Prohledat tento blog

úterý 28. srpna 2018

A ještě jeden letní výlet - Muzeum Českých Drah Lužná u Rakovníka



Už nějaký tři roky, tedy vždycky když jedem přes Rakovník k manželovu strýci na chalupu, si říkáme, že SEM rozhodně někdy musíme s dětma zajít.
A tenhle pátek se nám to konečně podařilo... Výlet za mašinkama do Lužný u Rakovníka! 

Z Prahy je to vlakem něco přes hodinu, takže pro nás
byla cesta ještě kratší. Akorát jsme stihli ve vlaku sníst svačinu a už jsme se chystali k výstupu.
Od nádraží vás k areálu muzea navedou cedule. Nicméně pokud přijedete ze směru od Prahy jako my, uvidíte už z vlaku celkem jasně kterým směrem se vydat, neb vystavené historické mašiny stojí z části pod širým nebem jen kousek od trati... A právě ty jsme vždycky cestou ke strýci viděli... a proto nás návštěva muzea lákala.
A rozhodně jsme nebyli zklamáni... Děti tedy měly tendenci mezi vlaky různě pobíhat... 

A ani na focení nezvládly
postát... jako obvykle... Maminku už to nerozházelo, ta už je zvyklá, ale tatínek z nich ve snaze je nějak hezky zachytit docela rostl... :-D
Aneb jedna z mála fotek, na který zůstaly všechny čtyři a jakž takž se tvářící a gestikulující... A dokonce neni nikdo zády... Úspěch! ;-)

Druhorozeňák to navíc několikrát záměrně vzal z druhý strany vlaku než my... takže jsme my rodiče měli o průvodní zábavu v podobě neustálého hledání některýho z dětí postaráno... 
A vůbec nejvíc děti samozřejmě nadchlo dětský hřiště v areálu, z kterýho se jim pak vůbec nechtělo jít dál. Musel zakročit tatínek ráznym prohlášením že: "Houpat se můžete i doma na hřišti! Za to jsem nemusel platit vstupný do muzea!"
A tak jsme se přece jen dostali dál k točně a následně prolezli i rotundu... Mimochodem, to jste vědeli, že ta půlkruhová "garáž" pro mašinky, do který se paprskovitě rozbíhaj koleje z točny se jmenuje rotunda? Pro mne to byla novinka.
Mezi všemi těmi krásnými mašinkami jsme si nemohli nevzpomenout na černokněžníka Zababu a na to jak z jedný velký mašinky, co se nevešla do žádný zatáčky, udělali spoustu menších a malejch... úplně jako ty, co byly všude kolem.

V závěru jsme byli ještě v expozici pod střechou, kde mimo různý technický zařízení včetně třeba telefonů z různejch dob, nebo panelů, na kterejch se vlakům stavěly cesty, byl i model krajiny s jezdícími vláčky, mezi který se nejmladší snažila vrhnout. (Jako vrhnout tam sebe samu, aby bylo jasno... Chápu, že u nás to takhle řečený může bejt poněkud zavádějící ;-)...)
Mě tam krom toho zaujala i deska popisující hrdinský činy lidí pomáhajícím na konci druhý světový lidem z transportů... Znovu mne zamrazilo, jako před tím, když jsem šli kolem těch nejstarších dřevěnejch vagónů v muzeu a mne napadlo, že kdoví co a koho třeba taky vozily... Což o vagón později dorazilo jedno z prostředních dětí, když jim manžel říkal, že v těch se vozily třeba krávy, na což ono prohlásilo, že se tim vozily mámy... :-/ A já si jen povzdechla: "Jo, broučku, bohužel i takový časy byly..."

A pak jsem s nejmladší doběhla ostatní, kteří už na nás čekali na lavičce na cestě k východu,kam jsme se v závěru vydali zakoupit nějakej ten suvenýr.
Copak třetí, ta už cestou k němu hlásila, že chce "medaili" a že s modrou stuhou. Nejstarší pak při pohledu do vitríny konstatoval, že on chce teda taky "medaili", ale se zelenou stuhou. Manžel mi strčil dvoustovku, s tím že mám koupit tu magnetku s mašinkou. Směrem k dětem zavelel, že kdo má vybráno půjde za nim a poodešel kus za bránu. Načež za nim dorazil pouze nejstarší, neb nejmladší jsem měla v náručí, třetí se od mne taky vzdálit odmítla a druhorozeňák si ne a ne vybrat... Změnil svůj výběr pětkrát jen do chvíle, než jsem přešla k okýnku a začala nakupovat... a ani pak ho měnit nepřestal. Nejdřív chtěl taky medaili, pak dřevěnou pokladničku, pak zas medaili, pak píšťalku s vláčkem, pak píšťalku ve tvaru výpravčího plácačky, pak přívěsek na klíče...
Nejdřív jsem si nechala dát magnetku a že bych vzala nějaký ty medaile. Pán vytáhnul tři. Jednu s červenou stužkou, jednu se žlutou a jednu se zelenou. Zelenou jsem dala stranou pro nejstaršího a nejmladší se natáhla po tý červený, což jsem tak nějak očekávala, že si spontánně vybere taky některou z nabízenejch dřevěnejch medailí s vygravírovanou mašinkou. 
Pak jsem si, vracejíc tu žlutou, řekla ještě o nějakou modrou, co chtěla třetí, a v mezi čase ujištovala druhorozeňáka, že ano i on něco dostane, a že ano, že vim, že teď chce ten přívěsek na klíče... Jenže pak viděl medaili s modrou stužkou a chtěl jí taky... Tak měl nakonec se světlou zatímco třetí s tmavou... 
A během placení, kdy jsem si oddechla že konečně teda takhle, mi pán na kase cosi (naštěstí dost pobaveně a nikoli podrážděně) říkal... ale nevim co, protože kolem jel vlak... a kdo ví, tak ten ví, že to já pak nic neslyšim :-D... Tak jsem se jen omluvně usmála a řekla mu, že děkuju a nashledanou.

Pak jsme kráčeli k nádraží patřičně omedailovaný (medaili tý nejmladší jsme cestou třikrát hledali... podruhý a potřetí jsem jí už najisto šla hledat na její záda ;-)...), s tím, že vlak nám má jet asi za čtvrt hodiny (v muzeu jsme tak byli zhruba hodinu a půl).
Když jsme my holky dorazily za klukama, manžel hlásil, že pojedem dlouho, že je někde na trati zase spadlej strom.
Tabule hlásila zpoždění 15 minut, tak jsme dětem koupili do dvojic bílou čokoládu z automatu, o kterou všechny strašně moc stály a čekali na vlak a na to, až ta čokoláda trochu zchladne. 
Po deseti či dvanácti minutách pak nejmladší zaběhla za roh a nejstarší se z jejího stíhání vrátil s tím, že za ní nemůže jít... což děl s úsměvem...
"Šla na záchod. Dámskej... Tak já za ní jdu..." zvedla jsem se já.
Nejmladší na záchodě hlásila, že chce čurat... No tak dobře teda, vypadá to tu celkem čistě... A ve chvíli, kdy jsem jí vysadila se ozvalo nádražní hlášení a zatímco se rozčůrala volal z chodby muž: "Už je tady!"
Dočurala, já spláchla, popadla jí, v rychlostí jí opláchla ruce, aniž bych jí v náručí přetáčela a letěli jsme za ostatníma, kteří zdržovali u vlaku. Naskákali jsme dovnitř a usazovali se už za jízdy. A můj muž jen třásl hlavou, že to prostě neni možný, že já mám určitě nějakou blbou karmu, že pořád takhle nestíhám, že teď i cestou tam jsme naskakovali na poslední chvíli... a já se smála, že to má vlastně pravdu, že cestou sem jsme nakonec taky chytali vlak...

To bylo totiž tak... 
Na nádraží jsme dorazili asi tak deset jedenáct minut před odjezdem... A ač mi na předchozí výlety s dětma stačilo dorazit jen pět minut před tím, neb ve frontě na pokladně byl vždycky maximálně jeden člověk... (Tedy, pokud nějaká pokladna byla otevřená, a ne jako při tom posledním výletě na Cibulku :-D...) Tentokrát před kasou stála asi pětičlenná skupinka... 
A hlavně! Před nima stála až u okýnka jistá pani, která si tam vybavovala nějaký místenky a několikrát dokola řešila, co zaplatí kterou kartou a co teda hotově... Pani na kase po chvíli poslala skupinku před náma kamsi dozadu, že si tam taky můžou koupit lístky... a já ještě o chvíli později začala střídavě brejlit svym krátkozrakym zrakem do šera chodby, kam že to zalezli a střídavě sledovala tabuli s odjezdama, kde neúprosně míjel čas, a pani stále a stále nakupující místenky...
A pak, tři minuty před odjezdem, když jsem viděla odkud vylejzá ta skupinka, jsem popadla holky a letěla s nima koupit lístky taky tam. Než tam další pani naťukala ty lístky, přijel vlak. V rychlosti jsem je zaplatila a vyběhla s holkama ven mávajíc vítězně na muže lístkama a volajíc: "Jedem!"
No a o minutu později jsme opravdu jeli.

Tak sama nevim, čim to je, že se mi to vždycky semele takhle dobrodružně... Ale zase mám aspoň o čem psát ;-)


A abych nezapomněla tady jsou stránky toho železničního muzea v Lužný, na kterých najdete nejen otvírací dobu a ceník ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat