Vzpomínky na porod aneb Jak to bylo poprvé

Dnes peču dort... Pro našeho nejstaršího. Večer, krátce podeváté hodině, to totiž bude už přesně deset let, co jsem se stala matkou. Utíká to neskutečně a čím dál rychleji...

Tenkrát to bylo vůbec celý zajímavý. Když jsem byla přesně 26tt, poslala mne ze dne na den doktorka na rizikový a nařídila co největší klid na lůžku... A já ležela velice poctivě, neb sem se fakt bála, že porodim příliš brzy.
Dlouho jsem ani nic nezařizovala a nenakupovala, jen všechno okukovala na netu.
Někdy v 36tt se nás pak tchýně ptala do čeho to dítě zabalíme, až se narodí... měli jsme tenkrát jen jednu soupravičku,co jsme koupili kolem dvacátýho týdne těhotenství a sadu sedmi bodýček, která nás asi o měsíc později zaujala v tescu... a můj muž v odpověď svý matce žertoval, že teď vyfasoval v práci hodně ponožek, tak to kdyžtak miminu dáme na nohy i na ruce a bude... :-D

Nicméně jsme se tenkrát
vypravili objednat kočárek, kterej jsem si předem vyhlídla na netu... Ano, tenhle, stále, tedy celých deset let, máme ten samej ;-). Řekli nám tehdy, že bude za dva až tři týdny...
Zároveň jsem na netu objednala tři balíky věcí, včetně látkovejch plen, porodnickejch vložek a taky šátku na nošení. Vzápětí švagrová přivezla oblečky po svý tehdy téměř dvouletý holčičce a taky rodinnou kolíbku, kterou kdysi dělal manželův strýc pro něj, když mu šel při křtu za kmotra...
A pak, když mi den před dovršením 38tt zbývalo jen posledních pár stehů, abych dokončila novou matraci do tý kolíbky,  najednou mi zazvonil telefon... Volali mi, že už pro nás maji kočárek i autosedačku, deset dní po objednání!, a jestli si pro to můžu přijet, a že mi to teda k večeru dovezou... A já pak večer před usnutím hladila miminko a říkala mu, že se teda může zítra už klidně narodit, že už pro něj všechno máme...

Druhej den jsem pak jela na kontrolu do porodnice... ale tehdy si mne tam ještě nenechali. Jen si mne znovu pozvali na pondělí na další kontrolní odběr krve, neb jsem dva týdny před tím, při první kontrole v porodnici měla v moči bílkoviny, a tak mi pak furt kontrolovali krev a furt že je to hraniční a že to ještě zkontrolujou....
V prvnim těhotenství mi vůbec furt brali krev. Dvakrát u doktorky gynekoložky. Pak mne na krev poslala v 18tt praktická po viróze, o týden a půl později internistka, dva dny nato a o dva či tři týdny později znova mi brali krev na hematologii ve vojenský nemocnici ve Střešovicích, kde se kdysi narodil můj táta, kterej mne tam o dva měsíce později vezl ještě na další odběry. Pak mi třikrát během dvou hodin  brali krev při OGTT, a pak ještě dvakrát na těch kontrolách v porodnici... Vzpomínám si jak jsem tenkrát hladila břicho a říkala miminu: "To je hrozný, viď, my jsme chudokrevný a oni nám furt pouštěj žilou... úplně jak ve středověku...":-D

A pak jsme s manželem dorazili na kontrolu v 39tt.
Poslali mne tenkrát prvně i na monitor, na kterym to za půl hodiny naměřilo tři slabší kontrakce, a tak mi pár minut před polednem sdělili, že už si mne tam prý nechaj... Na což jsem inteligentně reagovala námitkou, že tu ale nemám tašku... A zatímco já byla zmatená a trochu jako ve snu, manžel už volal švagrový, která v tý porodnici dělala a dodnes dělá porodní asistentku.
O hodinu později, kterou jsem z části strávila na monitoru a z části ve sprše na míči, dorazila švagrová i s tou taškou, kterou cestou vyzvedla. V tu dobu jsem měla kontrakce stylem jedna trošku silnější, pak po dvou minutách jedná slabounká, po čtyřech zase ta silnější a tak furt dokola.
Píchli mi něco do zadku s tim, že buď se to zklidní anebo rozjede...

Po další hodině ve sprše na míči byly kontrakce na pětiminutovém intervalu. Dostala jsem do žíly antibiotika, neb jsem měla pozitivní stěr na streptokoka a pak jsme se přesunuli na porodní sál.
A tam jsme se furt motali kolem lůžka a nebo ve sprše... a s mužem vtipkovali o kdečem... a kontrakce pomalu sílily, ale pořád byly o moc slabší, než jakejch jsem se před porodem bála... A já pořád tak nějak nevěřila tomu, že už rodim... Protože přece to má strašně bolet, a tohle bylo pořád jako taková moje průměrná menstruace, takže to přece nemoh bejt porod, protože ten přece bolí úplně příšerně.. že jo... ;-)

Kolem čtvrtý odpoledne se mi poprvé pokusili píchnout vodu. Ale nějak to nešlo... Můj muž dodnes s pobavenim vzpomíná na to, jak si jeho ségra s doktorkou vzájemně vnucovali ten háček ať to zkusí ta druhá...
A taky mi asi od tý čtvrtý pořád nabízeli něco proti bolesti, a já to odmítala, neb mi přišlo že to nijak strašně nebolí, neb jsem to čekala daleko horší. Zažila jsem totiž kdysi menstruaci, při který jsem třískala pěstí do futer, abych tu bolest na chvíli přehlušila.... a tohle bolelo prostě pořád o dost míň než tenkrát.
Až když někdy kolem pátý přišli s tim, že takhle bysme tu mohli bejt až do rána, a že už bych pak neměla sílu tlačit, znejistěla jsem a obrátila se na muže, kterej patřičně vyděšenej všim novym, co se kolem něj tenkrát dělo (on byl vůbec výborně neinformovanej, když jsem nějakejch dvanáct dní před tím říkala, že už mám asi ty poslíčky, tak pak všude nadšeně sděloval, že už jsem měla "andělíčky" :-D... aneb, já měla tenkrát načteno málo, a on vůbec nic ;-)...) mi říkal s děsem a naléhavostí v hlase i v očích: "Miláčku, radši si to nech dát."
... A tak jsem podlehla. Ale aby bylo jasno, zas tak tolik toho nelituju... Myslím si sice, že co do fyzickýho uvolnění od bolesti to bylo celkem zbytečný... ale ono mě to uvolnilo i psychicky... A jak jsem do tý doby furt byla taková vyjukaná a bojácná, najednou jsem byla v pohodě, jak po panáku a pěla jsem si z plných hrdel... Ale to malinko předbíhám.
Švagrovka mi tenkrát píchla ten Dolsin, porovnala si tam nějaký ty zdravotnický propriety a na odchodu ze sálu mi povídá: "Může se ti po tom trochu točit hlava."
O dvě věty později, neb jsme s mužem furt o něčem kafrali a furt se něčemu smáli, jsem se najednou zarazila uprostřed tý věty a užasle povídám:
"Mě se točí hlava!"
"To je blbost, takhle rychle."
"Jóóóó? Ty jo, mě se vážně točí hlava... Ty vole! Ale JAK!"
A pak jsem plandala na tom lehátku a vykřikovala věci jako: "Tý vole! No to je jízda! Mám svůj soukromej kolotoč! Tý vole! Tý vole! Voni mně normálně zdrogovali! Tý vole! Juhehehehe! Juhuhůůůůůů!"
A pak jsem si začala zpívat:"Proč touhu mám až ke hvězdám se vznášet!..."
A postupně nabírala na hlase: "Já nevím nic, já pouze vím..."
A pak už mne museli slyšet na všech sálech, jak jsem s patřičnou kadencí vyřvávala: "KDYŽ MNE DNES K TAN-CI VZAL, CHTĚLA JSEM TAN-ČIT DÁL! PROTANČIT NOC JEN S NÍM, JEN S NÍM!"
Po chvíli přišla švagrovka a ptala se: "Tak co, dobrý? Zpívá si? Tak dobrý." a zase odešla.
Ještě o něco později muže napadlo vytáhnout kameru a natočit mne... Ale to, jak sama na těch záběrech říkám, se mi už hlava tolik netočila.
O záběr později pak chodím houpavě kolem lehátka a zpívám pro změnu: "Kapitáne kam s tou lodí? Neplujte s ní do poschodí, probudíte partajééé!"

A pak, někdy krátce po šestý, když už se mi hlava netočila vůbec a kontrakce nabyly zpět svou původní bolestivost, se jim asi na počtvrtý podařilo mi píchnout vodu.... Udělalo to mohutné šplouch a vzápětí přišla kontrakce, při který jsem jen užasle vytřeštila oči a s polohlasnym vzdechem "Áááááá" se zhroutila do strany. Manžel mne zvednul zpátky do sedu a já se při další kontrakci zhroutila zas... Tehdy jsem poprvé uvěřila tomu, že teda asi fakt už rodim.
Asi hodinu mi trvalo se s tou novou intenzitou bolestivosti nějak srovnat. Nejlepší to nakonec bylo pak znovu ve sprše. Kde jsem byla zalezlá opravdu dlouho a nechtěla jsem ven. Pamatuju si, jak přišla švagrová, že se podíváme, jak to postupuje a já ve sprše strávila ještě dvě kontrakce držíc se za pravý madlo, pak dvě držíc se za obě, další dvě jsem se držela toho druhýho madla, pak jsem byla dvě kontrakce opřená v kleče o míč, na kterej jsem se zhroutila a ještě další dvě jsem skončila ve vodě vedle míče v poloze "AláhuAláhudejnámvláhu".
Až pak jsem teda vylezla z vody a s manželovou pomocí se vyškrábala na lehátko a nechala se zkontrolovat.
A jak jsem tak následně ležela na monitoru uvědomila jsem si, že mám hlad. Hodiny ukazovali, že za pár minut bude devět večer, a já měla akorát ráno k snídani dva z čokoládovejch muffinů, co jsem tenkrát den před tím pekla.
Po mý zmínce o tom, že jsme vlastně od rána nejedli a už bude devět, vytáhnul manžel tatranku.. já si jednou kousla a on jí jedl dál... A já to svý sousto o kontrakci později zase vyblila do misky připravený už několik hodin před tím pro ten účel... A od další dvě kontrakce později jsem najednou konstatovala, že se mi chce tlačit a můj muž se mne ptal, co má dělat, jestli má pro někoho jít... a já říkala: "Jo. Ale ne teď, teď mne drž!" a prořvávala jsem přicházející kontrakci, a sotva se přehoupla přes vrchol a začala slábnout, pustila jsem ho a volala: "Běž! Běž! Běž!"
Přiběhl i se svojí ségrou, akorát když jsem začínala prořvávat další... a do toho jsem jí od dveří slyšela, jak mi říká: "Fuň si, fuň si, fuň si."
Tak jsem funěla, ona mne prohlídla, napolohovala na bok, radila funět, a že kdyžtak můžu klidně i přitláčet a šla pro doktorku, při další kontrakci se vracely... a pak už si mne zase točily do sedolehu a radily jak tlačit, zatímco já jsem vykřikovala, že nechci umřít, a že už to nevydržim....
A pak jsem tlačila a mezi kontrakcema svolávala: "Ježíši Kriste! Panenko Maria! Všichni svatí!"...
A můj muž pak tvrdil, že v jednu chvíli jsem i říkala: "Proč jste mne opustili?", a že on mi říkal: "Miláčku, vždyť my jsme tu s tebou.", a já že jsem se na něj prej utrhla: "Ale ty ne! Panna Maria s Ježíškem." :-D Což si teda vůbec nepamatuju, ale celkem mu to věřim.
A pak, když jsem po nějakejch sedmi kontrakcích brečela, že už nemůžu, jsem při další kontrakci viděla, jak si připravujou nůžky, a potom docela slabounce cítila během tlačení nástřih... Asi jako když si zlehka přejedete nehtem po kůži na paži... A od další tři kontrakce později najednou přišla neskutečná úleva... A zatím co mi dávaly novorozeného synka na hruď, tak jsem vyčerpanym a strašně vysokym tenkym hláskem pořád dokola vzdychala: "My jsme to zvládli! My jsme to zvládli! Tak jsme to zvládli! A je to prej klůůk! Ten je krásnej..."
Bylo 22.8.2008 21:12... a já se stala matkou.

Neuvěřitelný, že je to už deset let.... pořád je ta vzpomínka tak silná, jako by to bylo včera :-)....


P.S.: Kdyby někoho zajímalo, co jsem prožívala v následujících hodinách a dnech na oddělení šestinedělí, může si o tom počíst v mym loňskym vzpomínkovym článku Porodem to nekončí aneb Vzpomínky na šestinedělí.... A pozor, je asi tak šestkrát delší než tenhle... tak si nejdřív uvařte kafe,  kapučíno nebo oblíbenej čaj ;-)