Zase jedna cesta autobusem aneb O trpělivosti

Občas jsou ty cesty autobusem fakt výživné...
Občas jsou výživné už cesty na autobus...
Děti nechtěj jít.
Ta má něco v botě.
Tý se skrčil v botě jazyk.
Tý upadla panenka.
Ten musí nutně vylízt na strom u cesty...
Ta křičí, že chce "taky na koužek, jako bácha!"
Ta křičí, že chce tancovat.
Ta křičí, že chce do školky...
Ta nechápe, proč je v pět zavřená...
A CHCE do školky...
TEĎ...
A nechápe, proč na její požadavek reagujete pobavenym smíchem...
A kouká na vás FAKT naštvaně...

Po nástupu do autobusu spustí ta větší řev, že nechce jet autobusem, že bude blinkat...
Pro začátek na vás vrhne aspoň zlej pohled.
Pak si ostentativně sundá látkovej klobouček, a připraví si ho místo blinkacího pytlíku hezky k puse.
Chvíli do něj na celej autobus hlasitě dáví, aniž by cokoli vyblinkala...

Načež holky spustěj nanovo tirádu na téma "Á ci taky jít na koužek!" "Ne, JÁ ci jít na koužek!"
A po deseti hádavejch výrocích z obou stran, prohlásí na druhé stanici z osmi ta menší: "Já ci čuat!"
A vy jí jen pevně a zcela bez vzrušení, takovym tim tónem, kterej nepřipouští žádný námitky, odvětíte: "Vydržíš!"

A tak se zase hádaj dál, o to která z nich chce jít s bráchou na kroužek...
A vy si vduchu říkáte, že jestli jste kdysi prohlásila svoje soužití se třemi mladšími sourozenci v jednom pokoji za vysokou školu tolerance...
Pak jakožto vícenásobná matka denně skládáte přinejmenším profesuru z trpělivosti...


Mnoho trpělivosti a pevný nervy všem spolumatkám
přeje
čtyřmatka Jenovéfa