Otcovská péče? Jedině na jedničku... ;-)

Tak jsem se po letech konečně dočkala...
Můj muž včera zvládnul naplnit hned dvě otřepaná klišé najednou...
Obvykle se mu teda, vzdor nejrůznějším oblíbeným tvrzením o specifikách otcovské péče, nic podobného nestává. Ale včera byl nějak mimo. Asi z toho celodopoledního paření her, který si po čase zase dopřál.

Šel následně do školky pro holky, a my se s nima potkali až u hřiště...
Z dálky na ně radostně mávám a lehce žasnu nad originálním outfitem tý menší...
Visí na ní dlouhá, pestrá sukně, oblečená přes legíny, a zkombinovaná s modrou teplákovkou...
"No ten jí vymódil..." směju se v duchu, "úplně jak z těch kreslenejch vtipů, jak dítě oblíkne maminka, tatínek... Čéče... Co to je za mikinu? Tu neznám..."
A tak k nim dojdu, vytlemená od ucha k uchu, a povídám: "Nazdár! Pěkná mikina. Komu jste jí ukradli?"

Prej že tvrdila, že je její... :-)
Jako, tvrdila to vzápětí i mně: "Mami, ta je moje, podívej, je mi..." :-D
Jaksi se mi tak trošku vrátil ten argument, kterej doma používám, když někdo z něčeho vyroste, že už je to někoho jinýho, komu to zrovna je... ;-)

Ale dobrý, už jsme tu pěknou mikinu zase vrátili...
I s tou bundičkou, co nám dnes ráno visela na dcerčině místě...
Hezky tý stejně velký holčičce, co má v šatně místo hned vedle...

Paní učitelka pak říkala, že po tý mikině byla včera menší sháňka... ;-)