Když jsem tak při mytí nádobí přemýšlela o tom, jak a co napíšu o týhle čapce, vzpomněla jsem si na jednu scénu z filmu Marley a já. Na tu, jak poprvé přijdou těhotný ke gynekoložce a ona jí pochválí řetízek co má na krku, jež dostala krátce předtím od manžela, a jemu potom sloupky, fejetony ze života, co píše do novin a v nichž často vystupuje ten jejich šílenej pes. Říká mu, že je jeho velká fanynka, že ho vždycky čte, a on na to: "Tak to jistě oceníte můj příští sloupek..."
Ale zpátky k čapce. Každá věc má svůj příběh... a tohle je ten její...
Koupil jí před asi pěti nebo dokonce šesti lety manžel pro našeho nejstaršího. Potkali jsme jí tehdy v Tescu, za stovku. Nám se líbila, ale synek se moc netvářil, páč neměla žádnej obrázek. Takže jsem mu ještě v obchodě slíbila, že mu na ní nějakej namaluju.
Tenkrát jsme měli děti jenom dvě, tak byly čekací lhůty na podobný srandy výrazně kratší než dnes, a měl jí už za nějaký dva týdny. Sám si vybral, z nabízenejch motivů krokodýla... a jak se na ní původně v krámě netvářil, tak si jí pak zamiloval.
I tak se mu jí párkrát podařilo někde ztratit, zapomenout... ale vždycky se k nám zase vrátila... Nejvíc namále asi měla před dvěma lety, když byl se školkou na výletě na letišti a nechal jí v autobuse, v kterym je na to letiště odvezli a zase do školky přivezli... To už jsme se s ní tehdy rozžehnali... Ale stejně jsem zkusila říct, tomu tatínkovi ze školky, kterej jim tam ten výlet tenkrát zařídil, že kdyby se náááhodou našla taková zelená čapka s malovanym krokodýlem, tak že jí tam nechal ten náš trdlouš... a... světe div se... ona se vážně našla. Den nebo dva na to nám jí do školky přinesl.
Tuhle čapku nosil tak dlouho, dokud do ní tu hlavu aspoň jakžtakž narval... a dnes jí nosí asi rok druhorozenej... ale to není to hlavní, co jsem tu o ní chtěla psát...
To bylo tak: V srpnu 2012 jsme odjížděli od manželovi babičky z Moravy a vraceli se domů přes víkendovou zastávku na sestřenčiný svatbě. Manželův strýc, shodou okolností právě ten, kterej společně se svou ženou a synem figuruje v historce Hostitelé roku, se tenkrát nabídl, že nás odveze na nádraží, aby jsme na něj nemuseli složitě autobusem... a náš syn se těsně před odjezdem nacpal mrkví.
A tak jsme jeli a jeli jsme docela dlouho, asi půl hodiny. A krátce před tím než jsme dojeli, synek spustil, že je mu zle...
Pytel jsme, jak jinak, žádnej nenašli, a manžel prý: "Ať blinká do čepice."
Takže následující cca dvě minuty na zadních sedadlech probíhaly tak, že já rvala synovi jeho krokodýlí kšiltovku pod hubu. On blil kusy evidentně nedostatečně rozžvejkaný mrkve. A do toho svou oblíbenou čepici tlačil vší silou od sebe... neb do ní logicky vůbec, ale vůůůbec zvracet nechtěl... A já mu jí cpala zpátky a hlasitě s notnou dávkou hysterie v hlase slibovala: "Já ti jí pak vyperu! Já ti jí pak vyperu!" A on blil a furt jí strkal chudák pryč... no bomba... a interiér strýcova auta, jsme tudíž tak docela neuchránili, ale aspoň skoro... a já pak měla zase co prát...
Jo, tahle čepice... ta toho už chuděra zkusila.
P.S.: S batohy plnejch věcí pro čtyři lidi na dva týdny, dvěma malejma dětma a poblitou čepicí je bezvadný cestování ;-)
P.S.: A s tím řetízkem z filmu to bylo tak, že ho vzápětí po té, co ho Jenny od Johna dostala, ten praštěnej pes sežral a John pak chodil zahradou a proudem vody z hadice proplachoval všechny jeho en-óna, dokud řetízek, jež pak na Jennyně krku ona doktorka obdivovala, v jednom z nich nenašel ;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat