Náš nejstarší totiž byl v polovině června u prvního svatýho přijímání... a krásný na tom je, že to byla převážně jeho iniciativa. Kdyby to záleželo na mně,
šel by až za rok, ale tím jak se po tom opakovaně ptal a ptal, nás nakonec přesvědčil, že už je asi vážně vhodnej čas, když už o to sám tak stojí.
S tím vším se ovšem pojila spousta příprav... Zejména to znamenalo ho na přípravu vozit. Naposledy v pátek, před slavnostní nedělí.
Vzhledem k tomu, že dětí k prvnímu přijímání šlo letos dvakrát až třikrát tolik co obvykle, tedy čtyřiadvacet, vytvořila se po úvodní instruktáži "cokdokdykdeajak" přede dveřma, za nimiž následně kněz zpovídal, pěkná fronta. Nejstarší se v ní ovšem dobře bavil s kamarádem, druhorozeňák, kterej vzhledem k rodinnému managementu jel na poslední přípravu rovnou z loutkovýho představení, který ten den měli ve školní družině a toužili ho vidět, s náma, okamžitě vystartoval na farní zahradu a lítal po ní jak šílenej... a já se spolu s dalšíma maminkama zabavila při výzdobě kostela...
Když jsme konečně byli hotový, našla jsem druhorozeňáka po chvíli hledání až úplně na konci zahrady, kterak se pobíhajíc po dvoumetrový zdi snažil klackem srazit ze stromu pár třešní. Následoval rychlej úprk přes obchoďák, kde jsem doufala sehnat pro nejstaršího na neděli nějaký slušný kalhoty, neb ty poslední kupovaný mu kdysi na něčí svatbu jsou aktuálně "tip ťop" druhorozeňákovi. A měli jsme štěstí, neb jsme hned kápli na jedny pěkný ve výprodeji za 130,- a měli je jen jedny a přesně správně veliký... a jak jsme jeli domu běželo mi hlavou, že je supr, že jsou tmavěmodrý, že když se mi podaří najít a spravit tu tmavěmodrou dětskou kravatu, bude to spolu s bílou košilí perfektní...
Což se mi následujícího dne skutečně podařilo, stejně jako narychlo všít holkám nový zipy do takovejch krásnejch družičkovskejch šatů, který jsme podělily jedny se zipem rozbitym a druhý bez zipu... neb kdoví jestli někdy bude příležitost, kdy by je mohly využít, takže jsem si na poslední chvíli kolem šestý večer řekla, že: "Kdy, když ne teď?" a hned po tom, co jsem došila kravatu a dokončila žloutkový řezy (recept najdete tady ;-) ) na zítřejší oslavu, se vrhla ještě na to.
A byla to sláva, i manžel vyhrabal bílou košili a kravatu... a přišli jsme i s dostatečným předstihem a nikoli pozdě jako obvykle.
Nejstarší to zvládnul pěkně, a ani moc nehysterčil, když mu několikrát po sobě zhasla svíčka (z níž v průběhu mše oloupal obrázky, jak můžete vidět na fotce výš)... a to ještě dřív, než stihli zapálit svíčky všem ostatním.
Druhorozeňák se i přes drobnosti taky choval líp než obvykle... Zato s holkama to bylo náročný... Pořád měly potřebu vylejzat z lavice a běhat v těch krásnejch šatech po červenym koberci v uličce a mávat všem okolo... tak mne tak teď nepadá, jestli to třeba neměl jako bejt nějakej nácvik do budoucna, či co... Každopádně je neustále vracet zpět, aniž by se rozkřičely na celej kostel bylo dost únavný.
Následující "mecheche" na zahradě jsme si taky užili. Druhorozeňák se navíc opět jal zkoumat její zákoutí, a já sklidila chválu za ty řezy.
A potom hurá domů na oběd, převléct se ze slavnostního, donutit druhorozeňáka, kterej na následující akci chtěl nejvíc, dopsat písanku, pak popadnout pirátský klobouky a hurá na Pirátskou cestu rozbouřeným lesem, kterou pořádalo místní volnočasové středisko.
Přiznám se, že jsem do poslední chvíle trochu váhala, jestli to po tom všem zrovna tenhle víkend ještě dáme, ale zároveň mne to samotnou moc lákalo... A jsem vážně ráda, že jsme jeli.
V lese bylo v tom vedru příjemně a celá akce byla vážně moc pěkně připravená.
Děti postupně cestou vyplňovali tajenku jejímž rozluštěním přišly na odpověď na zásadní otázku "Kdo je Černá Perla?" a taky plnily úkoly na stanovištích... Svítily si baterkou v útesech, u mořskejch panen skládaly puzzle s námořní tématikou, házely kroužky na pirátovi háky, lezly v lanoví a hrály v kostky.
A úplně na konci, asi půl hodiny po té, co jsem si uvědomila, že jsem s sebou vzala jenom pití, a že děti budou mít brzo hlad... nás čekal velkej červenej papoušek, pirát, obraz Černý Perly... a pod ním krásně vymalovaná pirátská truhla s pokladem, v níž si každý dítě vybralo jedno mlsátko a pytlíček s obrázkem piráta na lodi a s červenym papouškem, kterej byl plnej rýžovejch chlebíčků s jogurtovou polevou, který byly stylově ve tvaru kosti... a perfektně dětem posloužily jako svačina.
Potom jsme ještě zašli vycházkou na párek v rohlíku, kde jsme počtem dětí zaujali nejen prodávající paní, ale i jednoho staršího pána, kterej byl naší početnou rodinou úplně fascinovanej a hezky si s náma pokecal...
Cestou domů jsme pak v autobuse budili usínající holčičky, doma všechny umyli, zkontrolovali, že si nikdo z lesa nepřinesl žádný klíště, uložili děti a padli únavou do postelí...
Byl to velice vyčerpávající a zároveň úžasně uspokojující víkend.
A příští rok si musíme ohlídat, jestli se Pirátská cesta bude konat zas ;-)
Video z pirátské cesty najdete zde ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat