Už zase pečeme!

No, pečeme... upekli jsme perníky. Už minulej víkend... od tý doby zatím jen ze seznamu cukroví postupně škrtám nikoli co jsem upekla, ale co už letos určitě upíct nestihnu... 

Ale mlsná už mne honí, tak snad konečně začneme i s něčím dalším. Dnes jsem konečně vyštrachala recepty a v podvečer chci namlít ořechy a udělat první tři těsta na zítra. Tak mi držte palce... jinak můžu škrtat dál ;-)

Jo, a abych nezapomněla, chtěla jsem se s vámi letos podělit na blogu o nějaký ty svý recepty, takže i s tim je nejvyšší čas začít.

Loni jsem se podělila jen o ten na perníky. Letos sem toho chci stihnout dát víc ;-)

Adventní kalendář pro maminky

Letos... letos u nás nemaj adventní kalendáře jen děti... Letos je máme i my dospělí.

Minulý týden se totiž manžel z vycházky s nejstarším synem vrátil s kalendářem z dmka plnym přírodní kosmetiky značky alverde... 

Čímž mne nakopl k tomu, abych přece jenom zrealizovala plán, od něhož jsem v tu dobu už pomalu začínala upouštět... A tak jsem zbytek týdne tahala na hřbetě krom standardního rodinnýho nákupu postupně i čtyřiadvacet různejch lahví piva a ciderů... ;-)

Musim teda říct, že ten kalendář, co mi muž dal (asi měl při jeho nákupu nějakou tu vizi, jak mu žena zázračně omládne před očima ;-)...) se mi moc líbí i vizuálně. Za mne pastva pro oči... Tak jsem fakt zvědavá, co přesně všechno v něm vlastně najdu... No, popravdě jsem vlastně zvědavá, cože jsem to v něm už našla... ale to malinko předbíhám... Aktuálně jsem totiž rozbalila už čtyři okýnka o jejichž obsah se s váma chci podělit.

Krabice od bot

Možná jste už taky zaregistrovali, že existuje akce, kdy děti zabalí do krabice od bot hračky a další věci jako dárek pro dítě ze sociálně znevýhodněných poměrů.

Kdo netuší, najde podrobné info tady.

Já infovideo o akci potkala na facebooku už loni... a letos zas... A nápad se mi líbil, velmi... ale nějak jsem byla líná řešit logistiku. 

Až minulej týden přišli kluci s tím, že se sbírá i u nich ve škole...

A tak jsme po pročtení informačního letáku co a jak a dokdy, probírali hračky a knížky a vybírali a vybírali...

Řeknu vám, nebylo to teda zdaleka tak jednoduchý, jak jsem si to představovala, o tom jak rychle původní nadšení oba kluky opustilo nemluvě.

Ještě tak ta krabice pro miminko... Pro to jsme našli docela dost hraček v slušnym stavu, na kterejch nikdo až tak moc citově nelpěl... a dokonce jeden dosud nerozbalenej bryndáček. Ale jinak, jinak to byl problém. 

Prakticky cokoli jsem vytřídila, že to pošlem dál, mi některý z dětí ihned zase bralo s tim, že tohle nééé...

"Néééééé, to je moje oblíbený autíčko!"

"Prosimtě, vždyť tyhle autíčka už od léta ležej v bedně na chodbě a vůbec si po nich nevzdech."

No ne, nebylo zbytí... Polovinu vytříděnejch autíček si kluci zase rozebrali zpět.

A plyšáky kluci nepustili ani jednoho. Ten mladší na můj dotaz, jestli by nevybrali třeba taky nějakýho plyšáka, rozhodně prohlásil, že to teda ne. A otázal se mne, zda jsem se nezbláznila. A ten starší ten se skoro rozplakal, když říkal: "Ale to jsou všechno moji nejlepší kamarádi."

Třetí teda naopak dva plyšáky vytřídila sama i bez říkání, jakožto úplně první věc do krabice, a spolu se sestřičkou neměla problém přidat i jedny z novejch pastelek, omalovánku (to druhorozeňák naopak jednu ze dvou omalovánek z krabice pro kluka vytáhnul, že tu si chce omalovat on :-/....) a dokonce spolu vybrali i dvě hezký nový růžový gumičky s papouškama... Zato s panenkama to bylo slabší. Spolu se třetí jsme vybrali jen dvě malinký... Načež jednu z nich vytáhla nejmladší z bedny a s těžce podmračenym až výhružnym výrazem prohlásila: "To je moje!"... a bylo.

Zkrátka a dobře, ačkoli jsme prolezli úplně všechny skříňky a poličky a bedny s hračkama a celou knihovničku, málem jsme ty krabice ani nedali dohromady, jak děti najednou všechno chtěly a se všim si hrály...

A u toho, co děti byly ochotný pustit bez problémů, jsem zase obvykle seznala, že je to v absolutně nedarovatelném stavu... (Jako třeba: "Tohle puzzle určitě nepotřebujete, to máte i v dřevěný verzi, tu žábu... hm, ale koukám, tenhle dílek někdo pěkně vožužlal, tak nic... tak to rovnou vyhodíme...") No, vlastně mi dost často braly děti zpátky i ty věci, který jsem házela do krabice k vyhození... :-D

Tak nevim... na fb stránce projektu si nějaká pani chválila, jak je to krásný, čeho jsou děti ochotný se pro jiný děti vzdát... ale já teda s těma mejma obludama podobnou zkušenost neučinila... já došla k závěru, že mý děti jsou spíš pěkně majetnický ;-).

Ale jo, po dnu práce jsme tři krabice přece jenom dali!

Akorát teda nad každou tou věcí pořád zpětně trnu, zda se bude líbit... ;-)

Nejmilejší kalendář

Dnes pro vás mám tip na dárek. Tentokrát ovšem nikoli na dárek pro děti, ale na dárek od dětí... třeba pro babičky.

Tenhleten krásnej kalendář mi přišel od webu Familium.cz specializovaného na nejrůznější krásné dárky pro všechny členy rodiny.

A není to jen tak ledajakej kalendář. Obrázky do něj totiž nakreslej vaše děti...

Adventní seznam

Loni jsem v článku Adventní seznam aneb Těšíme se na Vánoce sdílela nejen náš seznam adventních činností, ale třeba i to, jak a kde ho mají děti uloženej v girlandě z adventních kapsiček, a jednotlivý úkoly v nich postupně nacházej...
Tady je na poslední chvíli dopsanej náš letošní, pro všechny maminky, který stejně jako letos já absolutně nestíhaj, je to taková inspirace za pět minut dvanáct ;-)

První adventní obrázek k vymalování - dárek pro vás ke stažení

Tak konečně se mi podařilo nahrát první obrázek pro letošní adventní vybarvování.

Opět je inspirovanej těma našima čtyřma raubířema, stejně jako loni. 

Tady si ho můžete stáhnout a vytisknout k vybarvování ;-)

A mimochodem, takhle vypadal ten náš loňskej... kdo jste s náma loni nekreslil, můžete klidně použít i ten ;-)

Ohlédnutí za anketou mamablog roku 2018

No... a zase se ohlížím... ale tentokrát už ne za létem, už jsem konečně v podzimu ;-).

Pokud mne čtete, tak jste v září možná zaregistrovali, že jsem letos byla mezi nominovanými v anketě MAMAblog roku. A možná jste pro mne dokonce hlasovali, za což každé (a případně každému) z vás patří můj velký dík.

Popravdě jsem moc nevěřila v nějaký vyšší umístění, ale tak proč to nezkusit a trochu tou svou účastí blog aspoň malinko nezpopularizovat, že jo? ;-)

Což se i mírně povedlo... neb podle statistik bylo ze stránek mamablogu na můj blog kliknuto víc jak čtyřsetkrát. A jen na fb stránku blogu přibylo během září víc jak deset fanoušků... po létě, kdy jich za dva měsíce nepřibylo ani pět.

Každopádně, možná někoho z vás zajímá, jak jsem vlastně dopadla, co se umístění v anketě týče.

Na stránkách MAMAblogu roku je možný se dočíst pořadí prvních deseti blogerek v každé kategorii... A jak vidíte, tak mezi prvními deseti nejsem. Ale byla jsem tak zvědavá, kam mne ta stávající hrstka mejch věrnejch čtenářů svými hlasy dotlačila, že jsem se odhodlala k tomu, se organizátorů zeptat, jak jsem letos při své premiérové účasti dopadla. 

Odhadovala jsem něco kolem padesátého místa, a jen doufala, že jsem se umístila spíš trochu před ním, než za ním... A přišla mi odpověď, že jsem se ze 68 zůčastněných blogů v kategorii lifestyl umístila na "úžasném 32. místě"... Což jsem tedy skutečně užasla! Neb to, že se mi podaří vyhoupnout do první poloviny, jsem vážně nečekala. 

Takže ještě jednou vám všem moc díky! A doufám, že mne případně podpoříte i napřesrok ;-)

DDK

I dnes se budu, stejně jako předminulý čtvrtek, ohlížet za létem, zatíco za oknem už padají první sněhové vločky. Tohle je totiž jeden z článků, který mám rozepsaný už od léta.

Pamatujete se, jak jsem v červenci zmiňovala ten dobrodružně zběsilej odjezd na akci do Prahy v článku Jak jsem si na netu objednala látky a čekala na jejich doručení? Tak to se tenkrát jelo na akci z níž pochází tahle fotka... A když už svoje přání, abych o "DDK" napsala něco na ten svůj blog, podpořila hostitelka oné akce i zasláním předmětné fotografie, na který dokonce vypadám skoro normálně... No tak to by bylo, aby na to nakonec přece jenom nedošlo.
A jestli se pamatujete na článek Mateřské tlachy a potlachy... Tak i s ním tenhle článek souvisí.

To máte tak, mám kamarádku, která žije ve Švýcarsku... Za stejnou dobu, co já stihla povít čtyři děti, stihla jich ona na tenhle svět přivýst pět, a letos v zimě nádavkem ještě šestý. A na rozdíl ode mne, je tahle kamarádka celkem dost akční a společenská a dokáže skoro pokaždý, když do vlasti dorazí, uspořádat nějaký to fajn setkání, ať už v bytě jejích rodičů, a nebo za pěkného počasí na zahradě jednoho vnitrobloku Pražských Dejvic, v kterejch jsem i já strávila zatím největší část svýho života... (Neb od sedmi do sedmadvaceti let to bylo kousek přes dvacet roků, což je zatím pořád víc, než polovina mýho věku...) A já se na tahleta setkání vždycky moc ráda nechám pozvat, neb co si budeme povídat, trocha toho mateřského sdílení čas od času naživo, a né jen on-line, je prostě k nezaplacení. Neb člověk, a matka na dlouhodobý rodičovský zvlášť, občas zkrátka potřebuje setkání s nějakou tou sociálně podpůrnou skupinou...;-)
A protože na těchhle setkáních bývají i děti, a nebejvá jich málo ;-), přijdou si na svý i ty mý čtyři obludy... Zejména druhorozeňák se zařadí do tlupy vždy okamžitě a pak tam lítá, až je celej totálně splavenej.
A mezi všim tim jejich pobíháním a přibíháním a vyrušováním si toho stihnem říct tak akorát tolik, aby jsme věděly, že se prostě budeme muset sejít zas a pokusit se si něco dopovědět a něco dalšího zase nakousnout, aby opět bylo co dopovědět příště...
A že některý z těch vyprávění teda stojej za to. S vůbec nejnapínavějším tentokrát přišla sama hostitelka, která se s námi podělila o barvité dojmy ze situace, kdy jejich osmičlenou rodinku jedoucí v sedmimístném vozu zastavila německá policejní hlídka. Jaksi nestihli dostatečně včas reagovat na další přírůstek v rodině pořízením opět většího vozu.

Jo, a abych nezapomněla vysvětlit název tohohle článku... Tak za ten může bratr hostitelky těchhle fajn srazů, (sám zasloužilý otec tehdy ještě čtyř a teď už možná pěti dětí... nejsem si jistá, na kdy to pátý čekali...), kterej celou scházející se skupinu sestřinejch kamarádek nazval "Dámským dejvickým klubem".

Do lesa za strašidly

Dnes jsme šly spolu s nejmladší po dvou týdnech zase přes ten větší les. A jak jsem spolu s ní chtěla do něj vstoupit, vytrhla se mi a zůstala stát a podívala se na mne hrozně roztomile a trošku vyděšeně povídá: "Tam sou tašidla."

No, vysvětlila jsem jí, že v pohodě, že ve dne tam rozhodně žádný strašidla nejsou, že tam byly jenom tenkrát v noci, že se bát nemusí...

To máte tak, jednou za rok zkontrolujeme doma lampiony a vyrazíme do lesa na akci místního volnočasového střediska... za strašidlama. A letos jsem se za nima vydali právě před těma dvěma týdnama.

Šli jsme už podruhý i společně se švagrovou, mym bráchou a jejich holčičkou, která ač je jen o dva měsíce starší, než naše třetí, je větší skoro o hlavu. A byla to letos vážně sranda. Nejvíc válel druhorozeňák... A já, já jsem se teda taky vyznamenala. Hned v začátku. 

Podařilo se mi totiž si nesmyslně vsugerovat, že registrace je od osmnácti hodin do devatenácti a nikoli od sedmnácti do osmnácti. Přikráčeli jsme tam tudíž skoro deset minut po šestý hodině večerní, poněkud zmatený, že je tam tak prázdno... Ale organizátoři na nás byli hodný a na trasu nás ještě pustili. Po nás teda ještě pustili asi čtyři další skupinky, který nás pak cestou úspěšně předběhly, takže do cíle jsme dorazili s přehledem poslední... Ale to teď krapet předbíhám.

Při registraci jsme pro každý dítě vyfasovali tuhle herní kartu, a každé strašidlo, kterému jsme cestou s něčím pomohli, do ní dětem nalepilo písmeno.

První na řadě byl ženich, co nemohl najít správnej klíč od truhly, v níž měl zamčenej prsten pro nevěstu... a fakt v ní ten prsten byl.. viděli jsme ho, neb se nám truhlu otevřít podařilo.

Ohlédnutí za létem

Uprostřed podzimu se konečně dostávám k tomuhle článku... Jo mám skluz a to kapitální ;-)
Pamatujete náš letošní letní seznam? Přiznávám, že letos se nám ho beze zbytku splnit nepodařilo ani zdaleka, jak vidíte na následujícím obrázku.

Svůj podíl na tom měl bez pochyby fakt, že kluci letos byli spolu s tatínkem poprvé na dva týdny na táboře a taky, že tři starší děti byly na samém začátku prázdnin téměř dva týdny s babičkou na Moravě, kterýžto čas jsem věnovala objednávání látek a následnému dobrodružnému čekání na ně, a hlavně malování našeho milého malého bytu,  při kterémžto počínání jsem doma našla i trezor... jak jste se na blogu mohli dočíst... Takže jsme na plnění těch bodů neměli v létě týdnů devět, ale jenom pět.

Navíc některé body jsme se sice velice pilně splnit snažili, ale zhatily nám je různé vnější okolnosti, kupříkladu počasí... Třeba kvůli zatmění měsíce jsem s holkama strašila venku skoro do půl desátý... a nic... bylo pod mrakem. A když se mraky roztrhly bylo skoro jedenáct, ale z našich oken na měsíc vidět nebylo... ten byl od nás z balkónu vidět až po půlnoci a to už zatmělej nebyl... 

Kluci byli v tý době na zmíňeném táboře a manžel mi pak do telefonu říkal, že u nich bylo taky pod mrakem... takže jsme zatmělej měsíc neviděli nikdo. 

S Perseidama to nedopadlo o nic slavněji... 

Nabité dny na zabití

To jsem tak měla předpředminulej týden zase jednou nabitej. K prasknutí. Hlavy tedy určitě ;-).
A fakt, že tenhle článek píšu už dva týdny, a postupně před slovo "minulej" přidávám ono "před", taky o něčem svědčí ;-)

V pondělí jsem tehdy vyrazila se třema mladšíma dětma k zubařům do Prahy. Ti dva prostřední měli poslední kontrolu po loňskym zubařskym zákroku... jak jsem o tom psala tady a tady.
Autobus ovšem přijel už s patnácti minutovym zpožděnim. No co, říkala jsem si, máme rezervu.
Dalších deset minut nabral cestou kolem letiště... No, pořád ještě bysme to mohli stihnout... Musíme bejt rychlý. To dáme... Hecovala jsem se...
A pak jsme z metra místo uprostřed Václaváku vylezli nedopatřením dole na Můstku...
Nezbylo, než volat a omlouvat se, že budem mít cca sedm minut zpoždění.
Pani z recepce, že v pohodě, a nehoňte se... No, stejně jsem se s nejmladší, která cestou chtěla třikrát čůrat (neproměnila ani jednou), hnala ulicí vzhůru v náručí a chvílema popoháněla ty zbylý, který naštěstí od metra vedla babička, jinak by třetí skončila zaseklá bůhví kde... a k zubařům jsem dorazila s jazykem na totálně propocenym svetru.
Druhorozeňák byl na kontrole v pohodě. Napsali mu do výstupní zprávy poznámku, že spolupráce dobrá, jen breptá a vrtí se.
A třetí? No to BYLO zase dlouhý přemlouvání... delší než minule... Ale nakonec jí ty zuby přece jen prohlídla.

Následně jsme šli společně vybrat dárky pro křtěňátko, neb na sobotu byly náplanovaný křtiny třetího syna mý sestry, na nichž všechno moc hezky klaplo.
Takže jsme vybraly za stálého sundavání nejmladší z takovýho toho "schůdku", co je u některejch prodejních pultů na odložení tašky, a z kterýho se velmi briskně a úspěšně sápala po vystaveném zboží, křestní roušku, krásnou svíci, přívěsek s modlícím se andělíčkem a k němu i řetízek a krabičku a taky Misálek pro děti... a když jsem to všechno platila, tak mi začal vyzvánět telefon...

Dušičkový dort

Loni jsme pekli dušičkový muffiny, a letos... letos pro změnu  dušičkovej dort.

Tentokrát do těsta nepřišla dýně, neb z tý byla polívka už před týdnem, jak už jsem psala včera v tom článečku o dýni. 

Těsto, ač dortový, bylo malinko jiný, než to klasický piškotový.

Ušlehala jsem 5 vajec s cca 150 g cukru a v závěr, když už to mělo konzistenci hustý pěny, jsem do toho přišlehala 100 g rozpuštěnýho másla, který jsem předtím zchladila asi třemi lžícemi mléka. Pak jsem přišlehala ještě 200 g polohrubé mouky a šup s tím do vymazaný a vysypaný formy a do předehřátý trouby na 180°C na cc 40 až 45 minut.

Na krém jsem ušlehala 400 ml smetany s pěti lžícema moučkového cukru a přidala jednu smetanu kysanou, malou... ale nějak to bylo řídký, takže jsem ještě v rychlosti vytáhla pytlíček želatiny v prášku, nechala s troškou vody nabobtnat, rozpustila, trochu schladila a fofrem přišlehala do krému.

Korpus jsem překrojila na tři pláty a promazala za asistence naší třetí nejen krémem, ale i jahodovou marmeládou.

Pak jsem rozpustila 200 g čokolády na vaření s kouskem másla a přelila jím dort.

Šablonu na dušičku jsem si vystříhla z papíru a  zatímco jsem jí vysypávala bílým sypáním, tak se mi na tu čokoládu ten papír krásně přilepil a třetinu polevy vzal s sebou... Takže jsem jí z toho papíru seškrabávala stěrkou a vracela zpět na dort...

Ale stihla jsem ho k odpolední svačině podávat dřív, než ségra se svejma třema klukama musela zdrhat na vlak ;-)...

Dýně a duchové

Nejvyšší čas podělit se o jeden... no vlastně hned dva z bodů našeho podzimního seznamu.
Dýni jsme letos nakonec měli jen malou. A v rychlosti jsme jí vyřezali už před týdnem, protože na prodlouženej víkend jsme následně jeli s dětma pryč.
To loni jsme si dali víc záležet, to jsme dělali i lucerničky.

Přiznávám, že letos jsme to celkově trochu odflákli... Loni jsme navíc jakožto recept z dýně s dětma pekly muffiny s dušičkama a letos jsme pokrm z dýně odbyli "jen" dýňovou polévkou. Ale i ta byla výborná...
Osobně jen uvařim pokrájenou dužinu ve vodě s trochou soli, přidám kus másla a smetanu, nastrouhám trochu muškátovýho oříšku, rozmixuju tyčovym mixérem a podávám z pokrájenym a opečenym chlebem a troškou nasekaný jarní cibulky ;-).

Jo, a tu dýni jsem letos pojala opravdu hodně jednoduše... Ani jsem nehledala rydla... Druhorozeňák, jak viděl, že beru nůž a řežu přes náčrt fixou jím, tak se divil, že: "NOŽEM?!?!?" :-D

Jo! Nožem... Fofrem jednoho netopýra a šup s tim všim na balkon :-)...

Podzimní seznam 2018

Letní seznam už si píšeme dýl, ale loni jsme poprvé měli i svůj podzimní... A dnes, dnes tu chci představit náš letošní.

Některý body jsou stejný jako loni a pár se jich trochu pozměnilo.
Něco už jsme stihli i splnit, jak vidíte podle vybarvenejch listů... Třeba panáčci z kaštanů nám stály na parapetu už od půlky září a předvčírem je značně rozpadlý stihnul manžel už i vyhodit.
Taky se nám na podzim přesunul ten výlet na rozhlednu, co ho tradičně podnikáme v létě, ale letos jsme ho jaksi nestihli... Kluci ho jeli na koloběžkách a holky na odrážedlech... A třetí se pak o den později večer ze spánku rozkokrhala... Takže jsme tak nějak nad plán stihli i první laryngitidu letošní sezóny.
Ten teplej štrúdl už jsem taky letos stihli. Dokonce dvakrát.

Bezinkový víno už taky zraje v komoře... Snad se k němu do Vánoc dostanem...
Kluci totiž někam schovali klíč... a nevědi kam...
Jo! Jasně! Měla jsem ho sebrat, jak jsem ho zahlídla ležet na podlaze v opačnym rohu předsíně, kam prostě evidentně nepatřil. Jenže já měla zrovna plný ruce... a o dva metry dál už jsem na klíč ležící na podlaze zapomněla jako na smrt... Až když ten klíč o den později začal shánět manžel, vzpomněla jsem si, že jsem ho viděla někde, kde být viděn vůbec neměl... A kluci se vzápětí přiznali, že hráli hru, že ho vždycky jeden někam schoval, a druhej ho hledal...
Prošli asi deset míst, který si pamatovali, že tam jima schovanej v průběhu hry byl a nic...
Klíč je zatím stále nezvěstný, fakt jsem zvědavá kdy a kde vyplave... Pomalu si začínám pohrávat s myšlenkou dostat se za ty dveře pomocí násilí...

Další co jsme ze seznamu stihli, je nasušení spousty křížal, na který nám dovezl kotel jablek manželův strejda...
Třetí takhle přišla minulej týden do školky, a nesla si s sebou v krabičce zbytek vánočky od snídaně a asi tři křížaly... Učitelka se smála, že to má už vánoční menu... No, jak vidim naše děti, jak jim všem ty křížaly jedou, tak do Vánoc nejspíš nezůstane ani jediná.
A ty další body v seznamu snad stihneme taky...
Letos doufejme, na rozdíl od loňska, i to pouštění draků :-)

Osminozí kamarádi - blízká setkání nepříjemného druhu

Před prázdninama jsem napsala několik článků o strachu...
O strachu ze ztráty dětí, o strachu z něčeho, co se ve skutečnosti vůbec nemůže stát, ale jako pětiletýmu dítěti vám to prostě nedochází... a taky o tom ze strašidel...
Ale je ještě jeden strach, o kterym jsem do prázdnin napsat nestihla, ač jsem to měla v plánu.
Dnes to tudíž bude taky o strachu, tentokrát takovym, kterej sice není až tak úplně absurdní z hlediska toho, co je jeho příčinou, ale kterej dělá absurdním teprve až jeho míra.

Znáte to, řeč je..., no jasně, ...o fóbiích!
A konkrétně o té snad úplně nejrozšířenejší, kterou zcela obligátně už léta trpím i já.

Už jsem se o ní i v několika článcích zmínila. Třeba v tom o pasování na školáka, v tom o našem prvňákovi, a nebo naposledy v tom o nečekaném hloubkovém úklidu... 

A právě živá diskuze, která se na facebookové stránce mýho blogu (dneska je to samej odkaz :-D ) rozběhla pod odkazem na poslední zmíněnej článek je příčinou toho, proč teď do PC ťukám svůj první článek psanej de facto na přání čtenářek...

Popravdě si nemůžu vzpomenout KDY jsem se přesně začala pavouků bát. Jestli můžu tvrdit, že je v mym případě ta fobie vážně vrozená, nebo zda jsem se k ní dopracovala naopak až časem. Nepamatuju se totiž jestli jsem se jich bála už jako malá, ale určitě jsem se jich bála v době kdy jsem chodila na základku.
Vybavuju si ale jednu bezva situaci, která by možná u zrodu tý správný arachnofobie u mne stát mohla.
Bylo to v hodině baletu, v době kdy jsem navštěvovala druhou třídu. Tenkrát se na naše tanečky přišel podívat jistej sekáč.

Ztracené princezny... pátrání

Tak ta naše nejmladší opice oslavila před čtyřmi měsíci druhý narozeniny a dostala fakt krásný dárky... Především dvě moc pěkný krabice Lega Dupla.
V Duplu jedeme už dlouho. To první dostal náš nejstarší v srpnu 2010 k druhejm narozkám... Tuším, že tenkrát to byla ZOO... A pak už to jelo... farma, stáje, policejní stanice, traktor, hasič, policajt na motorce, policejní dodávka, popelář, sanitka, pošťák, počítací vláček, polární ZOO, nemocnice, červený letadýlko, velký nákladní zelený letadlo... A naše třetí, coby první holčička k tomu pak přidala ještě cukrárnu a pizzérii, box s hamburgrama a zmrzlinou a hlavně Růženku, Sněhurku a Popelku se zámkem... A protože vznikaj stále další krásný nový sety, nepřišla zkrátka ani ta nejmladší...
K prvním narozeninám dostala Lego Duplo Moje první zahrádka, a k těm druhým pak od babičky Bellin čajový dýchánek a od tatínka Lociku s věží...

Tady máte oba sety v plné kráse... No v plné... Něco jim jaksi chybí. Něco dost podstatného... 

Domácí zmrzlina... a taky štrúdl

Pamatujete se na ten náš letní seznam... Byl v něm i bod o vyrábění zmrzliny... 

Nakonec je to ovšem jeden z bodů, který jsme v létě s dětma nestihly... I když jednu skoro domácí zmrzlinu jsme v průběhu léta z mrazáku vytáhly... Ale tu jsme vyráběly už někdy v půli června, a pak jsme měli pořád plnej mrazák tý kupovaný a spoustu jinejch akcí a aktivit... a na další domácí a polodomácí zmrzlinu došlo až na konci září.

O chybách z nepozornosti a jedný hře

Znáte to? Věčnej stres a zmatky, pozornost z nezbytí roztříštěná několika směry... a pak snadno dojde k nějaký tý chybě, neb člověk kolikrát pořádně ani neví, co mu ruce dělaj, když zároveň očima čekuje dvě tři různý místa...
Mě se jedna taková chyba povedla zrovna dnes.
Víte o tý akci, co teď má Albert? Na tu hru "Naše století"? Jo, sbíráme. My obecně body z Albertu sbíráme. Máme ho totiž nejlíp při cestě ze školy i ze školky. Takže se nám při tom množství strávníků, co nás doma je, body sbíraj skoro samy, a pokud věci za bodíky nedojdou už v polovině kampaně, což se bohužel občas stává, tak nemíváme příliš velkej problém zkompletovat třeba celou sbírku knížek či pohádkovejch DVD.
Tentokrát jsme si hru přinesli domů už předevčírem a kluci jí s tátou hned prubli. A protože mu celkem logicky příliš nestačili, bylo tak nějak hodně jasný, že první dvě rozšíření, který ke hře berem, budou ty Junior 5+ a Junior 8+.
A díky tomu, že teď maj v akci různý (nám zrovna docházející) křupinky, za který jsou krom toho i body navíc, nasbírali jsme na první rozšíření už dnes. Jenže...

Jak jsme s dětmi pekli pizzu

Možná si vzpomínáte, že jsem na léto měla s dětma takovej seznam, co všechno chceme o prázdninách stihnout... No letos jsme nakonec všechno nestihli, ale k tomu se možná ještě dostanu někdy příště... Ovšem upíct si spolu s dětmi doma vlastní Pizzu jsme asi týden před koncem prázdnin stihli! :-)

Žraloci a sněhuláci

Když má člověk děti, otevírá mu to často přímo netušené obzory.
Třeba před pár dny jsme při obědě měli s dětma takovou velice obohacující, obzory rozšiřující a vůbec veskrze plodnou diskuzi.
Dozvěděla jsem se například to,