Před pár dny jsem psala o strachu ze ztracení dětí...
Dnes to bude taky o strachu. Ovšem o strachu z něčeho, co se vůbec, ale opravdu vůbec stát nemůže. Nicméně přesto, že ta situace je absolutně nereálná, strach je reálný až až.
Už vám někdy děti vyprávěly o tom, že se bojí toho či onoho (třeba, že ho v noci přijdou sníst zombie... to opakovaně řešil náš nejstarší), a vy jste kroutili hlavou nad tím, jak na takovou blbost přišly...? (Tedy zrovna u těch zombie, mám bohužel vcelku jasnou představu, jak na to syn přišel, že ano :-/...)
Posledně jsem ale moc hlavou nekroutila, když za mnou s čímsi podobným před nějakým časem zase děti přišly... Mám totiž v paměti, čeho jsem se takhle kdysi ve čtyřech letech bála já
a v tu chvíli jsem si na to velice živě vzpomněla...
A tak jsem jim při tý příležitosti, krom vysvětlení proč se toho ale opravdu bát nemusej, s pobavenim vyprávěla o tom, jak jsem se ve čtyřech letech vyděšeně rozhlížela po ulicích v Břevnově a bála se, že... považte!... potkám lamu, ta mi plivne na nohu a noha mi uhnije!
A to jsem přitom měla jen velmi nejasnou představu, jak vlastně taková lama vypadá... jenže podobná nejasnost strach ještě stupňuje, že ano.
A hlavně... Hlavně vůbec netušim odkud, od koho a jak se ke mně dostala informace, že: Za a) lama plive, (kteréžto tvrzení sice nerozporuji, ale ani u týhle informace mi neni jasný, kde jsem k ní tenkrát přišla), za b) s oblibou a prakticky takřka výhradně plive na lidské nohy, a za c) lamí plivnutí následně způsobí dotčené noze uhnití.
Ale! Ale absolutně jsem tomu věřila a strach ze setkání s lamou byl v mém nitru po několik měsíců až neskutečný.
Přičemž řekněte sami? Kolikrát jste v pražských ulicích potkali jen tak se procházející lamu? Já ani jednou... za celý roky. Ale tenkrát... Tenkrát jsem jí tušila za každým rohem ;-)
Jo, lama v pražskejch ulicích, zákeřně plivající na nohy všem kolemjdoucím... Moc hezkej konstrukt :-D
Co vy vzpomenete si na podobně absurdní strach, který jste zažívaly jako děti vy? Připomeňte si to... Přinese vám to větší pochopení pro strachy, který možná právě teď zažívaj ty vaše malý poklady... ;-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
-
Tak je to dnes už dvanáct let... Dvanáct let, co jsme začali společnou cestu životem jako manželé. Přijde mi úplně neuvěřitelný, že už ...
-
... aneb maminky musej bejt kreativní ;-). To máte tak... Tentokrát nás obohatila o další story z těch žaludkem hýbajících naše nejmlad...
-
Tak jsme chtěli malovat loni ... a taky předloni... A letos, letos to konečně vyšlo. Celý to teda zabralo asi tak třikrát tolik času,...
-
Tohle je další z věcí, který jsem měla v plánu už dva roky ;-). Přitom zrovna tohle není na výrobu nějak složitý a na čas nijak zvlášť ná...
-
Po hóóódně dlouhé době jsem zase něco šila... respektive došívala, neb v tom stavu, jak vidíte na fotce, jsem to odložila někdy v půli p...
-
To mi takhle o sobotě náš druhorozenej hlásí: "Mami! Já už jsem ti nalámal čokoládu!" A tak nezbylo, než všeho nechat a jít píc...
-
Látky, to je taková moje obsese... Kupuju je i když z nich pak pořádně nestíhám šít... Ale vždycky, když nějakou kupuju, tak přesně vim, co ...
-
Včera by můj táta oslavil pětašedesáté narozeniny, ale... Ale jsou to už čtvrté narozeniny, které tu s námi neoslavil... A i když už to zda...
-
Po delší době jsem se sem rozhodla dát zase něco z šití... a rovnou i s návodem. A to sice s návodem na deku do kočárku... Tedy, pokud jí ...
-
Krásný nový rok všem! Přemýšlela jsem, co vám tak do začátku roku napsat a popřát... až jsem si vzpomněla na jeden svůj facebookovej status...

Žádné komentáře:
Okomentovat