A zase ty zuby...

Tenhle článek je svým způsobem pokračování článků, jež jsem napsala v červnu, Nervozita, úzkost strach a  následujícího Anabáze zuby.

Minulé úterý totiž prodělal zubařskej zákrok pod narkózou náš druhorozenej... dvě třetiny toho nejhoršího, tak máme za sebou.
A byl to vážně masakr. Původní plán byl, že dva zuby půjdou ven a pět se jich budou snažit zachovat... nakonec se podařilo zachovat tři a čtyři musely ven... což trošku předbíhám...

Celé včerejší akci totiž předcházelo opět kolečko vyšetření a telefonátů, neb na čtvrtečním předoperačním vyšetření, které se mi úspěšně podařilo domluvit na dobu hned po vyučování, dorazil syn s lehkou rýmou... Takže dr. prohlásila, že uvidíme, jak bude vypadat v pondělí, že zatim mu to fakt napsat nemůže, že sice může být v pondělí úplně fit, ale taky může do pondělka úplně lehnout...
Následně jsem psala mejl a telefonovala na kliniku, že jsme na tom, tak jak jsme.
A v pátek ani v pondělí pak nešel druhorozěnák do školy a cpal se "živejma" i "mrtvejma" vitamínama jak vzteklej... Rozuměj: Matka, tedy já, mu cpala na střídačku krájený broskve, jablka, pomeranče a nějaký želé vitamínky z lékárny a tu a tam nějakou tu lžičku toho rakytníkovýho sirupu, co jsem v srpnu dělala, a co ho už skoro nemáme.
V pondělí dopoledne ho naštěstí dr. seznala zdravým, takže pak fofrem domu, to dobrozdání od doktorky vítězně naskenovat a poslat mejlem zubařům, ...pak zase rychlý kolečko školka, škola... no prostě poklusem v klus.

Jak jsem si myslela, že po první podobný akci s nejstarším, už to budu snášet líp, tak ani omylem... poslední dvě noci jsem zase nervozitou skoro nespala, a cestou na zákrok jsem byla zase z naší party nejvystreslejší... Druhorozeňák s tátou řešili cestou v autobuse nějaký blbinky a hry, zatímco já už byla úplně mimo.

V čekárně tentokrát vyplnil formuláře a dotazníky manžel, takže to netrvalo půl hodiny jako minule mně, ale jenom čtvrt... a pak jsme čekali, a čekali a čekali...
Po hodině a čtvrt, kdy se nic nedělo, byl už manžel nakrklej a vyrazil pryč koupit novou baterii ke strýci na chalupu.

Deset minut po tom co odešel samozřejmě přišla anesteziologická sestra. Nechala syna vybrat balónek, (dle očekávání šel po červenym, neb jak on sám říká "Červená je klučičí, to je jako když se vztekám a peru...") a hned se ho ptala: "A ukážeš mi jak ho umíš nafouknout?" a mně v hlavě běželo: "Jasně, a hned zjistí, jestli neni zahleněnej moc, jestli to v tý narkóze udejchá..."
Zatímco syn nafukoval a cosi k tomu zároveň stíhal vykládat, luštila nápis na jeho tričku hlásající že:  "One day I´ll be your boss", kterej následně zhodnotila pobaveným úsměvem.
(Když jsme půl roku zpět dostali od jedný mý spolužačky ze základky tašku oblečení na kluka, a já to probírala, co už dám tomu staršímu... tohle jsem prostě rovnou musela dát tomu mladšímu ;-).)
Pak jsme měli zase asi dvacet minut pauzu, než se  objevila anestezioložka s další várkou dotazů, a pak ještě dalších deset, než se doktorům přece jen podařilo dokončit předchozího chlapečka...
... A pak jsme šli najednou na řadu... syn se s nima ještě dohadoval, že nechce masku, že chce rovnou injekci jako starší brácha... tak mu nakonec vyhověli a píchli ho. Pak mu stejně dali dejchnout... že prý požárnická maska, říkali... chvíli se vrtěl, pak se začal zlobit, že ho ta ruka bolí... a pak najednou znehybněl... a oni že už můžu jít... tak jsem se s nejmladší v náručí vymotala napůl v tranzu ven...
Asi nejhorší chvíle z celý akce...
A do toho uspávání a čekání na chodbě řval z dospávacího pokoje onen dlouho operovanej a právě probuzenej tříletej chlapeček... a řval a řval... jako by ho na nože brali... optimistické vyhlídky...

Po chvíli mi přišli říct, že to viděj tak na dvě hodiny určitě, a tak jsem krátce po poledni vyrazila s naší nejmladší ven, a po té, co jsme našli manžela vracejícího se i s kýženou baterií, zapadli jsme do blízké, jen blok a půl vzdálené čajovny.
V čajovně jsem už nebyla léta... a bylo to zajímavý... vybrali jsme si sezení mezi polštáři, kam jsme rovnou položili nejmladší, která mezitím vyčerpáním usnula, a objednali si spolu po letech kuskus.
Po půl hodině sezení v prázdné čajovně jsem cítila nutkání jít ho udělat sama, a dumala jsem o tom, že dotyčná (nejspíš) slečna asi ještě bude bezdětná, když se s tim kuskusem dokáže tak dlouze mazlit, a taky o tom, že dnes máme evidentně "čekací den"... Nu, o čtvrt hodiny později kuskus dorazil a já čokoládu se zmrzlinou (po něčem na hlad taky nutně něco na nervy) objednala pro jistotu rovnou, aby jsme se na tu druhou hodinu vůbec na kliniku stihli vrátit.

Stihli. Ještě jsme pak něco přes půl hodinky čekali, neb i u našeho syna to trvalo o trochu dýl... tak jsem rovnou šla k recepčním domluvit termín kontroly, abych měla aspoň nějaký rozptýlení, a neukousala si nervozitou ruce až k zápěstím.
A pak už nás zvali na dospávací pokojík za synkem.
Ten sice při probuzení vypadal míň zmatenej a vylekanej než tenkrát nejstarší, ale zato potom se furt chtěl s tátou rvát, že se nechce chovat, a chce jít rovnou pryč po svejch.
No furt asi lepší, než předchozí řvoucí chlapeček...

V autobuse jsme pak zjistili, že máme problém a nestíháme školku, kde byla letos třetí prve po spaní, takže jsem tam volala, že jsme na cestě, že deset minut po půl pátý pro ní přiběhnu, ať jí klidně vezmou do šatny a připravěj, že se moc omlouváme, ale že se to bohužel u  zubařů příliš protáhlo. O dalších pět minut později jsme zjistili, že máme ještě větší problém, neb nám volala družinářka, kde byl pro změnu nejstarší... chybně jsem se domnívala, že družina končí v pět, a že tam doběhnu s holkama ze školky, zatímco manžel odnese druhorozenýho domu... Omyl, družina končí taky v půl, což právě bylo, a ona potřebuje ve třičtvrtě někde být... naštěstí se syna na tu chvíli ochotně ujala paní ředitelka, a my s mužem v rychlosti v posledních minutách před "vyloděním"měnili plány... On se synem v náručí do školky, neb je to blíž od autobusu i následně pak domů a já s nejmladší v golfkách úprkem dolů ke škole... Omluvy na všechny strany...

Doma pak přesnídávky, kaše... všichni chtěli to, co bezzubej brácha s hubou plnou děr... a "Nesahej si do tý huby! Zaneseš si tam infekci!"... vysvětlování co je infekce... pak všechny umýt a uložit... druhorozeňáka pro jistotu vedle nás do dětský postýlky, aby byl první noc pod přímym dohledem... a pak vyčerpaně padnout za vlast...


P.S.: Jedna věc mne pořád dostává... jak je to s těma zubama nespravedlivý... tedy, ne že bych dětem čistila zuby kdoví jak pečlivě, ale i když jsem občas dočišťování vynechala, přece jen jsme čistili, a já víc jak polovinu večerů dočišťovala... a přesto maj ty zuby tak mizerný... Jo, druhorozeňák vůbec nejhorší, a určitě na tom má svůj podíl, že chodí tajně na cukr s polívkovou lžící, jak jsem ho několikrát přistihla... ,ale... Ale třeba já si vůbec nepamatuju, že by mně kdy kdo zuby dočišťoval. Zato si pamatuju, že jsem to sama pěkně flákala a šidila jak se dalo.
Vzpomínám si, že když mi bylo asi pět, poslala mne maminka do koupelny, s pokynem "Vyčisti si zuby!" a já šla... do kuchyně, a tam jsem kdesi našla tic tacy, jeden si vzala a po chvíli se vrátila do pokoje. Následovala akce: "Dýchni na mne!", a pak schválení, že dobrý.
A po nějaký chvíli volání z koupelny, kam jsem já před tím vůbec nedorazila: "Proč máš na kartáčku pastu?"
A já po kratičkém zběsilém uvažování volala zpět na maminku: "Já jsem jí už připravila pro bráchu."
"Ty nevíš, že má jinej kartáček?"
"Aha..." dělala jsem blbou...

No divim se, že mi to tenkrát prošlo...
A po zkušenost se zubama mejch dětí se divim ještě víc tomu, že jsem první kaz měla až ve třinácti letech...

Ale čemu se po týhle vzpomínce na dětství naopak nedivim je, že se mne ten náš druhorozeňák neustále snaží nějak očůrat... No, znáte to, to s tim jabkem ;-)

Pokračováním tohoto článku je článek A ještě jednou zuby