Encyklopedie Animalium a Botanicum

Tak jsem minule představila knížky, co dostaly od Ježíška naše holky, a dnes tu mám pro změnu ty, co přinesl klukům.

Jsou to dvě krásný, velkoformátový encyklopedie. Jenda plná kytek a druh plná zvířat.

Tady je ta první. Ta o kytkách... tedy Botanicum.

Vítejte v tomhle speciálním muzeu...

Musím říct, že celkový (velice příjemný) výtvarný ladění knihy, ve mně vyvolávalo vzpomínku na moje starý návštěvy ve sbírkách národního muzea... Budem muset někdy s dětma zajít zkontrolovat, jak to v něm vypadá po tý rekonstrukci ;-)

Naše víkendové tvoření a další srandy

Nevim jakej víkend jste měli vy... My měli jako obvykle veselo.... Děti dupaly, ječely, praly se, z postelí sundavaly peřiny a dělaly si v nich bunkry v kostkách, střílely po sobě z pistolek...
Taky byly různě protivný... Hlavně třetí, tý se nic nelíbilo.. Ne, tyhle legíny nechci, a ty tepláky taky ne...
"Tak si nějaký vyber sama."
Odpověděla mi nartikulovaným skřekem, za nímž následovalo prohlášení: "Ty jsi ZLÁ maminka!"
Do toho nekonečný psaní úkolů s druhorozeňákem...
Psal to už v pátek, a nenapsal, a pak znova v sobotu... a furt vymejšlel, proč zrovna teď psát nemůže. Znáte to, kdyby tu energii, co věnoval do vymýšlení obstrukcí, vložil do psaní úkolů, tak to měl napsaný nejmíň dvacetkrát...
Vůbec nejlepší bylo, když prohlásil, že mu ulítla propiska. Nevzrušeně jsem mu od nádobí sdělila, ať si jí zvedne... a on že to nejde, že mu uletěla nahoru. A ukazoval na horní skříňky kuchyňský linky!
O chvíli později pak vztekle vrčel, protože se mu jaksi moc nezamlouvala moje reakce... Propukla jsem totiž v naprosto nekontrolovatelnej smích... uprostřed záchvatu mu sdělila. "Ty seš fakt vůl..." a chlámala se dál.
Nevim teda jak vy, ale já jsem moc lidí, kterejm "upadla" propiska na skříň v životě nepotkala ;-). Prostě s ní cvakal o stůl tak dlouho, až mu odstartovala vzhůru jak raketa. Borec.
A navíc jsem si umanula, že se odpoledne bude tvořit...
Inspirovalo mne video, co jsem potkala na facebooku. Vy kdo mne tam sledujete, víte který, neb jsem ho i sdílela ;-)
Takže jsem po svačince sundala ubrus, vytáhla barvy, a šlo se na věc...

Rok v lese a Rok ve školce

Tak prej je březen měsícem knihy, a to už od roku 1955...

V tom roce, se narodila moje maminka... vyštudovaná knihovnice ;-)... Náš táta s oblibou říkával "vyučená" a maminku to štvalo ;-)... Ale to víc a víc odbočuju... To to moje zabíhavý myšlení.

Každopádně jsem si řekla, že když je ten měsíc knihy, je nejvyšší čas představit na blogu ty, které jsme o Vánocích našli pod stromečkem.

Dneska to bude o dvou knihách, které Ježíšek přinesl našim holkám.

Jak vidíte, jsou to knihy Rok v lese a Rok ve školce.

Rok v lese dostala naše nejmladší a Rok ve školce zase třetí.

První dny "četla" každá výhradně tu svojí, ale poslední dva měsíce už se u nich různě střídaj.

To "četla" je v uvozovkách schválně, protože podobně jako u knih Jaro, Léto, Noc a  knih Podzim, Zima, o kterejch jsem psala dřív, jsou i tyhle knihy plný obrázkovejch příběhů beze slov.

V Roku v lese je na začátku takovejhle přehled zvířátek vyskytujících se v knize, kde můžete ohledně nich dítě seznámit s nějakou tou zajímavostí.

Na každé dvoustraně je pak výjev z lesa, vždy toho samého místa, postupně v jednotlivých měsících roku. Třeba tady je možné si prohlížet, co se v lese děje v lednu.

Malá óda na jarní počasí koncem února

Tak nám letos to jaro přišlo nějak brzy...
Nevím, jak kde, ale u nás loni první pořádnej sníh napadl až v polovině března, takže se přiznám, že mne ten letošní rychlej vývoj poněkud zaskočil. Jarní bundy uklizený kdesi v hlubinách a na zimní už je odpoledne horko...
Aspoň tedy podle mne.
Děti na to maj názor dosti různorodej. Krásně se to projevilo včera...

Vyrazily jsme odpoledne s nejmladší do školy pro kluky a do školky pro třetí prvně bez bund. Ona jen v mikině a já ve svetru.
Kluci vylezli ze školy každej jinak.
Ten starší v bundě, s šálou a v teplý čepici. Na moje návrhy, jestli si tu bundu nechce sundat, že je dost teplo, aby se nepřehřál, reagoval prohlášenim, že je mu zima.
Druhorozenej naopak vylezl jen v mikině, a když jsme čekali na autobus, sundal si na zastávce i tu.
"Máš pod tim trikem něco?" nezdál se mi tak lehkej outfit přece jen zcela adekvátní.
"Jo!" ukázal mi.
"Hm, holej pupík, super."

Když pak na nás kluci čekali na zahradě školky vyhrnul si ještě kalhoty nad kolena a nadšeně mi v ústrety halekal, že má kraťasy, zatímco nejstarší zimomřivě zůstával nabalen v bundě i v kulichu a šálou přes pusu.
Oblíkání se třetí bylo nekonečně únavný... Trvala na teplý čepici, ne tu lehkou cos mi přinesla, nechci, mámo... A taky na teplý bundě... šále... Prostě na všem.
A venku, zatímco, se druhorozeňák chlubil svejma "kraťasama", si navlíkla i rukavice...

A tak jsme šli domu, každej evidentně oblečenej na úplně jiný roční období a já se musela smát... ;-)

První rok facebookové stránky blogu

Tak jsem si říkala, že teď někdy to bude rok, co jsem založila facebookovou stránku blogu... A ejhle! Ono to byl rok už sedmého února :-)

Tak jsem si usmyslela, že ten první rok tady na blogu oslavim tim, že hezky sesumíruju statusy, který se za ten rok na oné facebookové stránce objevily, a které tudíž ty z vás, kdo mne sledujete pouze na blogu, minuly... a kterým navíc tak trošku hrozí, že tam zapadnou, (což by u některejch z nich vážně byla škoda ;-)...) zatímco tady budou k dohledání snáz ;-).


Tady jsou ;-):

18. února 2018
Kdyby někdo nechápal, proč se mořská voda nedá pít, tak ho náš druhorozenej poučí, že přece proto, že do ní čůraj piráti.


13. března 2018
To takhle meju před večeří nádobí a najednou přikráčí do kuchyně druhorozenej a povídá: "Mami, já nemůfu jíft tu čefnekovou pomafánku."
"To neni česneková pomazánka," odvětim, aniž bych zvedla oči od dřezu, "to je česnekový máslo, to přijde do bagetek a rozpíct."
"Achá.. Ale mami, já nemůfu jíft to čefnekový máflo."
A já konečně vzhlédnu od dřezu a otočim se po něm, proč že to tak blbě mluví...
A ten kozel střelenej se na mne tlemí hubou plnou upířích zubů! 


5. dubna 2018
Vzpomínáte si, jak v jednom díle Přátel kohosi v nedobrym vypakujou, a Monika mu dá s sebou pekáč (snad) lasagní a říká mu, ať si to ohřeje (asi) na 370 stupňů celsiusovejch?... 
Dnes jsem si na to vzpomněla, když jsem zachraňovala z trouby pálící se maso a zjistila, že někdo nastavil teplotu na 250 stupňů... 
Jo, není nad to, když s vámi v domácnosti hospodaří přičinlivý batole.


20. dubna 2018

Moje automobilové historky aneb Proč nejsem taximáma

Možná znáte matky řidičky, co od rána seděj za volantem, rozvážej děti do škol, školek, kroužků... Jezděj s miminama v autosedačkách na nákupy, a já nevim kde všude... A celkově si v počtu naježděnejch hodin denně, příliš nezadaj s taxi službou...
No, tak k těm já nepatřim...
Možná by se mohlo zdát, že zvlášť s tolika dětma, by přece bylo jednodušší pořídit si vlastní auto, v našem případě ovšem poněkud větší a tudíž i dražší auto, a prostě děti vozit... Rychlejší by to tedy bylo každopádně... Ale já prostě fakt radši jezdim tim autobusem. I když je to občas o nervy...

Mimochodem, zrovna v minulym týdnu v šatně školy zaznělo, že s autem bych to měla jednoduší.
"Máma neřídí..." říkal takovym tim pubertálně unavenym tónem, naznačujícím, že všichni okolo jsou přinejmenšim natvrdlý, ne-li totálně blbý, náš druhorozeňák.
"To by se naučila," bylo mu namítnuto v odpověď.
"Vona se bojí."

A měl naprostou pravdu. Já se totiž zkrátka řídit bojim.
Bála jsem se i kdysi bez dětí... A s tou mojí věčně řvoucí partou za zády bych se bála dvojnásob...
Už jen ta představa mi stačí...
Obzvlášť s tou mojí poruchou pozornosti, kterou já osobně popisuju jako "zabíhavé myšlení" by to totiž mohla být třaskavě nebezpečná situace.

Aby bylo jasno, já kdysi řídila... krátce... A i za tu krátkou dobu jsem stihla nasbírat řádku povedenejch historek, mezi nimiž figuruje i jedna bouračka... Příčina...? "...Přestala věnovat pozornost řízení..."
To bylo celý tak...

Epos o kojení

Dnes se chci ohlédnout za jistou svoji dlouhou životní etapou, kterou jsem ukončila teprve před necelými pěti měsíci. Jo, kojení.
Konkrétně se v tomhle článku dočtete například o tom, co jsem se o kojení dozvěděla na střední, jak se mne tchýně na kojení ptala, jak jsem na umělý mlíka týden před porodem v krámě koukala, jak jsem čuměla v porodnici na Oskárkovu maminku, jak to bolelo, jak to vlastně docela šlo, jak jsem se styděla, jak jsem záněty koncem prvního a začátkem čtvrtýho kojení měla, jak a  kdy jsem koho odstavila, jak jsem se už nestyděla... a jak mi z prsou nic nezbylo ;-)

O tom, jak by to mělo ohledně kojení být, jsem měla "jasno" od čtvrťáku na střední.
Tehdy jsme jakožto rodinná škola pod jednou střechou se zdrávkou vyfasovali, po vnitřním lékařství ve druháku a spoustě děsivejch historek z chirurgie ve třeťáku, pediatrii.
Ta nám jakožto holčičí třídě šla do hlav o poznání líp, než předchozí chirurgie... Já osobně jsem najednou místo trojky měla rovnou jedničku... Ale trvale mi toho v hlavě moc nezůstalo ani z ní. O tom, že praxí se toho člověk naučí víc a trvaleji, výmluvně svědčí i fakt, že když měl náš druhorozenej v únoru 2011 v necelejch dvou měsících svojí první laryngitidu, tak jsem vůbec netušila, která bije... A ejhle asi o rok či dva později se mi dostaly do rukou starý sešity ze střední, a z pediatrie na mne vypadla moje tehdejší písemka, z jara 1998, kde jsem o laryngitidě věděla první poslední... Hodnoceno za jedna... A vzápětí úspěšně zapomenuto.
Nicméně něco málo mi z výkladů vyučující pediatričky v paměti přece jen utkvělo trvaleji. Mezi tím i informace o kojení. A to sice, že se kojí první půl rok bez příkrmů a pak s příkrmama do dvou let. Nazdar. Tečka.
A tak jsem byla přesvědčená, že takhle to prostě zcela samozřejmě je... a víc to nijak neřešila.

Až tchýně mne asi tak dva tři týdny před porodem zaskočila, když se mne zeptala, jestli budu dítě kojit.
Vůbec jsem tu otázku nechápala, protože mne do tý chvíle absolutně nenapadlo, že by bylo možné byť jen uvažovat o čemkoli jiném, takže jsem jen zmateně odpovídala, že: "No... Jo..."
A ona se ptala dál, jestli vim, co je ohledně toho kojení nejdůležitější.
A já na to s prudce inteligentnim výrazem, že: "E... ne..."
Načež jsem se dozvěděla že: "CHTÍT kojit."
Asi bych měla doplnit, že tchýně je dětská sestra, a asi rok předtím začala dělat na novorozeneckym a měla za sebou celkem čerstvě kurz pro laktační poradkyně ;-)

Po tomhle rozhovoru jsem malinko znejistěla a snažila si o věci zjistit něco víc...
A pak, asi týden před porodem, jsem v krámě zašla i do uličky, v který jsem do tý doby nikdy nebyla... do tý plný plen a taky sušenejch mlík, s tim, že bych možná nějaký měla pro jistotu vzít, kdyby to kojení náhodou nešlo.
Při pohledu na ceny jsem zalapala po dechu a prudce zase vycouvala s hláškou, která ze mne spontánně, zcela nekontrolovaně, a poměrně nahlas vypadla: "No ty vole! Tak to tuplem doufám, že to kojení pude!"

Zase jedno bezva ráno... a vysvědčení k tomu...

 To tak máte v bytě jak po výbuchu (ještě o trochu víc, než obvykle, ale celkově uznávám, že vlastně nic výjimečnýho ;-)...), načež vám večer manžel oznámí, že zítra, hned ráno, dorazí jeho maminka...

A tak ráno, krom obligátní přípravy svačin a snídaně, nalijete aspoň do záchoda nějakou tu dezinfekci, umejete umyvadlo od zbytků pasty a přeleštíte to zmatlaný zrcadlo nad nim...
Což je teda práce ve stylu "Sysifos hadra", protože už o tři dny později, se v něm opět nevidíte... Některýmu ze starších dětí se podle všeho podařilo plivnout pastu fakt vysoko, částečně to rozmatlat rukama a následně se to buď ono, nebo jiný dítě pokusilo umýt s pomocí stříkací pistole... Aspoň tak nějak k tomu, jak to zrcadlo vypadalo, mohlo podle mýho odhadu dojít. Ale to odbočuju, jako obvykle...

Po té, co vzbudíte děti a naženete je k oblíkání a o chvíli později i ke stolu, si k obvyklé ranní rutině přidáte ještě hledání desek na vysvědčení, neb si v sedm ráno děti vzpomenou, že ty, co maj na velký sešity jim nestačej...
Respektive ten druhorozenej si vzpomene. Ten nejstarší na to jednoduše peče dál i po lehce hysterickym výstupu "Mami já potřebuju!" toho mladšího.
Zato ovšem ten starší přijde o nějakejch deset minut později, takže těsně před odchodem, s tím, že už tři dny nemá čip na oběd, a div se nerozbrečí, že dneska už žádnej oběd nedostane...
Výsledkem následné pátrací rychloakce je jednak jeho značně uklizenější a odlehčenější aktovka a hlavně zjištění, že čip si spokojeně hoví v kapse jeho bundy.

A mezi všim tim veselym mumrajem, kdy v rychlosti obíráte z dětský židličky zapadlý nudle ze včerejšího oběda, se navíc slyšíte říkat věci jako: "Kdy že si blil?... Kam?... Na ubrus??? No výborný!... A co si blil? Vždyť si ten jogurt ještě ani neotevřel?... Jo, tys nejdřív sežral ty vitamíny... HM."
A v předsíni pak pro změnu žasnete: "Ty máš zase díru v tričku!? Dyť jsem ti schválně dala na dnešek nový! Kdy´s to stihnul rozkousat???"
"Né. Já tam strčil prst a najednou tam byla díra..."
A to už se jen hystericky smějete, protože co už taky jinýho... ;-)

Když konečně vyrazej kluci s tátou do školy, jdete ještě rychle doobléct třetí do školky a konečně taky sebe...
Mezitim dorazí babička, a vy jí tam zanecháváte samotnou s tou nejmladší a s instrukcí: "Bacha na ten ubrus. Je poblitej... Já ho pak vyměnim."
Takže vaši reputaci "skvělé hospodyňky" ta hromada nesloženýho prádla zabírající třetinu gauče, a dřez plnej nádobí, už vážně jenom jemně dokreslí...


Ale vysvědčení donesli kluci pěkný...

Tohle je toho mladšího...
Na to, že je línej číst a neodevzdává na výtvarce obrázky... zřejmě asi cítí s učitelkou výtvarnou neshodu, soudě z historky o "hnusný dýni"  a "celomodrym ptáku"...
Jo, dobrý.

A tohle je zas toho staršího...
Na to, že po něm nejdou přečíst odpovědi v písemkách a jednu písemku z matiky nepsal vůbec, protože byl moc unavenej :-/ Stejně jako na některejch z hodin tělocviku...
Jo, taky dobrý ;-)

A ano, anglinu maj oba za jedna... tu, hlavně díky sledování zahraničních videí a hraní her v angličtině, už možná uměj líp jak já... Ne že by umět anglicky líp jak já, bylo něco extra těžkýho ;-)

Čepičky od Lenky

Byly Vánoce a naše děti dostaly spoustu krásnejch dárků... 

Mezi nima i tyhle úžasný čepičky od Lenky Bílkový, kterejma se prostě musim pochlubit.

Holky dostaly čapky s motivem Minnie ve dvou růžovejch variacích a kluci zase dvě barevný varianty čepic s motorkama.

Děti mi celý tohle focení jako obvykle dost kazily, což ostatně velice dobře uvidíte i přesto, že jsem víc jak tři čtvrtiny fotek rovnou vyřadila jako absolutně nepoužitelný ;-)

Úplně nejlepší bylo, fotit je samostatně...

Spánková epopej

Spánek, to je jedna z věcí, který matky často řešej.
Ponejprv ten dětí a v důsledku pak i svůj.
Pravda, jsou i takové, které měly to štěstí, že ono věčný řešení toho, jak dítě spí, respektive nespí,  příliš nechápou. Mezi ty bych fakt docela ráda patřila... ale nebylo mi dáno.

Teď o Vánocích jsem si jednou ve vaně začala prozpěvovat "Chtíc aby spal..." Tuhle koledu jsem jako holka měla strašně ráda, hlavně pro tu melodii... No, tentokrát jsem spíš než melodii hluboce procítila právě ono "chtíc aby spal..." a "...miláčku SPI a ZMLKNĚTE andělové!" :-D

... A jak jsem to tak zpívala, znovu jsem si vybavila jednu noc zhruba tak dva měsíce po narození našeho druhorozenýho...
Manžel byl tehdy na noční a mladší synek jako obvykle v noci víc nespal než spal...
A pak, někdy kolem čtvrtý ráno, jsem najednou bila hlavou do polštáře tak půl metru od syna a v slzách jsem zoufale křičela: "SPI! SPI! SPI! SPI! SPI! PROBOHA TĚ PROSIM, UŽ KONEČNĚ SPI!"
O tom, jak silný to tehdy oné únorové noci bylo, a jak silná je moje vzpomínka na to, svědčí i fakt, že jenom jak o tom teď píšu, jsem si právě rozmazala poznámky k tomuhle článku slzama...

Ale to předbíhám, naše spánková epopej totiž začala už dva a půl roku před touhle krizovou nocí, kdy jsem ke zhroucení měla snad vůbec nejblíž za celou dobu svý "mateřský kariéry".
Tehdy se totiž narodil náš nejstarší, a ten... taky nespal.
A navíc...

Fascinující slovní projevy naší nejmladší

Kdo mne čtete, tak víte, že naše třetí moc nemluví... Teda, teď se to už trochu lepší, konečně se rozkecala a občas jí je i docela rozumět. Někdy jí dokonce rozuměj i jiný lidi, než já, zvyklá jí slýchat roky, která jsem už přesně věděla, že "etěš" znamená "ještě" a hysterickej řev "Áč! Áč!" znamená vlas (z pravidla větrem nafoukanej do očí, či do pusy).V poslední době se teda z "etěš" stalo "ešče" a z "áč" už je "vas", takže pokrok... Ale na pět let a osm měsíců pořád dost bída.

O to víc pak vynikne ukecanost naší nejmladší.
Ještě měsíc zpátky, když jí bylo dva a půl a třetí o tři roky a měsíc víc, jsem říkala, že jsou na tom tak nastejno... Tedy, že maj podobně velkou slovní zásobu a je jim podobně rozumět. V posledních dnech mám ale čím dál větší pocit, že už jí ta mladší předehnala.

Nejmladší totiž jede a hubu nezavře.
Na začátku prosince mi sedíc u stolu v dětský židličce asistovala při vyrábění šperků, a při tom tak mlela a mlela, až jsem si část toho jejího vyprávění prostě musela zaznamenat:
"Nó. Já papám koájky. Ty ůžový. Ale koájky se nepapaj. Nepapej ty koájky! Ale já CI papat koájky. Já je spapala. Nikdo je nenajde. Né! Né! Nepapej! A já spapala... A já takhle sem odim koájky. Mami? Kde sou koájky? TADY sou koájky! Takhe vemu koáek. A takhe ho vátim. Óóó! Ty más koájky. Ty sou moe! A ty sou tvoe. Né tak. Schovei si je. Do batůžku. (a pak si zpívá) Bátůžek! Bátůžek! Bátůžek je dobej a fuj. (a pak skanduje) Ba-tů-žek je fuj! (a pak vykřikne) Ha! Mami! Spat koájek! (zatimco hledám korálek pod stolem, mele cosi dál a když se zvednu i s korálkem, vesele ho přebírá a uklízí mezi ostatní) Tak, to bude tady a tak to bude čeiný. Takhe to tam dám. Ne takhe to tam nedám. (A pak znovu zpívá písničku ze závěru kroužku, ale ne úplně správně) Dobze sme bavili, no tak uš sme skonči-i. (a pak se ptá) Mami? Pudem na koužek? (a zase si zpívá) Na koužek odchozim... (a pak změní melodii) Tak málo! Tak málo! (a volá) Ociko, spust své vásky! (a spouští dolu ze židličky řetízek)."

A jak je vám z toho jejího slovního proudu zřejmé, když zrovna nemluví, tak si zpívá.
Chodíme spolu navíc od září na kroužek, kterej tam taky stihla zmínit, "První krůčky k hudbě"... ona ho totiž vyloženě miluje a vždycky se celej týden ptá "kdy pudem na koužek???", a zpívá si ty písničky i doma a natřásá se u toho.
Poslední dobou si pak nějaký popěvky i sama vymýšlí, a to jsou občas pěkný frky.
Třeba zrovna dnes mne dostala. Nejdřív zpívala nějaký improvizovaný popěvky o ovečce, kterou měla v maličkym pytlíku "mixle pixle". Něco jako:  "Ovečka je huňatá, huňatá..." a pak najednou přešla k tomu že: "A já sem majinká, majinká, až vyostu budu maminkáá a budu mít p-sáááá!"
... Málem jsem se utopila v čaji :-D

PF 2019 aneb Buďme duhy!

Krásný nový rok všem!
Přemýšlela jsem, co vám tak do začátku roku napsat a popřát... až jsem si vzpomněla na jeden svůj facebookovej status z ledna 2014...

Tenkrát mne totiž opět inspiroval náš druhorozeňák, kterej mne coby čerstvě tříletej odrovnal těsně před Vánoci jistym svym komentářem.

Tehdy jsme se večer takřka pravidelně dívali na Déčko, a  jak asi víte, než těsně před osmou končí vysílání pro děti a z Déčka se stane Art, skáčou tam ovečky přes potok... No, skáčou... spíš ho značně volnostylově zdolávaj, a v pozadí to hodnotí liška a dva vlci. Jsou tam ovečky baletky, ovečka superman, ovečka obr, ovečka s balónky, s raketou... a po letošních letních prázdninách tam přibylo ještě spousta novejch, co se po různu střídaj...
A hlavně, hlavně je tam ovečka maminka. Ta se přes potok natáhne jako most, a přes ní přeběhnou tři malý. My vždycky za každou doskočivší malou ovečku jmenovali naše tehdy ještě tři děti... a já pak na závěr říkávala: "A maminka jde dál, celá vytahaná."
Až do toho předvánočního dne, kdy mne z ničeho nic předběhl náš druhorozeňák s prohlášenim: "A z maminky je duha!"
A já zamrzla s bradou pokleslou a s očima dokořán v náhlém poznání.
No jistě!
Mateřství, milé spolumatky, a všechny ty oběti s ním spojené, z nás nedělá "vytahané ovce", ale umožňuje nám stát se "duhou"...
Naše děti nás tak už (možná, snad, většinou) vidí.
Změňme úhel pohledu i my!


Mnoho krásných zážitků s vašimi blízkými a nejbližšími v právě načatém roce, přeje tímto nejen všem stávajícím a nastávajícím matkám

čtyřmatka Jenovéfa

P.S.: Tady najdete video s ovečkami - maminka přichází v 1:25

Čtvrtý adventní obrázek k vymalování - dárek pro vás ke stažení.

Tak jsem to tentokrát stihla ještě před nedělí. Čtvrtý a poslední obrázek pro nedělní vymalování, až bude nejvíc potřeba během posledních předvánočních příprav zabavit děti ;-)

Ke stažení tady.

Jinak pro zajímavost: Loni děti na obrázcích 1) koukaly z poza okna na Mikuláše s andělem a čertem, 2) pekly perníky, 3) koukaly na kapry v kádi a 4) stály u nazdobeného stromečku s dárky.

A letos 1) vyráběly přáníčka, 2) kupovaly na trzích jmelí a trdelník, 3) pekly vánočku a 4) zdobily stromeček.

To jsem zvědává, jestli zvládnu vymyslet něco napřesrok ;-)...

A teď už mi nezbývá, než popřát vám krásný Vánoce... a přijďte si zas něco ke mně přečíst po Novym roce :-)

Vánoční poleno

Loni jsem v albert magazínu potkala recept na Vánoční poleno i s povídáním o týhle tradici. Kdy se o Vánocích v Evropě poleno zdobilo a slavnostně pálilo. A že v současnosti už v některých oblastech zůstalo tohle Vánoční poleno zachováno jen jako tradiční vánoční dort v podobě různě zdobený rolády.

Když jsme pak v únoru byly s klukama v divadle na pohádce Olaf a sněžný drak, slavily se i v té pohádce Vánoce a z jeviště zněl zpěv:

Hoř poleno vánoční,světlo v temnotě,

dej, ať slunce nesetrvá věčně v dřímotě...

A tak se mi to téma uložilo do hlavy víc a touha ho zkusit upíct vzrostla.

A v souvislosti s tím, že jsem na rodinné oslavy o minulém víkendu nestihla dopřipravit prakticky žádné cukroví (vlastně jsem měla jen perníčky a vanilkový rohlíčky), rozhodla jsem se upíct to.

Hned tedy dvakrát.

Břečťan a cesmína... a jmelí

Je to něco málo přes rok, co jsem zase jednou něco propásla. Tehdy se na blogerkách.cz objevila kreativní výzva týkající se návrhu setu tří párů ponožek. Což mne zaujalo. Velmi. Jenže jako obvykle jsem si to potřebovala rozmyslet... V tu chvíli byly pod výzvou přihlášený dvě blogerky. O pár hodin později jsem se přihlásila i já, jako šestá... následně s celkovejch asi deseti, z nichž redakce slibovala vybrat pět blogerek, kterejm zašle barvy a ponožky...
Jo. Vybraly těch prvních pět.
Být první pod čarou díky vlastní váhavosti... to zabolí...
Mimochodem v odkaze výš najdete úplně dole v diskuzi i odkazy na články s návrhama jednotlivejch blogerek. A tady přímo i vítězný návrhy.
Nicméně v těch pár hodinách, než jsem se přihlásila, už se moje představivost stihla rozjet natolik, že jsem si následně bílý ponožky zakoupila a udělala si svoje vlastní aspoň mimo soutěž.
Původně jsem teda uvažovala o břečťanu, svlačci (což jsou moje oblíbený kytky a kdysi dávno jsem si s jejich listama namalovala i hrací desku pro vrhcáby...světle zelený svlačce a tmavý břečťany... ještě určitě někde je... ale kde???...) a k tomu jsem zvažovala šípkovou růži.
Jenže jak bylo před Vánoci, nějak jsem měla pocit, že bych se měla ubírat spíš tím směrem.
A vzpomněla jsem si na jednu báseň z překrásně ilustrovaný "Vánoční knihy pohádek, pověstí a koled", kde se píše: "Břečťan a cesmína k sobě lnou, jak strom ke stromu v lese korunou..."

Mandlovo kávová zrna

Tohle je další cukroví, který i přes jeho náročnost prostě musím každej rok udělat. Je to totiž manželovo nejoblíbenější. Recept na něj tak mám celkem nepřekvapivě od manželovy sestry.

Potřebovat budete:

Minibaunty

Tak tenhle recept už vážně netušim, kde jsem k němu původně přišla, ale vim, že nějaký tři roky zpátky jsem se s nim přihlásila do vánoční soutěže na food clubu (dnes carujeme.cz), aže mi tenkrát vynesl třetí místo a dvě sladký kuchařky, kterejma ráda listuje naše třetí... tenkrát když přišly a listovala jima poprvé, hlásila na každou stránku: "Nam!"
A je to recept velmi jednoduchej, tkže kdo má rád kokos, tak vážně doporučuju ;-)

Potřebovat budete:

Kornoutky s malinovým krémem

Tenhle recept jsem původně našla někdy v roce 1997 v nějakym časopise, ale fakt už netušim jakym.

Postupem času jsem si ovšem opět trochu hrála s poměrama... 

Každopádně je to nejoblíbenější cukroví našeho nejstaršího, takže i když je to jedno z nejpracnějších cukroví, který dělám... není zbytí ;-)

Na těsto je potřeba:

Medové trubičky

Tenhle recept jsem tenkrát obdržela spolu s tím na pařížský rohlíčky. Měl tedy taky jen výčet ingrediencí, a na to čeho kolik by bylo tak nějak optimální, jsem přicházela dlouho. Teprve loni se mi trubičky na formičkách neroztekly, neb jsem konečně ubrala dostatečné množství másla.

Potřebovat budete:

Třetí adventní obrázek k vymalování - dárek pro vás ke stažení

Tak tentokrát jsem to nestihla, a obrázek vkládám až dodatečně...
Byli jsme totiž o víkendu na dvou vánočních oslavách. V sobotu u manželovi rodiny a v neděli u mý, a před tím bylo potřeba spoustu věcí připravit, a tak šlo ledacos stranou.
Obrázek můžete stáhnout tady.
A slibuji, že příště se polepším ;-)