Před pár dny odjel muž do lázní...
A hned ten třetí den ráno jsme s dětma hrubě nezvládli.
Děti nechtěly vstávat, vracely se do postelí, zapomínaly se, nemohly najít co potřebovaly, pořádně se neoblíkaly, nejmladší si dvakrát svlíkla ponožky... Prostě taková ranní klasika...
Jen trvala ještě o nějaký tři, čtyři minuty dýl, než obvykle.
A ráno jsou tři, čtyři minuty strašně, strašně moc...
Zvlášť když se pak začne kazit jedna věc za druhou jako lavina...
Ve chvíli, kdy jsme konečně vyrazili z bytu, vyšlo najevo, že je výtah zaseklej o patro výš.
Zatímco jsem holkám na schodech zapínala boty a bundy, vyrazil nejstarší napřed po schodech...
Ovšem s holkama je to po schodech nadlouho, a my už takhle neměly času nazbyt.
Tak jsem houkla na syna, kterej už byl o dvě patra níž, že to vezmu s holkama výtahem z vedlejšího vchodu, že se sejdem venku, a vyrazila s nima kolem sklepů ke kýženému pojízdnému výtahu... Kterej k nám jel tak dlouho, že se zdálo, že nejede z přízemí, ale nejmíň tak z mínus třetího patra.
Ok, určitě jel úplně standartní rychlostí, ale znáte takový to "délka minuty závisí na tom, na které straně dveří od záchoda se nacházíte"? Tak tohle byl evidentně podobnej princip.
Venku před domem ovšem nejstarší nebyl...
Volám tam na něj opakovaně jak debil, rozhlížim se kolem, a přemítám, kam ho vyrazit hledat spíš...
Starší pán, co jde kolem se starostlivě rozhlíží a říká mi, že žádnýho pejska teď neviděl... :-D
Říkám mu: "To je kluk." a letim do našeho vchodu.
Cestou zdravim dvě sousedky, který už takhle časně stihly vyrazit do krámu...
Takže se to naše zběsilý ranní pobíhání neobešlo bez svědků...
Proběhnu vstupem a rozrazim dveře...
Volám na něj nahoru na schody...
Něco kňourá...
Z dálky...
Vypadá to, jako by ušel sotva dvě patra...
Vůbec mu neni rozumět...
"Pojď prosimtě! Půjdeš se ségrou napřed na zastávku a já skočim do školky!" volám na něj a letim zase zpátky před dům...
Čas se krátí...
Říkám třetí, ať počká na bráchu, že k ní za moment dorazí, a vyběhnu ověšená plyšáky, batohem a nejmladší směrem ke školce...
Neběžíme ještě ani dvě minuty, a už nemůžu popadnout dech...
Kontroluju za mocného sípání čas na mobilu...
Nezbývá, než přijmout fakt, že ani kdybych měla podstatně lepší kondičku, nemám šanci za devět minut dorazit do školky, převlíct a přezout dítě, odevzdat ho ve třídě, a následně stihnout doběhnout na zastávku autobusu...
"No nic, to už stejně nestíháme," vzdávám to... "Dneska se holt s náma budeš vozit přes město sem a tam jak blbá, místo aby sis už hrála ve školce... Třeba aspoň budeš zítra míň zdržovat."
(No, nebylo to druhej den o moc lepší... Pro změnu se zahrabala po snídani místo oblíkání do peřin tak důkladně, že jsem jí málem nenašla...)
Svym způsobem jsem ovšem byla ráda, že se vracíme, a že ty dva aspoň rovnou zkontroluju, jestli se vůbec našli...
Chvíli jsme s nejmladší počkaly na cestičce, než nás došel nešťastně kňourající nejstarší, spolu se třetí.
"Co se ti stalo?"
"Já nemám legitku a klíče! Asi jsem je nechal někde doma. Ale já je nikde neviděl!"
"Chm... skvělý..." a pak mi bleskne hlavou vzpomínka... "Já vim, kam sis je dal..."
"Kam???"
"V polici, co mívá táta batoh byly hozený."
"A proč si mi je nevzala???"
"Miláčku, já je tam viděla ležet včera večer. A hlídám příliš dalších věcí, než abych ještě stíhala kontrolovat, jestli sis ty klíče vzal nebo ne. To si máš hlídat sám!"
"Můžu si pro ně dojít???"
Kontroluju opět čas...: "Ne! Za šest minut jede autobus... Naprosto bez šance vracet se domu."
"Já se pro ně vracel předtim, ale nemoh jsem vás najít, vy jste najednou někam úúúúúplně zmizely!"
"Já na tebe volala, že jdem do výtahu vedle... S nima by jsme ty schody sešli možná tak teď. Hele dobrý, já ti zaplatim lístek od sebe, na cestu zpátky ti dám peníz, a klíče nutně nepotřebuješ, minimálně brácha bude doma... Jo, počkej! Ty tam máš i čip na oběd!?! Že jo?!?"
"No..." kníkne.
"Doprdele!!! Agrrhh!!!" dávám neartikulovaně průchod další z vln zoufalství a frustrace, kterejch se přese mne jen za posledních dvacet minut přelilo už nepočítaně...
"No..." kníkne nejstarší zase. "Ale můžu si první den vzít lístek..."
"Dobře... Tak jo... Tak super..." vracim se zas do rovnováhy. "Tak ale jdem! Ať nám to přece jenom neujede... Ještě musim stihnout zarouškovat holky i sebe..."
No hele... ráno jako malovaný....
Doufám, že další podobný se nám na dlouho vyhne... ;-)
Držte nám palce 💜
