Mateřské tlachy a potlachy

Tak jsem zase jednou po čase byla někde potlachat... Dorazila totiž pětidětná kamarádka žijící ve Švýcarech, a ta vždycky nějakej ten sraz uspořádá.

Takže jsem odvedla kluky do školy a s holkama (neb třetí chtěla jet se mnou "za miminkama", tak jsem jí na ten den omluvila ze školky) vyrazila do Prahy...
Jako na potvoru pršelo, a proto jsem nejmladší radši vzala do šátku, neb na golfkách mi jednak pláštěnka na kočár moc nedrží... a dvak...  TA představa, jak do autobusu vleču v náručí vzpírající se dítě, mokrou pláštěnku z kočáru a zablácenejma kolečkama na složenejch golfkách omlacuju při prodírání se uličkou mezi sedadly ostatní cestující... teda nic moc, že jo. Osobně mi to stačí jako představa, než to realizovat, to se přiznám, že ty záda následně bloklý z jejího tahání, mi přišly jako pořád lepší varianta...
Mimochodem, znáte to, jak v popisu snad všech šátků na nošení dětí tvrděj, že jejich nosnost je až do tří let dítěte? ...No, šátku možná, ten by asi moje tříleťáky odnosil... ale já? Já teda rozhodně ne. Já měla vždycky dost už krátce po jejich prvních narozeninách... "Imoen přetížen, zpomalen"... "Imoen přetížen, nemůže chodit"... To jsou hlášky z jedný starý počítačový hry, Baldur´s gate se jmenuje, objevovaly se na obrazovce, když se nějaký postavě naložil příliš velkej náklad... a Imoen, stejně jako já, unesla nejmíň, takže většinou v těch hláškách figurovala ona.

Ale víte co hlavně za ty dva dny bolavý záda stálo? No přece ten pokec s jinejma matkama, byť vydatně přerušovanej hojnym počtem ječících a každou chvíli něco chtějících dětí.
Popíjely jsme nabídnutý nervový čaj natolik náruživě, až se sama hostitelka divila, cože jsme tak vytlemený. (Já teda už normálně piju doma meduňku, neb nervy vícematek prostě nějakou tu podporu potřebujou ;-)...)
Probraly jsme kdeco, i když jsme díky přítomným dětem málo co doprobraly, dořekly a dopověděly... no o důvod víc, se zase srazit znovu...
A dotkly jsme se i věčného tématu našich mužů... což je další balzám na moje nervy, slyšet, že až na vzácné, velmi vzácné výjimky je to všude plus mínus stejný... stejný boje, stejný, nebo podobný hádky... A že prostě platí to známé tvrzení o zelený trávě... Tý, jak se z dálky zdá vždycky zelenější, než když člověk dojde až k ní.
Je tak nějak osvěžující vědět, že ten váš "idiot" není ve svým idiotství vlastně nijak výjimečnej... Získat v tomto směru trochu nadhled zkrátka rozhodně není k zahození...
Zrovna včera na mne vypadl na facebookových stránkách  seriálu Teorie velkého třesku příspěvek složenej z obrázků na nichž Bernadette říká Howardovi: "You are an idiot." Na což jí on s úsměvem odpovídá: "I´m your idiot."
Další názorná ukázka toho, že je to všude plus mínus stejný...

Tak hodně trpělivosti s tím vaším... ;-) přeje všem čtyřmatka Jenovéfa