Úklid... s dětmi

Úklid s dětmi má svá zvláštní specifika a úskalí. Mnohá z nich zná každá máma. Tenhle článek bude o některých z nich, ale zdaleka ne o všech ;-).

Možná už jste na sociálních sítích narazili (já už mnohokrát) na onen bonmot: "Uklízet v domě, ve kterém žije dítě, je jako čistit si zuby a zároveň jíst makový závin."... a možná vás taky pobavil... mne pokaždý. Vždycky, když to znovu potkám, tak jen pobaveně přikyvuju.

Pamatuju si jak jsem marnost svého počínání spojeného s úklidem prožila naplno úplně poprvé. Tenkrát jsme se akorát přistěhovali do našeho bytu, a našemu nejstaršímu byl necelý rok. Vzpomínám si, jak jsem jednou v podvečer skládala hračky zpátky do poličky. Měla cca 90 cm na dýlku a byly v ní čtyři košíčky s hračkama.
Ve chvíli, kdy jsem já na jednom konci police ukládala poslední košík s protříděnejma hračkama, vysypal na druhém konci police synek znovu ten první a hned se sápal po druhým, a zatímco jsem mu v tom bránila, ulevila jsem si řka: "Ty vole, Sysifos hadra...!"
A to byl jenom začátek...

Dnes, o osm let a čtyři měsíce později, mám z domácnosti permanentní kvíz. Věci se mi nahodile přemísťujou po bytě, mizí ze svých obvyklých míst a nečekaně se vynořují na místech mnohdy překvapivých...
Namátkou si vybavuju, jak jsem jednou přišla k dřezu a v něm mezi nádobím plaval krokodýl z lega dupla... a v odkapávači se pásli koně... taky legový...
Tady uznávám, že umístění mělo svoji logiku, ale většinou jsem teda žádnou nenalezla... Ovšem přiznávám, že jsem jí často ani nehledala. Zvlášť když  jsem byla hlavně ráda, že jsem tu či onu věc po dlouhém hledání konečně nalezla.
V poslední době je nejnáruživějším schovávačem a zášupšákem naší domácnosti samozřejmě nejmladší, neb batolata prostě na tohle jaksi mají speciální skill ;-). Ale abych pravdu řekla, tak u těch starších ta dovednost pořád zcela nevymizela... akorát ta třetí si aspoň vždycky pamatuje, kam kterou věc dala... a taky je dobrá na hledání věcí, který schovali ti tři zbylí... jak já za tuhle její schopnost byla, když jsme jí u ní kolem roku a půl objevili, vděčná...
Každopádně jsem v době, kdy jsem měla doma zášupšáky teprve dva, došla k závěru... že tenhleten permanentní kvíz, kterej matkám děti z domácnosti dělaj, má asi nějakej svůj zvláštní smysl v tom, aby udržoval mysl matek ve střehu, abysme na tý mateřský snad ("nedejbože") nezakrněly...
Nu tehdy jsem ještě naivně věřila, že by na tom mýtu o zakrňování na mateřský něco mohlo bejt. Dnes řeči o možném zakrnění na mateřský přikládám naprosté neznalosti toho, co za nároky život s malejma dětma na mozky matek klade. Jsem přesvědčená, že případný zakrnění zkrátka nemá a ani nemůže mít svůj původ v tom, že se dotyčná stala matkou, že příčinu je třeba hledat jinde ;-).

Další takovou věcí, před kterou musí být mozek matky neustále ve střehu je... no, já tomu problému říkávám: "Šo to má v kapše?"...
Aneb kontrola kapes všeho, co člověk právě dává do pračky, se stává vyloženě nutnou. Je dobrý prohledat kapsy několikrát, neb často se něco najde až napotřetí. A taky důkladně hledat možné skryté kapsy o kterých by dítě klidně mohlo vědět dřív než máma ;-).
Já jsem třeba v pátek odpoledne dala prát tři bundy a troje kalhoty a v kapsách zmíněného jsem našla následující:

A to se ještě ten den  třetí cestou ze školky pro kluky najednou zastavila, a začala vyhazovat z kapes žaludy... Stála na cestičce a vyhazovala a vyhazovala, a já její počínaní sledovala se vzrůstajícím pobavením: "Copak? Už je ti to v těch kapsách moc těžký?"
Ona jen tak trochu smutně pokývla, a pak, zbavena zátěže, vyrazila po cestičce ke mně a nechala za sebou na zemi určitě minimálně kilo těch podzimních plodů.
Mimochodem, na fotce je jasně vidět, že aspoň jeden z kapesníčků už byl v minulosti i přes kontrolu vyprán...
A víte co je nejlepší? Dnes jsem po návratu domů nahmatala v kapse žalud, kámen a ořech... a to ve svý vlastní.

Podobně rutinní se pro mne stala kontrola obsahu pytlíku ve vysavači...
Aneb nalezeno tuto sobotu:

 Zleva (přibližně): svorka, lego, lego lego, lego..., písmenkový korálky, součást z autíčka, balvan ze stavby, závora z benzínky, počítací dřívko z Quiet booku, pero princezny Sofie (kalamář stále nezvěstný), přívěsek, srdíčko z nášnice, lego, lego, pastelka, přísavnej šmoula, stužka, botička malý panenky, Venuše z Quiet booku a gumičky... (růžové, ač se to díky nánosu prachu nezdá...)
Něco z toho jsme už měsíc postrádali. O něčem hlásil druhorozeňák, když jsem mu to předávala, že: "Jó, to mi chybělo!" O ztrátě zbylého nevěděl nikdo. Každopádně, vyhodit co měsíc takovouhle hromádku věciček a součástek z nejrůznějších hraček, by bylo docela škoda.

A když už jsem u toho vyhazování...
Koš! To je další věc, jejíž obsah začínám po dočasném polevení znovu kontrolovat, neb nejmladší se právě naučila vyhazovat... a takový vyhazování, to může batole vyloženě nadchnout...
Jednou, v době, kdy jsme měli teprve dva kluky, jsem takhle na poslední chvíli zachránila před vhozením do kontejneru celou, strašně krásnou, legovou věž! Naštěstí jsme zrovna měli úplně průhledný pytle a ona byla z boku hned na okraji, takže jsem si jí ve chvíli, kdy jsem pytel s odpadky zvedla do výšky, že ho do kontejneru hodím, všimla.

Ovšem vůbec nejlepší zážitek s výše zmíněným máme z prosince 2011.
Tenkrát jsem vyrazila s naším druhorozeným k doktorce na roční prohlídku a vzala s sebou koš, kterej jsem cestou vyhodila.
Manžel s nejstarším vyrazili z domova o něco později a dorazili do čekárny asi dvacet minut po nás, neb jsme byli domluvený, že pak půjdem společně na nákup.
A tam mi manžel povídá: "Až přijdem domu, tak mne budeš muset prozvonit, sem nemoh´ najít mobil."
Když jsme potom přišli z prohlídky a nákupu domů, vzal manžel můj mobil a jal se prozvánět sám sebe. Chodil bytem a povídá: "Už to někde zvoní..."
A pak se najednou zarazil a lehce zkoprněle pronesl: "Haló? Mluvim se svym mobilem?"
Na druhý straně se ozvalo něco jako, že asi jo, že je to možný, že ten mobil dotyčnej našel asi před půlhodinou v kontejneru... prý: "Vám to asi vyhodilo dítě?"
"Jo, asi jo... a asi ho roztrhnu."
... No, tak se manžel domluvil na předání, vyměnil ho s oním bezdomovcem za dvoukilo, poděkoval mu a popřál pěkný Vánoce...
Synkovi pak do těch Vánoc několikrát zopakoval: "Ty tele, stál si mne dvě stovky."
... A já začala kontrolovat koš ;-).

P.S.: O další tipy, na co si dát při úklidu s dětma pozor, včetně povedenejch historek o tom, jak jste na to přišli, se můžete směle podělit i přímo pod článek ;-)