Prohledat tento blog

úterý 1. května 2018

Můj milovaný táto....

Včera by můj táta oslavil pětašedesáté narozeniny, ale... Ale jsou to už čtvrté narozeniny, které tu s námi neoslavil...
A i když už to zdaleka nebolí tolik, jako tenkrát, když tak narychlo z tohohle světa odešel... pořád to bolí víc než dost.
Nedá se ani vypovědět, jak moc mi chybí... a jak moc bych svým dětem přála si ho pořádně užít jako dědečka. V době kdy umřel bylo klukům čerstvě šest a necelé čtyři roky a já se těšila na to, že už brzy s nima vyrazí na nějakej ten výlet do lesů na Kokořínsku, kde to měl vždycky tak rád, a že jim ukáže všechny ty skály, co kdysi ukazoval nám...
Byl to skvělej táta. Jeden z milionu.
Taková ta přirozená autorita s velkym smyslem pro humor a zároveň notnou dávkou empatie.
Nikdy nezapomenu, jak jsem jednou přišla zdrchaná domu, tehdy se toho dohromady sešlo nějak víc, ale tou pověstnou poslední kapkou bylo, když mne odmítl mnou vybraný vedoucí diplomky... a mně se pak k večeru protrhly hráze a všechno se to řinulo ven...
Taková ta situace při kterejch můj táta říkaval (a i tenkrát to řekl): "A jé... ´Nikdo mne nemá rád. Nikdo si se mnou nechce hrát. A smrději mi trenýrky.´..." A pak se mnou vydržel sedět a poslouchat mý nářky CELÝ ČTYŘI hodiny... Všichni sourozenci už dávno spali. I máti po chvíli mejch všemožnejch stesků s očima v sloup odkráčela..., jen táta byl se mnou... vyslechnul si mne... a ještě se mne snažil rozesmívat... a když jsem pak po těch čtyřech hodinách vešla do koupelny a horko těžko přes uslzený a totálně oteklý oči viděla v zrcadle svůj obličej a spustila nanovo: "No koukej, jak teď vypadám...", musela jsem se do toho pláče už sama smát...
Na tátu byl vždycky spoleh. A on sám se tím občas rád holedbal.
"Slíbil jsem ti někdy něco a nesplnil to?" říkaval čas od času... a jednou, jednou jsem na tenhle jeho dotaz pár měsíců čekala...:
"Jo!" odpověděla jsem mu totiž tenkrát vítězně, což ho zarazilo a tázal se co.
"Slíbil jsi mi, že mi napíšeš básničku do školy. Od španělskýho básníka. Z období romantismu."
... A on mi jí do večera napsal.
Aby bylo jasno, ten španělskej básník byl smyšlenou osobou včetně jména, a stejně tak ten, co tu báseň volně přebásnil do češtiny... Navíc se báseň neobešla od poznámky pod čarou, kde stálo, že některé verše z originálu je možno přeložit i jinak... kupříkladu verše:
"V paprscích ranních, do ruda zbarvených,
vlní se křivky tvé a nese se tvůj smích..."
...lze prý přeložit i jako:
"V paprscích ranních, zbarvených do ruda,
vypadáš, Rosito, jako obluda..."
Ovšem s tou druhou variantou zbytek básně moc nešel dohromady... neb to celé končilo verši:
"Ať pře se se mnou José, Sanches, Pedro!
Není krásnější dívky, v údolí řeky Ebro!"
Mimochodem, těch místopisnejch věcí, bylo v tý básni víc... můj táta se na podobnejch fabulacích vždycky vyřádil s gustem a velice poctivě ;-).
A taky z něj neustále padaly nějaký vtipný veršíky, při každý možný příležitosti...
S pobavením vzpomínám třeba na to, jak jsem jednou vešla do obýváku, a on lezl po čtyřech pod svym pracovnim stolem, brýle na dálku měl posunutý z očí nad čelo, a s patřičným procítěním si pod tím stolem deklamoval:
"Můj ty světe, máš ty u mne vroubek,
ztratil se mi v tobě jeden malej šroubek."
Milovala jsem jeho dikci, to jak se se slovy až mazlil, a taky to jak si s nimi hrál... různě je zaměňoval, vymýšlel nová a podobně. Třeba říkal: "Dej si na hlavu tu slepici a už pojď." Samozřejmě myslel čepici. My jako děti ty záměny žraly a řičely jsme smíchy... a maminka z toho rostla a napomínala ho, že si to pak budeme plíst. A on říkal, že určitě ne, že jsme chytrý děti a spiklenecky na nás mrkal.
Nebo jsme jednou byli s tátou na procházce, on a my čtyři děti, a nejmladší sestřička nám nestačila a volala za náma: "Počkejte na mně!"
A náš táta se otočil a volal na ní: "My na tebe štěkáme, mňau mňau!"
Načež jsme pak roky říkali: "Štěkejte na mne!" místo toho "čekejte"... až to přes: "Štěkejte na mne!"... "My na tebe mňoukáme, kykyryký!" dospělo k: "Mňoukej na mne!", na což už se odpovídalo jen: "Kykyryký!"... naštěstí... A když jsme takhle na sebe jednou "mňoukaly" a "kokrhaly" se sestrou na tramvajový zastávce u Máje, co už neni Máj, ale bůhvíco jinýho, a pak přidaly několik dalších hlášek pro nezasvěcené podobně absurdních a šíleně znějících... všimla jsem si děsu v očích jisté paní stojící opodál a se smíchem odtáhla ségru pryč šeptajíc jí: "Ta pani si myslí, že jsme zdrhly z Bohnic..." Jo, díky tomu, co nám táta předal jsme si vůbec užili spoustu srandy...
Náš táta byl ohledně jazyka a vůbec ohromně hravej... a kupříkladu, aby mluvil slušně (na čemž si dost zakládal) a přitom si ulevil tim krásně zvučnym "r", říkával věci jako: "To jsem se nasrdil... To mne tak srdí... Ta je ňáká nasrděná..." Nebo: "Jéžkovy, ten se s tim servíruje... Moc se s tim servíruješ... Nesmíš se s tim tak servírovat..."
Líbilo se mi na tom i to, jak tim daleko přesněji vystihl podstatu toho rozhořčení, než kdyby použil to obvyklý a netvůrčí slovo na "s". ;-)
Zkrátka jsem tátu totálně žrala...a asi vůbec nejvíc jeho nejrůznější barvitá vyprávění... ať už o tom, jak byl malej, co dělali jeho sourozenci a další příbuzní, o tom jak byl na vojně, nebo o tom, jak hrál ochotnický divadlo...
Byly historky, který jsme slyšely nejmíň po desátý a stejně jsme mu se ségrou visely na rtech a hltaly každý jeho slovo...
A to je další věc, co mne mrzí, že žádný z těch vyprávění už moje děti, v tom nedostižnym originále mýho táty, vyprávět neuslyšej...
Což mi připomíná, že jsem si tenkrát na podzim 2014, když táta umřel... a já nechala na věnec od nás napsat: "S láskou vzpomínáme, budeme si vyprávět...", umínila, že pro děti ty jeho historky sepíšu... a že od podzimu 2015, kdy jsem s tím konečně začala, mám pořád jenom osnovu... :-/ Budu s tím muset hnout... ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat