Prohledat tento blog

neděle 24. listopadu 2019

Vzpomínky na babičku... vlastně na babičky...

Pamatujete si na svoji babičku?
Nebo máte to štěstí, že se s ní dosud vídáte?
Já na tu svoji budu už jen vzpomínat...
A to už na druhou...


Ta první, z tátovi strany, umřela na moje dvaadvacáté narozeniny...
Vzpomínám si jak jsem tenkrát šla chodbou kolem telefonu, zrovna když zazvonil...
Obvykle jsem v takový situaci fofrem vzala roha... Jen ať to probůh zvedne někdo jinej!
I tehdy jsem v první půlvteřině začala zrychlovat, než mi hlavou proběhlo, že mám vlastně narozeniny,... a že to tedy nejspíš bude babička, neb mi o narozeninách vždycky volala, a tudíž to beztak bude pro mne...
A tak jsem to zvedla...
Jenže to už  nebyla babička, ale strejda...

Mimochodem, moje nejoblíbenější vzpomínka na babičku z tátovy strany je, kterak jsme si kdysi se sourozenci na chalupě v Jestřebicích hráli na demonstraci...
Chodili jsme v řadě do osmičky kolem starýho kýble a převrácenýho kolečka a skandovali: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
Pak se najednou otevřely dveře na balkon a vyšla z nich babička.
Maličko jsem uvnitř zatuhla, že nám jde vynadat, ať tolik neřveme...
Ale babička se opřela o zábradlí, pobaveně na nás shlídla, zvedla nad hlavu ruku zatnutou v pěst, a spustila: "Zachovejte paniku! Zachovejte paniku!"
A my se zastavili, tleskali a volali: "HURÁÁÁ!"
A babička nám z balkonu kynula, majestátně... jak anglická královna...
(No,... asi máme to blbnutí v genech ;-)...)

To už je víc, jak čtvrt století...


A od minulého úterka mi nezbývá, než si podobně hýčkat i vzpomínky na babičku ze strany maminčiny...

Na to, jak jsem s ní jednou po obědě (jako asi šestiletá) ležela na gauči, a najednou na mne babička mrkla a povídá: "Pššt, budeme dělat, že spíme...
A tak jsem dělaly, že spíme...
Do pokoje přišel strejda. Chvíli koukal. A pak zas potichu odešel...
A my se spolu spiklenecky chichotaly, jak dvě malý holky...

Na to, jak skvěle vařila a pekla...
A taky to pak všechno patřičně ráda jedla...
Později bohužel i přes zákaz.
Teta, která se o ní posledních třináct let starala si čas od času postěžovala, jak před ní všechno musí zamykat...
A že stejně zase něco někde našla...
A zase už jí odvezli se žlučníkovym záchvatem...

Na to, jak k nám jednou před Vánoci přijela na sestřiny šestý (nebo sedmý) narozeniny, koupila se mnou moje první formičky na cukroví a učila mne píct.

Na to, jak o nějakejch patnáct let později, jednou seděla u stolu ve svý kuchyni, a najednou mne poslala do špajzky, a ať hledám tam a tam, že tam jsou někde kovový trubičky na kremrole... a: "Vem si je. Ty je nejlíp užiješ..." zahřálo mne tehdy od ní.

Na to, jak mne učila stlát... A jak se vždycky rozčilovala, když někdo sebemíň přes den zvalchoval přehoz na posteli...
Vzpomenu si na to pokaždý, když za totéž peskuju ty svoje obludy...
Ne že by to peskování mělo nějakej efekt...

Na to, jak se vždycky ráda hezky oblíkla, když šla kamkoli ven.

Na to, jak nade mnou nešťastně kroutila hlavou, když jsem v nějakejch šesti, sedmi, či osmi letech měla takový krásný červený látkový sandálky s mašličkou... A tak vytrvale jsem v nich, i přes její napomínání, chodila zásadně zhoupnutim z paty na špičku, až se mi po pár dnech zdeformovaly úúúplně do oblouku...

Na to, jak se na mne zlobila, když mne jednou donutila hrát si v kuchyni, aby na mne při vaření viděla...
A zatímco ona vařila, rozhodla jsem se já, že uprchnu z "vězení"... a jala jsem se provrtávat zeď skládací kremelskou věží...
Ten ďolík tam pak byl víc než dobře patrnej ještě několik let...

Na to, jak jsem ji v nějakejch jeden a dvaceti nechtíc vyděsila, když jsem zazvonila u dveří... sandálky v ruce a kopretiny ve vlasech...
Babička otevřela, vytřeštila oči, překřižovala se a v rodné slovenštině roztřeseně spustila: "Bože moj! To som sa zlakla! Ja myslela, že sa Anička vrátila..."
A tak jsem se dozvěděla, že její starší sestra, která kdysi ještě před dvacítkou tragicky zahynula, taky ráda nosívala kytky ve vlasech...

Na to, jak jsem s ní kdysi v létě po třetí třídě byla na Slovensku v místech jejího mládí, ve Zvolenu a Sliači nad Hronom...
Myslim, že bych možná ještě dnes našla to místo, kde jsem dle jejích instrukcí schovala pod kámen poupátko růžičky s tím, že až přijedu příště bude na mne čekat obalená kovem...
No... nevim, jak by dnes vypadala... Je to už přes třicet let...

Na to, jak jsme v rámci toho pobytu jeli i na jednodenní zájezd do Budapešti, a koupili tam takový hezký malý čokolády, že všem přivezem domu něco, co tady vůbec nemáme... a pak jsme doma zjistili, že na nich drobnym písmem stojí, že jsou vyrobený v Československu.

Na to, jak mi vyprávěla, kterak jako malí kradli se sourozenci cukr a sypali si ho na chleba... suchej... neb na máslo neměli..

Na to, jak vyprávěla o tom, jak nějaká z jejích dvou starších sester strašně dostala za to, že místo mouky, pro kterou jí poslali, si za ty peníze koupila látku na šaty.

Na to, jak vzpomínala, jak si se sestrama šily šaty a chodily tancovat...
Mimochodem, v několika babičkou ušitejch šatech jsem chodila do tanečních ještě já.
Dvoje z nich šila až mojí mamince... ale minimálně ty černopruhovaný ze starorůžový organzy střihem jasně prozrazovaly, že byly ještě z padesátejch let...
Ty jsem měla nejradši... Vypasovaný se širokou sukní a se spodničkou...
A abych nezapomněla,... to její šití zdaleka nebylo jen tak nějaký běžně amatérský...
Když jsem se pak na střední učila šít já, zjistila jsem z rubů jí ušitejch šatů, že znala velice dobře správný krejčovský postupy... A to i ty složitější, běžně ne moc používaný...
Třeba nad takovym staženim rukávový hlavice řetízkovym stehem jsem tenkrát jen uznale pokyvovala hlavou...
Netušim, kde se to všechno naučila... ale uměla to...

Na to, jak vzpomínala, že když je na konci druhý světový osvobodila ruská armáda, tak ti vojáci byly celí hotoví z toho, že se jmenuje Jolka!, jak se jim tehdy coby Jolana představila, neb jí tak všichni říkali...

Na to, jak jsem za ní párkrát byla v práci, kde se vázaly knihy...
Dokonce jsem od ní nejednou dostala nějakej ten krásnej bloček, jeden i se zlatě vyraženym jménem...
I deník, co jsem si v pubertě psala, jsem psala na stránky, které pro mne svázala babička.

Na to, že krátce před sedmdesátkou byla pořád natolik vitální, že vzala brigádu v jednom obchůdku s látkama...
Tenkrát jsem využila slevu, kterou tam měla, a koupila si na dvoje letní šaty... V jedněch jsem pak o rok později běhala po Paříži... A oboje je ještě mám ve skříni... ač už trochu spravovaný...

Na to, jak chudák lomila rukama "co tomu jen řeknou sousedi"... když se jednou v létě moje máti svlíkla do plavek a vyběhla ven před barák do toho slejváku, co tam zrovna byl...
My se sestrou seděly v okně a tlemily se a babička šla pro tátu, ať prý tý svý ženě domluví...
A on se jen kouknul ven a povídá: "Chceš hodit mejdlo? Že už by ses večer nemusela mejt..."
A nakonec k babiččině úlevě dodal: "Pojď, stačilo, než kvůli tobě někdo vybourá..."

Na to, jak se za náma přijela podívat, aby viděla svýho prvního pravnuka...

Na to, jak si mne na svatbě sestry, měsíc před mym třetim porodem, podezřívavě měřila, a ptala se: "Nejsou tam dvě?"
A moje vysmáté "ne" mi tenkrát evidentně moc nevěřila...

Na to, jak jsem se během oslavy jejích pět a osmdesátin nachomýtla k tomu, když jí moje sestra oznamovala, že čekaj druhý dítě...
"Jo? čekáte druhý? Na duben?" ptala jsem se nadšeně...
A babička si mne změřila a povídá: "Ty doufám nejsi těhotná?!?"
"Néééééé."
"No proto! Vy už si dejte pokoj. Tři děti jsou až až..."
Dva nebo tři dny na to jsem řešila: "Ty jo, vždyť už jsem to měla dostat..."

Nebo na to, jak jsme spolu se všema čtyřma dětma mluvili s babičkou přes videochat...
Tehdy už byla viditelně pohublá...


Teď už ke všem těm vzpomínkám žádný další nepřibudou...

Když jsme se v pátek večer vrátily s holkama z pohřbu domů k mužské části naší rodiny, sdělovaly holky jedna přes druhou tátovy: "My jsme zahabali pababičku Jolanku kytkama!... Ale ona už tam neni!... To je jen tělo... Ona už je v nebi!... Jak jsme se modlili, aby tefila!... Víííš?..."

Tak snad trefila...

💟💜♡

Žádné komentáře:

Okomentovat