Prohledat tento blog

pátek 16. listopadu 2018

Do lesa za strašidly

Dnes jsme šly spolu s nejmladší po dvou týdnech zase přes ten větší les. A jak jsem spolu s ní chtěla do něj vstoupit, vytrhla se mi a zůstala stát a podívala se na mne hrozně roztomile a trošku vyděšeně povídá: "Tam sou tašidla."
No, vysvětlila jsem jí, že v pohodě, že ve dne tam rozhodně žádný strašidla nejsou, že tam byly jenom tenkrát v noci, že se bát nemusí...
To máte tak, jednou za rok zkontrolujeme doma lampiony a vyrazíme do lesa na akci místního volnočasového střediska... za strašidlama. A letos jsem se za nima vydali právě před těma dvěma týdnama.
Šli jsme už podruhý i společně se švagrovou, mym bráchou a jejich holčičkou, která ač je jen o dva měsíce starší, než naše třetí, je větší skoro o hlavu. A byla to letos vážně sranda. Nejvíc válel druhorozeňák... A já, já jsem se teda taky vyznamenala. Hned v začátku. 
Podařilo se mi totiž si nesmyslně vsugerovat, že registrace je od osmnácti hodin do devatenácti a nikoli od sedmnácti do osmnácti. Přikráčeli jsme tam tudíž skoro deset minut po šestý hodině večerní, poněkud zmatený, že je tam tak prázdno... Ale organizátoři na nás byli hodný a na trasu nás ještě pustili. Po nás teda ještě pustili asi čtyři další skupinky, který nás pak cestou úspěšně předběhly, takže do cíle jsme dorazili s přehledem poslední... Ale to teď krapet předbíhám.

Při registraci jsme pro každý dítě vyfasovali tuhle herní kartu, a každé strašidlo, kterému jsme cestou s něčím pomohli, do ní dětem nalepilo písmeno.
První na řadě byl ženich, co nemohl najít správnej klíč od truhly, v níž měl zamčenej prsten pro nevěstu... a fakt v ní ten prsten byl.. viděli jsme ho, neb se nám truhlu otevřít podařilo.

Pak jsme pomáhali dýňovejm strašákům sestřelit vrány, kterejch se báli... A při lepení písmenka náš druhorozeňák zjistil, že hrací kartu nemá, že jí někde ztratil... Takže jsem holky předala švagrovcům a běžela s klukama zpátky až k ženichovi, kde kousek stranou ležela druhorozeňákova karta v listí. 
A považte... Dám mu ji, on jí šťastně popadne. Rozeběhne se s ní pryč. Upustí lampion. Rozšlápne ho. A aniž by to zaregistroval běží dál...
Doběhla jsem ho s nim až u dýní... :-D
Pak jsme šli dál a došli jsme k místu, kde nějaký strašidla věšeli nějakýho kluka, kterej byl evidentně taky strašidlo, za to že si neuklízí a furt se cpe sladkostma... a že jestli prej slíbí, že už si bude uklízet, a on že rozhodně ne... Říkala jsem druhorozeňákovi, že to mi někoho silně připomíná, a snažila se ho ponouknout, že by se tomu věšení měl snažit zabránit, že by jeho klidně mohli pověsit za to samý... ale nějak jsem neuspěla. Těch deset dětí, co tam v tu chvíli bylo se tak nějak nechalo strhnout k veřejnému lynči... A docela by mne zajímalo, jestli to u nějakejch skupinek proběhlo jinak.
Na dalším stanovišti nás čekala mumie, která potřebovala poradit, kde který strašidlo bydlí... Tedy přiřadit to správné strašidlo k hradu, rakvi, hrobu, poli či sarkofágu.
O něco dál pak čekali v lese kostlivci, kterejm se rozsypal kamarád a potřebovali ho složit. Na to se naši kluci vrhli tak nadšeně, že na holky už málem žádná kost nezbyla.
Další se v hloubi lesa skrývali upíři potřebující radu, v které ze zkumavek se skrývá krev s jejich oblíbenou příchutí, jahodovou... a tak jsme čuchali, čuchali, až jsme se k nějakejm těm jahodovejm zkumavkám dočuchali.
V altánu u rybníka pak řešili zombie problém, kterej z mozků, jež mají k dispozici je nejchytřejší. Náš druhorozeňák vykřikoval, že určitě ten, na kterym stojí, že je Chucka Norrise. Nu, správně byl samozřejmě ten Einsteinův. Druhorozeňák pak řešil, že určitě ne, neb Chuck Norris přece trumfne všechny a ve všem. Spokojil se teprve s mym vysvětlenim, že Chuck Norris přece ještě neumřel, tak tam ti zombíci ve skutečnosti jeho mozek mít nemohli.
Pak jsme potkali čerty, který si naší skupinku rozdělili. Kluci šli spolu s neteří k jednomu a já šla spolu s holkama a ještě jednim kloučkem k druhýmu čertovi, kterej jim sdělil, že potřebuje, aby mu  pomohli uklidit. Naší třetí řekl, ať mu posbírá ty hadry a dá je ke stromu. Klukovi ať posbírá rozsypaný víčka z pet láhví a dá mu je do ruky, a naší nejmladší uložil najít šišku a dát jí ke koši... "Jestli tu teda ta šiška ještě někde je..." prohodil ten čert ještě s určitou dávkou pochybnosti v hlase. A tak jsem jí v tý tmě pomáhala hledat šišku, až jsme jí, trochu natřenou do oranžova, našli. Dala jsem jí nejmladší do ruky a: "Na, dej jí hezky tamhle k tomu koši."
Tak tam pěkně doťapala a mrskla jí ladnym obloukem do koše... 
A já přes smích říkala tomu čertovi: "Ona jí tam vyhodila! Ale dobrý, je hned z kraje na vrchu, nikam nezapadla..."
A čert jí pochválil, že je šikovná... dal nám další nálepky a šli jsme dál.
Rytíř, kterýho jsme potkali následně, řešil, která léčivka se jak jmenuje.
A úplně poslední strašidla, který jsme v lese potkali, byli duchové, toužící po osvobození... Měli jsme jim přečíst tajenku, kterou nám předchozí strašidla postupně nalepováním písmen vyplnila... A tam stálo OSVOBOZEN... a duchové za to dolepili vykřičník, takže tam pak bylo OSVOBOZEN!
A pak už jsme, následováni z lesa se postupně sbírajícími strašidly, šli do cíle, kde každý z dětí dostalo svůj diplom za statečnost, nějakou tu sladkost, a mohlo si vybrat světýlko nebo plastovýho pavoučka... Kluci samozřejmě vzali ty pavouky, jak jinak... A jak jsme šli směrem k domovu, tak ten mladší ho hned ztratil.
Vyfotili jsme ještě děti s lampionama, aby mohli švagrovci už běžet na vlak, a pak se vydali hledat ztracenýho pavouka... Nikde jsme ho nepotkali, ale jak jsme docházeli zpátky k místu, které bylo startem a zároveň cílem celé akce, viděli jsme, že se tam ještě svítí.. Takže tam druhorozeňák zaběhl, že ho ztratil, jestli by mu nedali novýho... a vrátil se s pavoukem, a s tím, že mu říkali, ať si ho rovnou pojmenuje, aby ho, až se mu zase ztratí, měl jak zavolat... Dal mu z fleku jméno Kvído, a pak mi sdělil, že ztratil z lampionu baterku...
Tak jsme ještě zkusmo koukli po ní. Neúspěšně. A šli domů.

A jo, z těch pavouků mám tu a tam infarkt... Naposledy když jsem na něj narazila na zapadlýho za stolem, po té, co jsem odsunula kyblík s plyšovym ovocem a zeleninou. FUJ jako... 
;-)
Ale bylo to fajn.
Doufám, že příští rok nám to klapne zas :-)


Žádné komentáře:

Okomentovat