Prohledat tento blog

pondělí 23. dubna 2018

Emil z Lönnebergy... a taky Velikonoční trhy ve škole

Před Velikonoci jsem byla s dětma ve škole na trzích, kterejm předcházelo i vystoupení... Druhorozeňák tam s ostatníma prvňákama recitoval a nejstarší zas s tanečním kroužkem tančil... Pěkný to bylo, což o to... a i trhy měly školáci moc pěkně udělaný. Ti nejstarší tam tentokrát neprodávali jen tousty, jako minule, ale udělali si tam i celou kavárnu... kam se naše nejmladší furt vracela pro takový čímsi plněný malý barevný oplatky, co vypadaly jak lítající talíře.
Třetí co chvíli pokňourávala, že něco chce a ještě častěji že nechce... což je vždycky na dlouho, z ní vůbec vytáhnout, co má zase za problém, jak jí neni pořádně rozumět... nejhorší řev ovšem spustila, když kolem prolítávající druhák do ní vrazil přesně ve chvíli, kdy obdržela svoji vytouženou "ťávu"... si pak musela skoro všechno svlíct..., a  že i to tričko je "moký"...
Druhorozeňák se v nepravidelných intervalech ztrácel a znovu se objevoval, aby mi sdělil, že tam a tam maj to a to, a že mu na to mám dát tolik a tolik, a aby se následně ode mne dozvěděl, že to koupíme, až tam dojdem... "VŠICHNI! SPOLU!"... což se i čas od času podařilo... A nakonec měli všichni všeho dost. Aspoň doufám, že toho měli dost děti... Já toho měla dost rozhodně... páč muž odjel krátce před začátkem celý akce na noční, takže jsem ty naše čtyři obludy měla v tom mumraji  na starosti sama... což bylo ke konci vážně úmorný...
Nicméně třetí si tam vybrala takový hezký přívěsky z fima přímo od jedný šikovný holčičky co je vyrobila.
Druhorozeňák vyhandloval spoustu "stykýzáků". I lízátko, který ode mne v závěru dostal (výhodně jsem koupila s výraznou slevou čtyři poslední ;-)..) za nějaký "stykýzáky"vyměnil, a ještě autíčko, takový malý, těžký, kovový, jakože zlatý získal...
Nejstarší mne zase přesvědčil, že si koupí knihu, že je jen za dvacku a je k ní šest "stykýzáků" zdarma!... A zatímco mne přesvědčoval, vybrala si tam nejmladší takovou pěknou šedivou plyšovou kočičku... a ano, i ona k ní dostala "stykýzáky"... Máme jich teď doma plnou krabičku... Teda měli jsme. Asi půlku jich děti už úspěšně poztrácely.

Ale jak jsem pak druhý den zjistila, nejlepším úlovkem byla ta kniha.
Jmenuje se Emil z Lönnebergy a napsala jí Astrid Lindgrenová, což právě syna zaujalo, neb teď ve škole čtou Děti z Bullerbynu.
Každopádně jsem jí ten druhej den otevřela při dopoledním kojení místo notebooku a po dlouhý době se začetla do knížky místo do internetovejch diskuzí a článků... přečetla jsem kousek poslední kapitoly... a pak jsem rovnou začala hezky od začátku a brečela jsem u toho smíchy... I u prsu usínající nejmladší jsem si několikrát probudila... Bavila jsem se vážně ohromně, a na dvakrát tu knížku přečetla.
Akorát si nejsem úplně jistá, jestli to dávat číst dětem... aby se snad neinspirovaly... To by tak ještě scházelo! Jakoby neměly dost vlastních skvělejch nápadů... Hlavně náš druhorozeňák jich má zásobu více než dostačující... Přijde mi, že jestli, tak jim to číst rovnou s komentářem.
Ale jako matka našeho druhorozenýho jsem tu knihu vážně hluboce ocenila... Emil z Lönnebergy je totiž celej náš druhorozeňák...
Řeknu vám, je to vlastně docela fajn pocit, vědět, že už dávno před ním evidentně existovaly podobně divoký a zároveň chytrý děti, páchající neskutečné množství skopičin... Hluboce jsem soucítila s maminkou, který sousedi přinesli peníze, s tím, že udělali sbírku, aby syna poslala do Ameriky... :-D
Někdy mám totiž pocit, že mne okolí o něco podobného dříve či později taky požádá.
Znáte situaci, kdy si přijdete po obědě pro dítě do školy a učitelka, jak vás zmerčí, tak vám napůl v legraci říká: "Jéé. No vemte si ho a běžte, běžte. Já už ho dneska nechci vidět."? Nebo když voláte ráno do sborovny, aby jste omluvili syny z vyučování... a než to položíte, slyšíte toho učitele jak říká, že ten i ten jsou oba omluvený a v pozadí se ozvou dva tři radostně úlevné vzdechy... Znáte? Aneb hezkou reputaci si tam kluci stihli vydobít, jen co je pravda... jeden divokej a druhej ukňouranej :-/... (Manžel teda tvrdí, že ta radost a úleva učitelek mohla být klidně způsobená jen čistě tim, že starší syn už polovinu minulýho týdne tvrdil, že je nemocnej, a furt pochrchlával... a že ho teda jako konečně nechávám doma... No, nevim :-)...) Jestli podobný situace znáte, tak mi prosimvás určitě dejte vědět... neb vědomí, že v tom člověk neni sám vždycky potěší... sdílejme to, prosím ;-).
A uklidňující byla i ta vize, kam to nakonec ve svym životě ten rošťák Emil dotáhnul, o čemž se autorka v knize opakovaně zmiňuje... Tak jen vydržet... Vydržet!
Ale že je to s nim vážně těžce náročný...

A vy, co máte doma, taky vynalézavýho divocha, a taky jste na tu knihu dosud nenarazily,... přečtěte si to... třeba si to vychutnáte podobně jako já ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat