Jak to máte doma s technikou?
Necháváte děti, aby se s ní dostatečně seznámily?
A dokážete zároveň dostatečně rozvíjet jejich další zájmy, aby se neseznamovaly pouze s ní?
Někdy je ta hranice závislosti velmi tenká, a přiznám se, že občas si nejsem úplně jistá, jestli jsme ji už doma nepřekročili...
A to všichni...
Do jednoho...
Ale pořád jsme schopní odjet na týden i dva mimo signál naší "milované" wi-fi, a po technice po tu dobu nevzdechnout... Tak snad ještě pořád dobrý ;-)
Naše děti se s technikou seznamovali od mala...
Kluci mi sedávali na klíně, když jsem kdysi pařila Sims 3.
A tátovi zas, když pařil Guild wars 2.
Když byly tomu staršímu tři roky, překvapil mne prve...
Hrávali jsme spolu tenkrát v počítači takovou hledací hru. V tý hře jste byli ředitelem ZOO, a potřebovali jste získat nějakej grant. Do ZOO měla kvůli tomu přijít kontrola, a všechno samozřejmě bylo jako na potvoru vzhůru nohama... A tak jste plnili jednotlivý úkoly typu: Opičky utekly do krámku se suvenýrama, najdeš je mezi hračkami všechny? Někdo naházel smetí do výběhu hrochů, honem ho všechno sesbírej do koše!... a podobně...
A když jsem jednou po obědě uspala toho mladšího a zapínala jsem počítač, ptala jsem se toho staršího: "Co? Zahrajem si tu novou hru, co nám tam táta dal?"
A ten tříletej mrňous, co ještě rok před tím se mnou mluvil v heslech, se na mne útrpně podíval, a pak pomalu důrazně povídá: "On jí tam nainstaloval, mámo. NA-IN-STA-LO-VAL!"
Ten tón mi z ní v uších dodnes :-D
No... a od tý doby to s nim roste...
Jednu dobu se třeba bavil tim, že vždycky otevřel v googlu jakési příkazové okno, a něco tam v tom kódu přepsal... A pak vždycky čekal, jak budu koukat, až ten počítač zapnu, neb měl nějak podivně změněný zobrazení, a já netušila co s tim... Zatímco syn stál vedle a dusil se smíchy... Opičák...
Pak už jsem vždycky jen říkala: "A koukej mi to vrátit do normálu!"
No, v poslední době ho tenhle druh zábavy konečně omrzel...
Ale třeba teď v létě mne zase pořádně dostal.
Vrátili jsme se z tábora a muž hned další den vyrazil na denní...
Ráno mne vzbudil hovor z dětského pokoje...
Nejstarší něco vykládá...
Anglicky!
Téměř nic jsem mu nerozuměla...
A pak...
Cizí dětskej hlas mu anglicky odpovídá!!!
Vymotala jsem se zmatená z postele a doťapala k němu: "S kym to mluvíš?"
Prý: "Já nevim, nějakej Maxim."
"A... Kdo je to? Odkud je?"
"Nevim, ale má zapnutou britskou klávesnici,... tak možná z Anglie."
"Aha..." mrkala jsem dál zmateně na obrazovku, kde v mně neznámem programu bylo okno se sdílenou obrazovkou onoho Maxima (nebo možná Marcuse... já už si to přesně nepamatuju ;-)...): "A co řešíte?"
"No, jemu to v tom programu nejde převíst do 3D, tak mu radim, jak na to."
"Aha... " odtušila jsem já, a po té, co jsem se ujistila, že ten jejich videochat je v rámci toho programu bezplatnej a nedorazí nám za něj tudíž nějakej nečekaně hezkej účet, jsem šla vařit čaj k snídani, a konsternovaně při tom uvažovala, že o něčem takovym, se mi ve třinácti ani nesnilo... že bych někomu plynnou angličtinou radila, jak si poradit s funkcema nějakýho počítačovýho programu...
No, popravdě by se mi o tom nesnilo ani dnes...
Vzhledem k tomu, že syn už asi dva roky tvrdí, že bude programátor... Tak má vlastně docela hezky našlápnuto k tomu, aby se mu to splnilo...
Ovšem nemusel by mít...
Kdyby jsme mu jako malýmu zakazovali počítač.
Kdyby nesměl sledovat všechny ty videa v angličtině.
Kdyby nesměl hrát. Nesměl zkoumat, poznávat, objevovat, zkoušet, trénovat...
Tak by dnes taky nebyl schopnej radit někomu anglicky, co s jakýmsi programem...
Prostě by to neuměl...
Stejně jako já...
Ani jedno...
Od nás by se totiž anglicky moc nenaučil...
Takhle to pro něj bylo naprosto samozřejmý. Pokecat si s cizim klukem v angličtině, a poradit mu s jeho problémem v programu...
Jo, je to pro něj samozřejmý...
Vyrůstá v tom totiž odmalička...
Víte... Společnost na jednu stranu celkem v pohodě přijímá, že třeba hudebníci nebo sportovci trénujou potřebný dovednosti a schopnosti už jako úplně malý děti...
Ovšem k podobnému trénování počítačový gramotnosti se pořád určitá část lidí staví odmítavě...
Přitom je to v dnešní době úplně základní dovednost.
Pokud pro vaše dítě neplánujete budoucnost kopáče či metaře, s největší pravděpodobností jí v nějaké formě bude pracovně potřebovat.
Rozvíjíte ji?
"U nás děti na počítač nesmí," čítám občas v diskuzích.
Ale... Jak se na něm naučí?
Kdy?
Ve škole?
A nebude to pozdě?
Nebude takový dítě proti jiným dětem zbytečně v nevýhodě?
Nenabádám vás teď k tomu, koupit vašemu tříletému dítku tablet, a na celý hodiny ho s nim posadit na gauč s nějakou co možná nejstupidnější hrou...
Ale čas od času... Proč ne?
Proč mu nepouštět pohádky, nebo písničky na youtube v angličtině?
Proč ho nenechat třeba sledovat nějakýho zahraničního dětskýho youtubera? Mimochodem, náš nejstarší sledoval asi od tří nebo čtyř let Evana ;-) Teď jsme spolu koukali, jak od tý doby vyrostl, holt už vysílá deset let...
Proč mu neukázat, jak si může v počítači malovat? Jak do něj něco naskenovat? Nebo jak si stáhnout a vytisknout omalovánku?
Proč ho nenechat zkoumat, co se dá stvořit v jednotlivých programech?
(Náš druhorozeňák se třeba loni naučil s canvou, a udělal v ní i pár videoprezentací do přírodovědy a vlastivědy, a vlastně i ten nejstarší v ní během distanční výuky vytvořil do výtvarky nějaký velikonoční pohledy a taky pracovní list do slabikáře...)
A čas od času dítě klidně nechat hrát nějakou tu hru... I tam se rozvíjí spousta důležitejch dovedností, i když se vám to třeba na první pohled nezdá... Je dobrý udělat si trochu přehled, a pár prvních her dítěti sám vybrat.
No a samozřejmě ho nenechat pracovat jen na PC, a občas s nim vyrazit taky ven, nebo něco společně uvařit, či spravit...
Protože ano... ta hranice závislosti je někdy velmi tenká...
Najít tu správnou míru není úplně jednoduchý...
S počítačema a další moderní technikou je to zkrátka podobný jako svýho času s ohněm...
"Dobrý sluha, zlý pán..."
Ovšem to, že je dětem zakážeme, je nenaučí jak je ovládat, aniž by ony někdy v budoucnu ovládly je... ;-)
P.S.: Ten den mne tenkrát překvapily i holčičky...
Půjčily si ode mne mobil... Ta starší třikrát ťukla prstem na displej... Naklonila se k němu a (s na její poměry neuvěřitelně pečlivou dikcí) povídá: "Moje máma mi zíkala neboj se maličká."
Pak zas klikla prstem na displej, načež z mobilu spustila Ewa Farna, že má boky jako skříň... A já jen užasle koukala, jak holčičky s mym mobilem spokojeně odtančily bytem... :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat