Sežeňte ovečky... Na Cibulce

Pokud nás sledujete, víte že pomáháme déčku sehnat ovečky. Taky víte, že prvních pár naše děti sehnaly čirou náhodou, když jim ujel spoj v Uherskym brodě, a musely s tátou a babičkou čekat víc jak hodinu na další, a taky že několik dalších pak našly ve Stromovce... a taky víte to, že ovečky nebyly to jediný, na co při tom výletě narazily.

Dnešní článek bude o naší třetí a poslední výpravě za ovečkama.

Protože v přírodě, to máme tak nějak radši...

a hlavně je pro mne o něco příjemnější a jednoduší je všechny uhlídat spíš v nějakym tom lese, než v muzeu, vybrali jsme si pro třetí výlet opět výlet do přírody. A to sice na pražskou Cibulku.

Popravdě jsem o existenci tohoto areálu měla jen velmi matné povědomí... a vyklubal se z toho nádherný lesopark, přesně podle mého gusta... Takže se občas v článku budu možná až moc rozplývat nad nádherou těch míst ;-)...

Celej výlet začal vtipnou cestou tam. 

Na pokladně na nádraží byla cedule, že je pro technickej problém zavřená a na tabuli odjezdů stálo, že náš spoj má pět minut zpoždění.

Vzhledem k tomu, že jsme měli v následující stanici přestupovat a na přestup jsme měli mít minuty tři, byla jsem z tohohle vývoje událostí dost nervózní. Nicméně jsem děti naházela do v rychlosti vypravovaného zpožděného vlaku a čekala s peněženkou v ruce na průvodčího s tim, že se ho zeptám, jestli na nás bude ten přípoj čekat a v nejhoršim to koupim do Dejvic místo na Cibulku a pokusim se někde najít s houfem dětí mapu a dohledat, kudy se na Cibulku dostat z těch Dejvic, neb jsem vůbec neměla páru kudy a čim se tam z druhý strany dostat, anžto jsem to den před tím studovala výhradně z tý jedný. Popravdě, už jen z té představy, jak tam s nima v tom horku pobíhám a hledám nějakou tu mapu, mi bylo trochu špatně.. ale mateřství prostě před člověka stále klade nové a nové výzvy....

Jenže... žádnej průvodčí za těch třináct minut jízdy nedorazil... 

V Hostivicích jsme vyskákali z vlaku a běželi kolem jedný lokálky, z který na nás strojvedoucí mával a volal že jede kamsi (nepamatuji si kam) a já na něj s holkama v podpaží volala: "My chceme na Cibulku!?" A on ukazoval na ten druhej motoráček kus za nim na vedlejší koleji. A já volala na kluky: "Ten druhej je to! Zdrhejte!", nadhodila si holky a běžela za nima. 

Naházela jsem děti dovnitř, naskočila, a zavírala za zvuku píšťalky. Nahnala jsem v rozjíždějícím se vlaku děti na první volný sedadla hned z kraje, a rozdýchávaje předchozí běh se zátěží, štrachala v kabelce peněženku... 

Ale koukám, žádnej průvodčí se k nám neblíží... Zato na dveřích vedle mne je cedule s logem oka a popiskou, že jde o vlak se samoobslužným odbavováním cestujících, že pokud nemám platný jízdní doklad, mám si ho zakoupit u strojvůdce, že tak rozhodně nemám činit za jízdy, a že bez dokladu se mohu dočkat pokuty... 

Takže jsem se, místo oddechnutí si, zapotila znovu. Neb já prostě na černo jaksi jet neumim ani neplánovaně a ani chvilku.

Sotva vlak zastavil v nejbližší stanici, tak jsem klepala na strojvůdce a vysvětlovala, že jedem už z Kladna, ale že tam byly zavřený poklady a ve vlaku do Hostivic nám taky lístek nikdo neprodal... Vypadal naštěstí dost pobaveně a nakonec mi to prodal jen z Hostivic na Cibulku a bez zpátečního, že až na Kladno mi to prodat nemůže, a ani z toho Kladna... a tak jsme konečně jeli s platným jízdním dokladem... Hurá! :-)

Na Cibulce jsme pak stavěli na znamení, takže: "Buďte potichu, ať slyšim, kdy bude hlásit naší stanici, nebo nevystoupíme! Musíme si zmáčknout támhleto tlačítko."

"Mami, mami můžu ho zmáčknout já?!" (to byl samozřejmě druhorozeňák).

"Jo, ale až ohlásí naší stanici."

"Mami, mami! Už jí hlásí!"

A tak jsme vyskákali zase ven a vydali se konečně už v klídku kolem domů k lesu.

Popravdě jsem z mapy nevěděla kde přesně je nejlepší do toho lesoparku vlízt, takže jsme se nejdřív ocitli na neupravované a čistě jen vyšlapané pěšině trochu hloupě ve svahu, ale už po pár desítkách metrů jsme došli k místu, kde se v terénním oblouku scházelo několik cest u takový lavičky pod přístřeškem na který jsme si dali svačinu, neb už v prvním vlaku děti vykřikovaly, že mají hlad a po svačině se vydali po jedný z cest dál a došli jsme k rozhledně.

 Nahoru jsem se teda lízt s dětma neodvážila... ale chtěla jsem je u ní vyfotit... aneb:"Sedněte si hezky sem vedle sebe a koukněte se všichni na mne."...

 "Jo,tak to bysme měli... hmmm."

 Akorát třetí mi nakonec vcelku ochotně pózovala, což je u ní nezvyklý, takže jsem se jí snažila zaměřit, zatímco mnou nejmladší, kterou jsem nechtěla nechat pobíhat kolem (neb místy je tam dost sráz) patřičně cloumala.

 Každopádně ty fotky stály taky za to.

 Hotová modelka...

 No, že ano ;-)....

 A tady je vidět ta rozhledna i se sochou vězně, která mezi umělými rozvalinami hradu stojí pod ní... a až teď jsem zjistila, že se mi na fotku propašoval i druhorozeňák.

Potom jsme šli po cestičkách lesem dál a dál, až jsme dorazili k usedlosti Cibulka, kde jsem dětem přečetla nápovědu kde najít schránku, načež ten mladší vystřelil vpřed a já ho radši rychle následovala se strachem, že při svý zbrklosti někam zahučí... Nezahučel, ale jak jsem zacházela za Čínskej pavilon tak už mi v ústrety nadšeně křičel, že to má!
Opsali jsme si heslo. Podepsali se na papírek, kterej jsme přidali do krabičky. A následovala akce "Pojďte maminka vás vyfotí s krabičkou před tim pavilónem."

 "Zavolejte: Máme to!"

...Cože? Proč ti moji sourozenci řvou?...

 ...Jo tak jo... no, tak to já zařvu taky...: "Máme to!"

 "Jóóóóóóóóóóóóóóó!"

 "Tak a teď mi ještě zamávejte, pak to tam vrátíme pudem."

A pak jsme šli dolu tim sadem, kde si druhorozeňák utrhnul jablko a začal halekat, že je dobrý... a tak jsme si pár jablek utrhli z těch přeplněnejch sklánějících se větví taky, a dávali pozor, aby jsme moc nerozzlobili některou z vos, který hodovaly na těch v různejch stádiích rozkladu, co už popadaly ze stromů na zem.
A jak jsme je tak chroupali, vzpomněla jsem si, jak mi den před tím muž kladl na srdce, ať dětem i když pojedem na ten výlet dodržuju režim pravidelnýho jídla, a ať jim dám k svačině třeba jablíčko a já říkala: "Mám v lednici připravený hroznový víno."
A on na to děl: "No..., dobře, ale jablíčko by bylo lepší."
A tak jsem se smála a říkala dětem: "Tak to vidíte, nakonec máme k svačině ty jabka, jak chtěl táta."

Pak jsme se hrabali lesem do kopce, což dětem moc nešlo.  Snažila jsem se je motivovat tím, že by tam někde vpředu mělo být lesní hřiště, a zatímco jsem se každejch pět metrů zastavovala a čekala, až mne dojdou, kochala jsem se pohledem na ten les kolem.

 Potkali jsme třeba tuhle novogotickou "poustevnu".

 A následně především to kýžené hřiště.

 Kde jsme, vzhledem k následujícím spojům vlaků k domovu, strávili skoro hodinu a půl.

 Tohle je pohled z tý houpačky, co je na předchozí fotce, na cestu, kterýmžto jsem se skoro hodinu kochala a nádherně uklidňovala...

A pak už jsme zamířili zpátky na vlak...
Ještě jsme dole v údolí potkali jezírko se sochou Diany, ale to už jsem nevyfotila, i když tu informační ceduli u něj jsem alespoň zběžně zhlídnout neopomněla, neb to už jsme začínali zase spěchat, anžto děti šly opět pomaleji, než jsem si já představovala, a tak jsem už na další focení neměla myšlenky.
Nakonec jsme dorazili na zastávku asi osm minut před příjezdem vlaku a potkali tam holčičku s tatínkem, s kterou se naši kluci hned dali do řeči. Takže jsme se dozvěděli, že oni byli taky za ovečkama. Někdy po nás.
A potom se náš druhorozeňák jal skákat sem a tam přes příkop s kabelama, co byl vykopanej za tou budkou na zastávce a vykřikoval, že je parkourista..., kterýžto jeho počínání ukončil až příjezd vlaku, kde jsme hned ťukali na strojvůdce a kupovali jízdenky... Tentokrát až domů...

A co se týče déčka a oveček, máme tohle léto splněno :-)