Lezl brouček...

Nedávno jsem sledovala svoje kluky, jak berou do ruky ploštice lezoucí a sedící ve velkých chumlech na plotě u jejich školky a hážou je vedle do trávy. Sice jsem je napomínala, ať je nechaj, že se ty ploštice sobě takhle navzájem akorát ztratěj…, ale na druhou stranu mě těšilo, že oni s nima nemají ten problém, co jsem kdysi měla já.

Jednou, když pro mne přišel do školky tatínek, jsme na odchodu zjistili, že nemám mikinu, že jsem si jí zapomněla někde na zahradě. Tatínek mne teda pro mikinu poslal, že na mě počká před školkou.

Měla jsem za úkol obejít školku na druhou stranu, sebrat tu mikinu a zase se s ní vrátit. Dostala jsem se ovšem jen za první roh.
Tam totiž na dlažbě chodili v několika pruzích červený ploštice sem a tam…, a já se jich začala bát. Nebylo kudy je obejít, z jedný strany budova školky, z druhý strany keře. A na překročení se mi to zdálo dlouhý, měla jsem pocit, že šlápnu někam mezi ně. Mohlo jich být tak pět až sedm jízdních pruhů na nějakejch dvou metrech, (takže ve skutečnosti možná jen jednom, protože mi to určitě tehdy jako malý připadalo o dost větší). Staly se pro mne naprosto neřešitelným problémem. Stála jsem tam a zírala na ty ploštice a totálně jsem se zasekla. Měla jsem pocit, že už tam tak budu stát snad navždycky. Rozhodně jsem tam stála docela dlouho. 

Pak najednou vykouknul zpoza rohu tatínek a ptal se: „Tak co je? Kde si? Co bude s tou mikinou?“ A já se na něj vytřeštěně a zmateně otočila s tím, že "Oni jsou tam brouci."
Tatínek  ke mně přišel, obhlídnul je. Pak si mne posadil na ramena. Velkým mocným krokem překročil pruhy ploštic a začal si pobaveně zpívat:
„Lezl brouček přes palouček,
dal si kytku za klobouček,
a než přelez přes palouk,
tak byl z něho velkej brouk.“  

A já jsem do něj bušila pěstičkama a křičela: „Nééé, neříkej to! Neříkej to!“ ( Neb představa, že z těch brouků budou větší, tedy v mé vizi že budou zhruba tak veliký jako tatínek, mne vážně děsila.)
A on se smál.