Prohledat tento blog

středa 29. května 2019

Je čtyřmatka supermatka?... No, ani náhodou...

Dnešním článkem mám za cíl zbořit ty poslední odolávající bašty přesvědčení, že se čtyřma dětma jsem supermáma...
Já vim, pracuju na tom i tady na blogu už dlouho :-D, ale stejně občas od někoho slyšim věci jako: "Teda já tě obdivuju, jak to všechno zvládáš..."
Dřív jsem z podobnej vět na moji adresu byla dost rozpačitá,... v současnosti už se jen pobaveně uculuju... Protože vim svý...
HA...
Zvládám?
No nezvládám...!
Občas to na mne všechno padá a přerůstá mi to přes hlavu...
Jako jo, jsou i chvíle, kdy to docela klape,, a já si obrazně klepu na rameno, že jsem dobrá, že tohle jsem fakt hezky zvládla...
Ale daleko víc je takovejch chvil, kdy mám sto chutí si hodit mašli, nebo se sebrat a odejít středem... někam do nenávratna...

Hodně mi pomáhá se víc soustředit nikoli na to, co se mi zrovna nedaří, ale na to, co už se mi podařilo, co všechno už jsem zvládla... A to mi dává víru, že nakonec nějak zvládnu i to, co se zrovna zdá nad moje síly...
Taky je dobrý si uvědomit, kolik že toho člověk reálně přes den stihl před dětmi, a kolik teď...
Vemte si, že se vypravujete ráno někam čistě sama... a nebo vypravujete i dítě... jedno... dvě... tři...
A ony s váma navíc pořádně nespolupracujou...! Zvlášť když jich je víc, tak to zaručeně minimálně jedno totálně zesabotuje... Že ano...?
Jedno musí kadit dvě minuty před odchodem, jiný se neoblíká, další se v mezičase zase stihne z už oblečeného krásně svlíct...
Taky je v tu chvíli nejvíc nutný vytahovat nějaký ty hračky, pouštět televizi, jít si lehnout do postele...


Zlatý časy, kdy člověk spáchal snídani jen pro sebe, oblíkal jen sebe, měl čas si pohrát s tim, co si oblíct,... zkusit třebas i tři "outfity", aniž by důvodem onoho převlečení se byl zjištěnej příliš velkej a příliš viditelnej flek na šatech, nebo nečekaná čůránková sprcha od před odchodem ještě jednou přebalovaného dítěte... Pak si v klidu zkontroloval věci v kabelce, obul se a šel...
Prostě pohodička...
Ne jako teď...
A další věc je, že ten kolotoč kolem dětí prostě nebere konce a na všechno ostatní, čemu by se člověk taky rád věnoval, je strašně málo času...
A když už si člověk řekne: "no tak co, pustim jim tohle, a snad to bude v pohodě, a nechaj mne udělat v klidu to či ono..." ...no tak to zásadně skončí minimálně pořádnym čurbesem...

Zrovna včera jsem dotahovala jednu věc, na který dělám už fakt dlouho. Myslela jsem, že to bude tak na hodinku, maximálně na dvě...
Zabrala jsem se do toho, a strávila na tom hodiny čtyři... Vyzkoušela při úpravách tři různý programy... šestkrát změnila fonty... mazala, předělávala, upravovala...
A pořád to ještě neni úplně hotový...

No, a pak jsem zběsile dávala v rychlosti před příchodem živitele do pořádku byt, nesoucí následky samostatného hospodaření našich dětí...
Vytahovala z manželský postele hračky, sbírala všude po bytě roztrhaný papíry, komandovala děti "kdo, co, kam, a hned!", do toho vařila večeři... a mezi krájenim cibulky, míchánim omáčky a přesvědčovánim se, že nudle, který podle návodu měly bejt uvařený po devíti až jedenácti minutách, prostě nejsou uvařený ani po osmnácti, jsem ještě opakovaně odbíhala k záchodu a snažila se ho oducpat...
Jo, na ucpávání záchodu jsou naše děti experti...
Vždycky musej kadit hromadně...
Ta synchronizace je přímo fascinující...

No nic... jdu zjistit, co všechno se jim povedlo za tu hodinku, co jsem psala tenhle článek ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat