Pořádně podařený pátek

Měla jsem v posledních týdnech náročnější období na nejrůznější zařizování... a bohužel to stále ještě není plně za mnou.
I když teď v pátek se podařilo alespoň něco dost zásadně posunout.
Měla jsem sraz s ředitelem školy, do který snad od září nastoupí náš nejstarší...
Na tom sraze jsem ovšem byla se všemi čtyřmi ratolestmi... a všechny byly, abych tak řekla, v plné ráži...
Nádherně se předvedly...
Vážně...

Druhorozeňák byl bezchybně klackovitej, zpruzenej a drzej... nezaváhal snad ani na chvíli...
Nejstarší se spontánně jal prohlížet zařízení ředitelny... rukama...
Třetí se nejdřív strašně styděla, když se jí pan ředitel ptal, jak se těší do první třídy... a pak, když už na nic tázána nebyla, tak do všeho furt něco nesrozumitelně žvatlala...
Nejmladší se předvedla jako těžkej suverén... zvědavej, objevitelskej a nebojácnej...
Nejlepší to bylo úplně v závěru, kdy tam lezla nad schodama u vchodu po zábradlí, až se pan ředitel, bál že spadne na kachličky...
Nevim, nevim, jak si vyložil moje klidný: "Né, ona většinou nespadne." a "Já už jsem zvyklá, ale babičky se občas cestou kolem hřiště křižujou, když jí viděj houpat se ve stoje."

Pan ředitel, když od dětí zvěděl, že pak jdeme na koupaliště, je teda omlouval: "No jo, oni už se nemůžou dočkat."... ale teda nevim, nevim... no... (Chybí mi tu ta opice z facebooku... ta jak si zakrývá oči ;-)...)

Jo... a to koupaliště jsme si báječně užily...
Hlavně tu poslední hodinu, kdy při prvním deštíku před avízovanou bouří utekly tři čtvrtiny návštěvníků, a já jsem se v skoro prázdném brouzdališti konečně nějak víc odvázala, a klouzala se tam s dětmi po těch klouzacích stěnách jak šílená, a všichni jsme se chechtaly jak banda bláznů...
Dokud nebyl čas jít...
To pak ta nejmenší řvala... celý převlíkání a celou cestu k autobusu...

Ale tohle neni to, o čem jsem sem dnes chtěla psát...
Ne, ne...
To nejlepší se totiž dělo už před tím vším...

Do tý školy jsme totiž dorazily splavený a dost na poslední chvíli...

Vyrazily jsme sice s předstihem, jenže jsem ještě potřebovala hodit na zásilkovnu balíček s látkama...
Večer jsme si ho stihla jen připravit, a poslat muži do práce štítek k vytištění, neb naše tiskárna už dobrej měsíc odmítá tisknout... takže teď v podstatě máme jen skener :-/

Doma ráno na dobalení nebyla vhodná chvilka... Muž už chtěl spát po noční a já se snažila vykopat děti z domu...
A tak jsem si do batohu ke všem těm ručníkům, plavkám, opalovákům, papírům do školy a nedobalenýmu balíčku přihodila krom vytištěnýho štítku i nůžky a lepící pásku.
Cestou jsem si vyhlídla kousek pěknýho trávníku... Shodila na zem tašku i batoh...
A zatímco děti pobíhaly a halekaly kolem, tak jsem v kleče v rychlosti stříhala a lepila štítek na obálku... peskujíc mezitím děti, jestli by aspoň chvilku nemohly bejt klidnější, že by bylo fakt moc fajn, moct se na to trochu soustředit, aby to přelepení vypadalo jako od člověka...
A pak...
Pak to přišlo...
Obálka vylepená a zalepená, nůžky a lepící páska uklizený...
A já vstala...
A v tu chvíli jsem to cítila...
Na koleni zvláštní vlhko...
A taky ten smrad...
Pohled dolů na bílý šaty to jen potvrdil...

Nevim, co přesně jsem v tu chvíli řekla... ale obávám se, že slušný to vážně nebylo...
A pak jsem se rozbrečela...
Děti zmlkly a zastavily se...
Zaslechla jsem, jak se jedno z nich potichu ptá: "Co se stalo?"
A další mu polohlasem odpovídá: "Máma si klekla do hovínka."
A pak jsem je přes slzy viděla, jak najednou úplně tiše stojej a vykuleně koukaj na nešťastnou mámu v bílejch šatech s velkym smradlavym hnědym flekem na koleni...
To je taková ta chvíle, kdy každá máma ví, že se prostě hroutit nemůže... nikdy... ani když má za tři čtvrtě hodiny mít sraz s ředitelem v pět a dvacet minut vzdálený škole, a na šatech má obrovskej flek od hovna...

Takže nezbylo, než se fofrem přepnout do módu krizovýho velitele...
Nejstaršímu jsem vrazila balíček, a vyslala ho vedle do zásilkovny...
Druhorozeňákovi jsem svěřila tašku s věcma na plavání, a v rychlosti zosnovala plán...
Když se nejstarší po chvilce vrátil, vydaly se děti na nejbližší hřiště, kam naštěstí pro můj klid došly i bez přecházení, s pokynem složit všechno na jednu lavičku, a hlídat hlavně tu nejmladší, že za chvíli přijdu...
A já se běžela proplížit domu, aniž bych pokud možno vzbudila manžela...
(Tak mne napadá... on o tom možná doteď neví... :-D...)
Lízt do pokoje, tak nepřicházelo v úvahu... neb on má vážně strašně lehký spaní...
V koupelně, kde jsem se svlíkla, na sušáku ani v koši s čistym prádlem žádný moje šaty nebyly, takže jsem v rychlosti důkladně prala ony bílý, utěšujíc se, že je dneska takový vedro, že než tam dojdem, tak to možná i uschne...
A pak jsem letěla fofrem pro děti na hřiště, poněkud nervózní, neb pro obě holky to byla bez rodičů na hřišti premiéra...
No... než jsme dorazily do školy, tak to sice nedoschlo... ale v tom vedru jsme byli po cestě splavený tak, že to ani nebylo znát...


Mimochodem... ty šaty mi bílý do večera samozřejmě nevydržely...
Nejmladší si totiž na ně na koupališti odložila čokoládovou zmrzlinu...
Prý: "Mami, poším učít luce!"
"Ty už si to snědla???... Jo... Aha..."... hluboký povzdech... a pak už jen lehce hysterický smích...

No co... čokoládová zmrzlina aspoň nesmrdí ;-)