"Připráf se -ytízi k sm-ti, naše slofá tě sd-tí!..."

V sobotu jsme jakousi náhodou s holčičkama viděly v televizi díl Dětí z Bullerbynu... jako malá jsem knížku četla, ale nikdy mne nějak nenapadlo koumat nad tím, kdy...?, tedy kdy že se vlastně ta dobrodružství dětí z Bullerbynu odehrávají... A v tomhle díle to bylo! Slavili Vánoce a Silvestr... a vítali rok 1929!
A mě už letělo hlavou... "Tý jo, rok 1929! To bylo babičce devět!"
A to sice tý z tátovy strany, co vyrůstala v Lipsku a když se na konci války vdávala, tak dostala od svý maminky ten receptníček s poučkou: "Kaše se vaří, když to dělá puf", jak jsem psala tady.
A jak jsem tak přemýšlela, co v tý době asi tak mohla babička dělat, vzpomněla jsem si na příhodu, kterou nám kdysi z jejího dětství vyprávěl náš tatínek.
Jak už padlo, babička vyrůstala v Lipsku, a to v český menšině. Chodila tam do běžný německý školy, akorát po vyučování měly český děti ještě hodinu češtiny. A jednou takhle s panem učitelem na češtinu nacvičovali divadlo... o čem přesně netuším, ale vystupovali tam evidentně nějací rytíři... Náš táta totiž vyprávěl, jak jeho maminka se smíchem vzpomínala, kterak jeden chlapeček, co byl už asi třetí generace narodivší se v Německu, procítěně deklamoval:
"Připráf se rytízi k sm-tí, naše slofá tě sd-tí! To póje! To póje!"
(Škoda, že na papíře nemůžete slyšet přesnou dikci s melodií ;-). )
K příběhu patří ještě důležitej dovětek o tom, že těmi slovy byl nejvíce zdrcen pan učitel češtiny.

P.S.: Kdyby to snad někdo nerozluštil, tak nechť ví, že slova měla správně česky znít: "Připrav se rytíři k smrti, naše slova tě zdrtí! Do boje! Do boje!"

P.P.S.: Už jsem to vyprávěla našim klukům... měli z toho stejnou srandu, jakou tenkrát my... lítali pak po bytě s dřevěnejma mečema a opakovali ten výrok do zblbnutí, včetně dikce a melodie předávané z generace na generaci...
Jo není nad starý rodinný historky ;-)