Já se přiznám, že občas se mi to neplánovaně povede...
A čas od času, když jsem hodně zoufalá, to zkusim i plánovaně...
Nevim teda, jak u vás, ale u nás to teda bývá celkem bez efektu.
Za což bych teda ve výsledku měla být asi ráda... ;-)
Kdybych si na to vedla tabulku, nejspíš bych zjistila, že se úspěšnost podobnejch pokusů pohybuje někde v okolí tří čtyř procent...
Tudíž, že jde ve výsledku o snažení spíš kontraproduktivní, utvrzující dítě leda tak pevněji v protichůdném názoru...
Třeba naše třetí posledního cca a půl roku často protestuje proti koupání. (Což už jsem vlastně zmiňovala v článku My to uklidíme včera...)
Zrovna nedávno jsem na ní zkoušela:
"A ty chceš bejt smradlavá? Vždyť si s tebou nikdo nebude chtít hrát. Děti budou říkat: ´Fuj, ty smrdíš, s tebou si nehrajem!´"
A ona se na mne tak podívala, a povídá: "Ale mami, já už jsem byla smadlavá, a oni si se mnou hály, a nikdo nezíkal, že smdim."
A jednou, když jsem jí zase poučovacim tónem říkala, že když se neumyje bude smradlavá, mne odbyla ještě ráznější odpovědí...
Pevně se na mne zamračila, ruce složila na prsou... a prohlásila: "Já CI bejt smadlavá!"
Tak a máš to matko!
:-D
V tu chvíli jsem se začala smát a pro ten den to vzdala.
A pak jsem se večer v posteli oddávala úvahám o tom, jak manipulace na moje děti moc nefunguje... a že je to tak vlastně v pořádku...
A moje mysl mi následně nabídla vzpomínku...
Vzpomínku, jak jsem se kdysi učila na kole...
Aby bylo jasno, já se na kole naučila jezdit dvakrát.
Fakt.
Nekecám.
Ostatně i plavat jsem se naučila dvakrát.
Neb po plavání organizovaném školou, jsem se TAK naučila bát vody, že jsem svejch původních cca deset dvanáct metrů, další čtyři roky neuplavala ani za nic...
Házení do hloubky stylem a plav... nepovažuju za funkční model učení...
A to ani v přenesenym smyslu ;-)
Pod tlakem je totiž daleko snazší zapomenout i to, co už umíte, ne se cokoli novýho naučit... ;-)
Až moje budoucí biřmovní kmotra mne to jednoho léta na táboře naučila znovu...
Já se plácala v Mastníku, v místě, kde mi to bylo tak po prsa...
Ona seděla na břehu a takovym klidnym, skoro až línym hlasem mi říkala: "Pořádně se nadechni... ta voda v plicích tě ponese... skoro jako kruh... uvidíš... No, že jo?... A víc se polož... pak tě ta voda ponese líp... A zpomal ty tempa... takhle se akorát unavíš..."
A fungovalo to...
Díky, Marcel ;-)
Ale to jsem odbočila...
Zpátky ke kolu!
Když mi byly čtyři roky, dostala jsem kolo.
Dodnes si vybavim, jak stálo opřený o dveře našeho bytu v Břevnově.
Červený...
A velký...
Mimochodem, maminka mi před pár lety vyprávěla, jak kdysi šli ještě jako bezdětní s tatínkem parkem, a minula je malá holčička na kole, a oni si tehdy říkali, jak to bude krásný, až takhle jednou bude jezdit jejich holčička...
No, nevim, jestli jim tuhle vizi naplnila v dostatečné míře aspoň moje ségra, ale já jsem v tomhle směru rozhodně byla pro rodiče zklamánim.
Ergo, kladívko, poučení: Nemějte ohledně svejch dětí žádná podobná očekávání, zaděláváte si akorát tak na to, že budete zklamaní ;-)
Tedy, abych byla přesná, mě se kolo líbilo a rozhodně jsem na něm jezdit chtěla...
Zkoušela jsem to na dvorku.
Opatrně jsem ho opřela o kovovej sloupek sloužící k zavěšení šňůr na prádlo.
Vyškrábala se na to kolo.
Dvěma šlápnutími se přesunula k dalšímu sloupku.
Zachytila se ho.
Opatrně jsem s jeho pomocí kolo natočila směr další sloupek.
A vyrazila k němu...
A tak jsem jezdila od sloupku k sloupku...
Až jsem se s tim kolem na tom betonovym dvorku kapitálně vymázla a nádherně se sedřela do krve...
Tatínek mi pak dal na kolo raději přídavný kolečka....
O nějakých sedm let později, jsem stále jezdila s nima.
Moji tři mladší sourozenci, včetně pětiletý ségry si to Stromovkou i Letnou vesele valili bez nich.
A já pořád s...
A tak to na mne jednoho večera táta zkusil...
Že by jako bylo fajn, kdybych se naučila jezdit bez nich... Že už jsem přece velká... Že už je to skoro ostuda,... a že i ta malá ségra už jezdí bez přídavnejch koleček...
"Ne, mě to tak vyhovuje," prohlásila jsem s tim, že to tak pro mne jako skončilo, ale tatínek to zkoušel dál...
"Vždyť se ti budou děti smát," namítnul.
"Ať se smějou, já se kvůli nim nezabiju," kontrovala jsem s klidem já.
Tak, a měl to...
Se furt snažil, abych se náhodou někym nedala vyhecovat k něčemu nebezpečnýmu...
Sklidil co zasel...
:-D
Dlouho... vážně dlóóóuho mu trvalo, než mne nakonec přesvědčil, že to aspoň zkusim.
Ale bude mne držet!
A pořádně!
A když mi to nepude, tak mi ty kolečka zase HNED našroubuje zpátky!!!
To byly mý rezolutně kladený podmínky.
Sám pak vzpomínal, jak to se mnou bylo hrozný. Že naučit jezdit mne, bylo nejtěžší ze všech čtyř dětí.
Že jsem byla strachy úplně dřevěná.
Že jsem pořádně nešlapala.
A nebo šlapala úplně blbě.
Že jsem křečovitě držela řidítka, až mi bělaly prsty.
A čas od času s nima zmateně trhla a vyjela nepředvídatelně do strany...
Že jsem třeba jela prostředkem široký asfaltový cestičky, a najednou trhla řidítkama směr křoví, a nastalou situaci jsem vyřešila tak, že jsem zařvala: "Á! křoví!"zakryla si obličej rukama, a aniž bych se byť jen pokusila zpomalit, jsem to (dál šlapající) napálila do něj.
Pamatujete si scénu ze seriálu Kačeři z Kačerova? Jak tam Rampa zase jednou příliš prudce míří k zemi? Strýček Skrblík si zakryje oči s tím, že se na to nemůže dívat. Kačer Donald ho s prohlášenim "Já taky ne!" následuje. A Rampa, coby pilot, vzápětí udělá to samý?
Tak přesně při týhle scéně kdysi táta vzpomínal na mojí akci "Á, křoví!"
No, nakonec jsem se to jakžtakž naučila,... jezdit bez přídavnejch koleček...
Musim ale říct, že co jsem v létě de facto vozila (svaly na rukou napjatý k prasknutí) třetí na dětskym kole, když projevila zájem si to taky vyzkoušet, bude to s ní podobná práce jako kdysi se mnou...
A ta její paličatost...
No, po kom ty děti jenom jsou?
Že ano... ;-)
P.S.: Vy co sledujete moji facebookovou stránku blogu, jste si možná během čtení vybavili tenhle asi dva týdny starej příspěvek ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat