Hostitelé roku...

Dnes jsem se rozhodla vyprávět o tom, co se u nás seběhlo jednou mezi Vánoci a Silvestrem. Tuším, že to byl rok 2012, ale přesné datum není až tak rozhodující.

Tehdy mezi svátky mi najednou volá muž vracející se domů z denní.
"Hele, nezvonil u nás teď někdo?"
"No, asi před pěti minutama." (Na vysvětlení bych měla dodat, že když jsem byla doma sama, a neměli jsme ještě zavedený ty zvonky s telefonem, co udělali v baráku asi dva roky zpět, tak jsem na zvonění ze zdola, od domovních dveří pekla, a chodila jsem otvírat jen, tomu, kdo byl hlášen předem a já ho čekala, nebo čekala-li jsem balík... jinak totiž zkušenost říkala, že to s nejvyšší pravděpodobností je nějakej naháněč nebo-li prodejce energií, eventuelně omyl, tedy někdo, kdo chtěl k někomu jinýmu a spletl si zvonky... takže jsem se prostě sama s dětma dolů běhat nenamáhala.)
"Hele," pokračoval manžel v telefonu, "to jsou určitě z Moravy. Fofrem trochu ukliď, já teď jdu akorát od autobusu, tak do deseti minut jsem tam i s nima."
Následně mi pak večer vyprávěl, že jsou všichni vtipný, že mu najednou volala jeho maminka a ptala se ho, kde teď je, jestli je doma, a on že teď akorát bude vystupovat z autobusu, a proč? Co potřebuje?...Prej: no to uvidíš, a za jak dlouho teda budeš doma... A proč tě to zajímá, co se děje?... Nic, uvidíš... Že tys za mnou poslala strejdu z Moravy, co u tebe dneska byli... Nééé, uvidíš, uvidíš...

No, manžel přišel po těch zmiňovanejch deseti minutách, a s ním strýc z Moravy i s manželkou a tehdy asi jedenácti či dvanáctiletým synem... zatímco klukům předávali autíčko a dřevěný kostky, tak my jsme se zběsile činili v kuchyni... Manžel se snažil umixovat majonézu do mnou předpřipravenýho bramborovýho salátu. Nějak nám tenkrát ten vánoční byl málo a tak jsme se rozhodli už den předem, že si uděláme další na chlebíčky, a v tý době dělával manžel majonézu domácí... jako obvykle se mu na poprvé nepovedla, to už byla taková tradice, a tak začal od znova... já mezitim nabrala cukroví a uvařila kafe, plátky veky už byly vyskládaný na tácu s předstihem a čekaly na nálož salátu.
A večer vesele gradoval.

Jen pár chvil po té, co jsme před nečekané hosty doručili šálky s horkou kávou, náš nejstarší, do té chvíle z návštěvy v extázi radostně pokojem lítající, najednou povídá: "Mě je špatně!" Načež vyhodil na podlahu obýváku pořádnej chrstanec zvratků, a já na něj od linky volala, ať jde do koupelny. V rychlosti jsem si myla ruce od čokolády, neb jsem právě v tu chvíli na tác donandala poslední cukroví, zatímco on blil na podlahu v kuchyni a já znovu volala: "Běž do koupelny! Já za tebou hned přijdu!" Načež se syn vydal chodbou, a cestou pořád hlasitě blil a blil. O chvilinku později jsem s tácem cukroví přeskákala zvratky v kuchyni i obýváku a položila cukroví na stolek před hosty: "Berte si." ... a běžela jsem za synem do koupelny... poblitý... kde jsem ho svlíkla s poblitejch šatů a vrazila do vany... poblitý...
Podle nepřehlédnutelnejch stop jsem následně zjistila, že došel původně až ke vchodovejm dveřím, kde bylo taky nablito, aby se následně vrátil, vlezl do záchodu, kam nablil též, a až po té zalezl blít do koupelny. "No... aspoň, že si nezašel i do ložnice..." konstatovala jsem konsternovaně zírajíc na tu spoušť.
Další čtvrt hodinku jsme strávili jeho koupáním, převlékáním a vytíráním kompletně celého bytu... pardon, celého kromě ložnice a komory.
Když jsme konečně zbavili podlahy i boční stěnu linky zvratků, tak se návštěva zvedla, že prej už musej jít...
Z hrnků podle všeho nepili, a jestli z tácu s cukrovím, zmizely dva kousky, tak to bylo hodně... to mohl mít klidně na svědomí i náš druhorozenej...

Večer v posteli, když už kluci spali, jsem si to všechno zpětně promítla a smála se až jsem slzela... "No chápeš to?" říkala jsem mezi záchvaty smíchu muži, "Voni přijdou, my čtvrt hodiny připravujem občerstvení, ani to nestihnem, von všechno zebleje, my to čtvrt hodiny vytíráme, načež voni zase vodejdou..." No bezvadnej průběh návštěvy, že jo...

Ráno pak manželovi volala jeho maminka... jak jsem slyšela, že se ho ptá na včerejší návštěvu, rozslzela jsem se smíchy nanovo...
"Jo jo, návštěva dobrý, moc dobrý no...." povídal manžel mamince do telefonu: "Jo jo, úplně super, lepší to bejt nemohlo, po včerejšku jsme nominovaný na cenu ´Nejhorší hostitelé roku´, a myslim, že výhru máme jistou."


P.S.: Blinkacích historek máme víc, zajímavý je, že prakticky ve všech je hlavní hvězdou náš nejstarší... tak třeba zase někdy příště ;-)