Tak mám za sebou první dva měsíce v nové práci...
Což s sebou nese více peněz, (konečně!) nové přátele a známé (velmi osvěžující), a mnoho a mnoho pro mne zcela nových znalostí z technického oboru s nímž jsem dosud neměla tu čest... (Šprtala jsem na zkoušku spolu s mužem jako blázen, abych to vůbec dala... A následně se odměnila novým batohem... Když na podobný radosti konečně mám ty peníze ;-)...)
Ale taky to znamená méně času na tvorbu, šití, malování, psaní blogu...
Spoustu projektů, co mám v hlavě, a spoustu rozdělaný práce, jsem musela odložit.
A až teď v posledním týdnu, kdy se tři týdny po zkouškách a dva týdny po závěrečný autorizaci, cítím už jakžtakž zaběhnutá, pomalu zase začínám dělat i na něčem svym...
Alespoň o těch několika málo všedních dopoledních, kdy nejsem ani v práci, a ani nespím po noční, zato děti jsou ve školách, a v práci je pro změnu muž, a já mám tak přibližně šest hodin doma klid... Z nichž ovšem polovinu strávim nad prádlem a úklidem...
A ano, i děti teď vídám o něco míň...
O to víc se musel zapojit tatínek. Prakticky to zatím zvládá, a na jeho psychice se to podepisuje jen tu a tam zase o něco větší podrážděností... ;-)
Tak snad to vydrží...
Můžete nám držet palce...
A taky se se mnou můžete podělit o praktické rady, co funguje vám ;-)
Já nám už dva a půl měsíce plánuju udělat velkou magnetickou tabuli, z který by bylo všem krásně jasný, co, kdy, kdo, kde ;-) Aby se mne muž furt nemusel ptát, nejlépe telefonem do práce... A já mu nemusela odpovídat: "Nevim, mám diář doma, večer se podívám..." :-D
No, zatim to mám jen tak nějak promyšlený, plus veškerej potřebnej materiál shromážděnej...
Tak snad to brzo konečně zrealizuju...
A snad nám to bude fungovat...
A třeba vám to pak i vyfotim. Aspoň na fb ;-)
Ovšem o srandy s dětma úplně nepřicházím, i když jich teď dost vyžere tatínek... Jako třeba tuhle ;-)
Takže se můžete těšit, že se občas přece jen o něco podělim ;-)
Třeba zrovna včera mne totálně dostal náš druhorozeňák...
Odcházela jsem pro nejmladší na kroužek a vyháněla ho, že on už taky musí jít na karate...
Zaběhl si do skříně pro kimono, prošel s ním kolem mne někam do kuchyně pro vodu...
No, za chvíli jsem ho opět vyháněla od PC... :-/
Zabalil si vodu...
A neměl to kimono!!!
Tak jsme asi pět minut běhali bytem a převraceli všechno vzhůru nohama, až ho třetí našla na židli u jídelního stolu, hezky pod ubrusem.
Fajn.
Synátor sbalenej, oblečenej... Zbývá mu se obout...
Říkám mu: "Za dvanáct minut ti to jede, tak ať do dvou minut vyrazíš!" a odcházím...
Vyzvednu dceru, nakoupíme...
Po dobrý třičtvrtě hodině od mýho odchodu tak dorazíme domu...
A v předsíni šlápnu na synův pytel s kimonem!!!!!
"Von tu nakonec to kimono zapomněl?!?" křičim svou otázku směrem do pokoje...
A v ústrety mi kráčí provinile se tvářící druhorozeňák... A zatímco na něj čím dál tím nevěřícněji zírám, vykládá mi: "Mně ujel autobus. Já jsem si chtěl cestou ještě něco koupit v Normě. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nemám peníze. Tak jsem chtěl odejít, ale zahradila mi cestu taková strašně tlustá pani. No, a ta mne tak zdržela, že mi pak autobus ujel před nosem."
Jako...
Neskutečný!!!
No, prostě když teď s nima nemám srandu denně, tak aspoň občas mi to musí některej z nich nějak krásně vynahradit ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat