Mřížkáč

Vzpomínám si, jak jsem kdysi jedla asi svůj úplně první "mřížkáč"... bylo to ještě v Břevnově, odkud jsme se odstěhovali krátce před mými sedmými narozeninami. Pekl ho tatínek a byl takovej trochu tvrdší, ale i tak moc dobrej...

Ten "mřížkáč" ke kterému jsem se po letech dopracovala já, je trochu křehčí, taky trochu tlustší... a kulatej... táta ho totiž pekl na plechu, zatímco já si zvykla využívat koláčovou formu. 

Na těsto jsem potřebovala:

asi 300 g hladké mouky

5 lžic cukru krupice

5 lžic cukru moučka

lžičku kypřícícho prášku

120 g másla

a 2 vejce

 Sypké jsme promíchala, máslo rozmačkala vidličkou, přidala vajíčka a ...

 ... uhnětla těsto.

 To jsem vložila do olejem vytřené koláčové formy.

 A potřela marmeládou, co jsem dělala v létě díky štědrému daru jednoho souseda... o tom, a i o receptu na tu marmeládu, jsem psala tady.

 Kousek těsta jsem si schovala, přidala jerště trochu hladké mouky, prohnětla a vyválela jsem válečky na mřížku...

Mám doma takový mřížkovadlo od tescomy, kdysi jsem podlehla reklamě v jednom časopise, kde mřížku na koláč vykrojili z rozváleného těsta právě tím... no, mě to s ním nikdy moc nešlo, mřížka se mi při přenášení na koláč všelijak trhala a rozpadala, ani váleček pro přenos nějak výrazně nepomáhal... a navíc mi přijde, že to tak nějak ztratilo to kouzlo, těch válečků, co vždycky dával na koláč táta... Je to trochu jako s tou formou na vánočku... ale o tom někdy příště... třeba o Vánocích ;-)...

Takže mřížkovadlo leží kdesi nahoře ve skříňce a já jsem si radši vyválela válečky... a i když jsou místy potrhaný, pořád mi to přijde estetičtější. 

 Pekla jsem v předehřáté troubě na 180°C... ale nevim jak dlouho... určitě víc jak třičtvrtě hodiny, ale asi ne o moc víc jak hodinu... Podařilo se mi totiž při kojení usnout a vzbudila jsem se jen tak tak :-D

 Děti hned chtěly ochutnat... a manžel se divil, proč nepočkám na denní světlo, a fotim to teď, když už se smráká... Ale já věděla svý ;-)

 Nějak rychle zmizel. Asi ho budu muset začít píct na plechu... jako kdysi táta...

 Poslední kousek, kterej jsem si schovala ke svačině, a kterej jsem tak mohla vyfotit i za denního světla po návratu z kolečka "školka, škola, krám" ;-).