A ještě jednou zuby

Dnešní článek je pokračováním článků Nervozita, úzkost, strach, Anabáze zuby a A zase ty zuby... (pokud jste je nečetli, doporučuju je přečíst, před tímhle článkem... ať jste v obraze)
A doufám, že už je pokračováním definitivně posledním.

Minulý týden totiž jako poslední byla na zubařským zákroku pod narkózou i naše třetí.
Protože už měsíc měla u nosu nudli, nechala jsem si jí doma ze školky už týden před plánovanou operací, abych jí důkladně vykurýrovala a nemuselo se to odkládat... Poslední měsíc si totiž začala stěžovat, že jí jeden ze čtyř zkažených zubů bolí. Sice jenom při čištění a občas i po sladkém, ale i tak.
Dětská doktorka jí dobrozdání pro zubaře radši rovnou vystavila, aby se jí zbavila, neb ve chvíli, kdy naší princezně sestřička řekla, ať se zuje, že jí rovnou změřej, jak vyrostla, začala naše třetí vřískat, že néé, a že chce pryč... a řvala pak tak dlouho, dokud jsme neopustili ordinaci.

Manžel po zkušenostech, co jsme na klinice získali s druhorozeňákem na mne tlačil, ať operaci na dohodnu na dřívější hodinu. Tak jsem se ptala, na kdy máme přijít, že bysme radši dřív, než minule, že jsme pak nestíhali vyzvednout děti. Bylo mi řečeno, že jsme psaný na jedenáctou, ale že dítě před námi, ročník 2014, je aktuálně nachcípaný, a je v řešení, jestli vůbec ten den na operaci půjde, že mi den před dají vědět...
A dali... Prý jestli můžem přijít v 7:45?
Po prvním šoku jsem to vzala.
Manželovi jsem to následně oznámila s tím, že jeho přání se vyplnilo...
Ovšem on si vedl kluky do školy a v tu brzkou ranní hodinu, totálně narvaným autobusem v půl sedmý ráno jsem s holkama jela do Prahy já... Cestou jsme se navíc zasekli kvůli bouračce, ztratili tak celou dvacetiminutovou rezervu a na kliniku jsem pak dorazila s jazykem na vestě minutu po třičtvrtě na osm.
Už nás tam v recepci čekal anesteziolog i se sestrou. Ten, jak vjel dovnitř jako první kočárek s naší nejmladší, bodře hlásil: "Á, už nám vezou pacienta."
V následujících pěti minutách jsem souběžně svlíkala sebe i holky, hledala kartičku zdravotní pojišťovny, pokoušela se zároveň vyplnit papíry a přesvědčit naši třetí, že stoupnout si na váhu je přece strašná sranda... ale ne jen na skok, musí se chvilku počkat, až se ta ručička zastaví... Podívej maminka se taky zváží... (aspoň vim, kolik že to mám, my totiž doma váhu nemáme ;-)...)  Třetí spustila strašnej řev, že na ní znovu nestoupne... a vůbec, že se chce oblíct a jít pryč... omluvné vysvětlování doktorům, že ona je holt taková bojácná, a co jí před rokem a půl šili ránu na hlavě, tak je to ještě horší...
Nakonec se mi jí přece jen podařilo zvážit... a pak už mne zvali i s ní dál, s tím, že to radši nebudeme protahovat. Vzala jsem třetí do náručí, řekla jsem paní na recepci, že naši nejmladší nechám na tu chvilku v hracím koutku, kde si docela pěkně spokojená hrála, že je v pohodě a samostatná, že jen aby náhodou neodešla s někym pryč... a běžela za doktorama na sál.
Tam jsem jí položila na křeslo, a konejšivě jí říkala: "Vidíš? Tady budeš dejchat do tý masky, jak jsme to doma cvičili."
Vytáhla jsem totiž doma takový to "dejchátko", který kdysi vyfasoval druhorozeňák společně s Ventolinem na počínající astma, a snažila se jí s tim na to co nejvíc připravit, takže doma vesele funěla do dejchátka a bylo to hrozně zábavný, a že jo, že tam bude dejchat taky... No tak nic no, příprava bez efektu... Snažila se s náma prát, a moje konejšivý řeči nejspíš přes svůj řev ani neslyšela :-(... a pak najednou spala... a doktor že už můžu jít, tak jsem jí dala pusu na čelo a běžela se podívat na nejmladší, která se po mně akorát začínala rozhlížet, že tam nejsem.
O nějakých dvacet minut později dorazil doktor s informací, že to bude tak na hodinu a půl až dvě. Tak jsme se s nejmladší sbalily a vypravily se naproti manželovi, kterej akorát dojel za náma.

Zvolna jsme procházeli Karlákem a okolím... Nejmladší se párkrát sklouzla a zhoupla na jednom dětském hřišti... a pak už jsem začínala být nervózní, že už půjdem, že už to za chvíli bude hodinu a půl... znáte takový to, jak se vám kroutěj i prsty u noho a nevíte co s rukama a tak... Manžel mne klidnil, že když říkal hodinu a půl až dvě, že když příjdem něco mezi, tak to bude akorát. U kluků jsme totiž u obou ještě skoro tři čtvrtě hodiny čekali, než bylo hotovo.
Nicméně, když to bylo tu hodinu a půl a asi minutu či dvě k tomu, a my byli od kliniky co by kamenem dohodil, zazvonil mi telefon... Z kliniky! Moc jsem paní z recepce neslyšela, neb já v hluku ulice slyšim prostě mizerně. Říkala jsem jí, že špatně slyším, ale že jsme za rohem, že jsme do dvou minut tam... a ona něco v tom smyslu, že je to dobře... A tak jsem běžela, že teda už jsou asi hotový.
Vjeli jsme s malou do recepce, kde už stáli oba doktoři. Něco nám říkali, ale já zaslechla pláč... pláč naší třetí, takže jsem je minula a běžela rovnou na dospávací pokoj, kde se naše princezna s pláčem pokoušela vymanit z náruče anesteziologický sestry, která se jí snažila chlácholit.
"Ty už jsi vzhůru..." drmolila jsem s úžasem a vinula jí do náruče... a ona řvala a nespokojeně se snažila vytrhnout si z hřbetu ruky kanylu.
"Před chvíli se vzbudila. Ona se začala probírat jen co sme jí přenesli," říkala sestra... a ať jí držím ruce, ať si to nevytrhne a pro něco šla do ordinace... načež dorazil anesteziolog a povídá jí: "Tu kanylu jí už radši vyndejte, než to udělá sama."... to už sestra přicházela s náplastí... no musely jsme se s naší třetí o tu kanylu porvat, načež se pak zase snažila strhnout si tu náplast, že né, že jí nesundáme pak, ale teď... "Teď! TEĎ!"... Pak chtěla na záchod...  a pak už byla klidnější a po další téměř půlhodině a nějakým tom papírování nás pustili domů...

Tak jsme to zvládli...
Akorát mne pořád strašně mrzí, a asi už mrzet nepřestane, že jsme nestihli dorazit dřív, než se probrala z narkózy... aspoň o ty dvě minuty dřív...
Holt jsme se příliš nechali ukonejšit předchozí zkušeností, kdy to u obou kluků trvalo ještě dýl, než ten nejdelší časovej odhad... a tentokrát to bylo naopak úplně ten nejkratší... a ještě se i hned vzbudila. Nejstaršímu to trvalo víc jak deset minut a prostředňák probírající se z narkózy už po pěti minutách nás pak taky dost překvapil. A třetí je překonala oba.
A co bylo ještě zajímavý, jak ta naše nemluva ten den byla až do večera strašně ukecaná. Vůbec od tý doby nějak rozvázala... Nu, to by jí i mohlo zůstat :-).