Nákupy s dětmi

Minulý týden jsem psala něco málo o tom, jak se mi s dětmi uklízí. Dnes se podělím o to, jak se mi s nimi nakupuje.

Že je nákup s malými dětmi občas adrenalin, to ví asi každá matka. Teda, pokud má doma skutečně dítě... a ne nějakýho malýho a perfektně naprogramovanýho robota, kterej vždycky dělá přesně to, co je v daný situaci žádoucí.
Rad, jak docílit onoho žádoucího chování, jak se na něm s dětmi domluvit a kdesi cosi, jsem za ty roky četla stovky, ne-li už tisíce... A i když některé z nich občas i fungovaly.. fungovaly právě jen občas a z daleka ne vždy. Nu, a jak to mám s dětma v různejch variantách hned čtyřikrát... tak se skoro vždycky najde minimálně jedno dítě, na který v danou chvíli nefunguje nic.
Třeba si teď vzpomínám, jak Naomi Aldort v nějakým videu, který jsem potkala na netu, zmiňovala, že jejich děti se nejdřív vyběhají na hřišti, a pak jsou už tam, kde se to nehodí vyběhaní... no, tak třeba na našeho druhorozeňáka tohle nefunguje vůbec... ten je v krámě rozlítanej i po čtyřech hodinách v lese a na hřišti... Skoro bych řekla, že je to po návštěvě lesa či hřiště spíš i horší než lepší. Tedy že neni vyběhanej a  vylítanej, ale spíš rozlítanej:-/.
S ním je to při nákupech vůbec nejnáročnější. Ne že by se nejstarší občas únavou třeba nezavěsil na zabradlí mezi pokladnama a nezahradil tak aktovkou na zádech lidem průchod...
Na pokyny typu: "Prosimtě, nevis tam jak mrtvola a stoupni si!" pak reaguje zásadně kňouránim: "Já sem strašně unaveneeeej."... a když má jó blbej den, stačí ho upozornit jednou jedinkrát a on, zřejmě aby demonstroval míru svojí únavy, se sesune úplně na zem a cestu k pokladnám definitivně zahradí svym strááášně unavenym tělem.
Třetí zase vždycky chce nýst košík... To je super.
Už míň super je, že většinou nechce nic nýst v něm. To hned spustí strašnej řev, jakmile jí v něm něco přistane.
Takže jdeme se dvěma, v jednom je tak maximálně hroznový víno, nebo vybranej jogurt... a do druhýho se normálně nakupuje.
Nejmladší byla ještě nedávno celkem v pohodě, pokud teda zrovna nezačala řvát hlady. Poslední týdny ale začala protestovat, že nechce jet v kočáře, ale dělat "tap tap!"... Takže pokud nespí, vyskakuje s řevem z kočáru, a nebo chodí za ruku a chňape do regálů... a řeknu vám je to sranda, nýst povážlivě těžknoucí košík, strkat před sebou kočárek, víst jí za ruku, bránit jí brát věci z regálů, vybírat v regálech zboží, hlídat ty zbylý, třeba aby rukama "neleštili" ten (asi) skleněnej pult, za kterym jsou vystavený šunky a párky a podobně, což bejvá hlavně doména našeho unavenýho nejstaršího, kterej je schopnej si na ten pult de facto lehnout... a občas hledat druhorozeňáka rozjásaně mizejícího nahodile mezi regály...

U nás v Albertu už ho pán z ochranky moc dobře zná. Vždycky nás už z dálky s úsměvem zdraví... jako by si v duchu říkal: "Á, bude veselo..." a pak mi napovídá za kterym regálem náš povedenej druhorozeňák zrovna zmizel...
Taky to byl on, kdo se tenkrát před asi dvěma lety, hned přišel ptát, když tenhle náš syn jednou na celej krám příšerně zařval, copak se mu stalo.
A já vysvětlovala:
"Ále, schoval se tu za ty Coly, a  když na mě vyskočil, že Baf, tak mu zapadla noha do palety." Sekuriťák se mu smál...a pani u kasy, která se o dvě minuty později ptala na totéž, synkovi řekla:
"Tak to ses sám vytrestal, co?"
A pak dodávala:
"A budeš si to pamatovat?"
Syn jen koukal a já se značnou skepsí říkala:
 "No, kéž by."...
Jistěže o tom do minuty nevěděl a hned venku vymejšlel další kraviny.

Když jsem to tenkrát před těma dvěma rokama vyprávěla pak tchýni, která přišla na návštěvu, tak jsem dodávala:
"To bude sranda, až to (těhotenství s naší nejmladší) na mě začne bejt vidět... Si budou říkat: "Normálně, ta šílenka s těma divokejma dětma čeká čtvrtý!""

Pár dní po týhle příhodě nás venku zdravila nějaká úplně cizí paní, že prý si nás pamatuje z Billy a z Normy, a že jak to mám s těma třema náročný, a že to obdivuje... tak  jsem si pak říkala: No, tak už nás zná půlka sídliště :-D

Ale... ale někde nás přece jenom donenávna neznali.
Asi dva týdny zpátky byl asi tři dny Albert, kterej máme nejblíž a nejlíp při cestě ze školy i ze školky, zavřenej a v úpravě... a tak jsme se prošli lesem dál a přes hřiště, a ještě dál, neb jsem ten den sbírala bez na bezinkový víno a na nákup jsme zašli výjimečně do Penny, kterejžto obchod máme prostě obvykle trochu z ruky...
U kasy se pak druhorozeňák zavěsil na zábradlí a zkoušel na něm dělat výmyky... Napomenutí, že už neni na hřišti, ale v obchodě, zafungovalo asi na půl minuty.
Jak jsem platila, zkoušel to zas... a ten mladej prodavač z něj byl chudák celej nějak nervózní... i ta prodavačka od protější kasy po něm trochu nervózně mrkala... a pak najednou ten prodavač říká:
"Jestli si na tom ublíží, tak na nás to neni."
Na což jsem mu suše odvětila:
"To se nebojte, jestli si ublíží, tak mu spíš ještě přidám."
Tohle sdělení ho evidentně nejen uklidnilo, ale i poněkud pobavilo...
Já douklidila nákup, obhlídla jsem co dělaj děti, a zatímco jsem se rozjížděla pryč od kasy s naloženym kočárem, houkla jsem rázně na nejstaršího, zkoumajícího papírovou figurínu u pultu s masem, ke který se navíc v tu chvíli s veselym přískokem povážlivě blížil i druhorozeňák:
"Nech tu pani na pokoji! I když je jen papírová!"
A ten mladej prodavač jen se smíchem vyprsknul: "Ty vole!"
A já vyjela s dětmi ven a za dveřmi jsem sama k sobě pronesla:
"Nojo... tady nás ještě neznaj..."