Rok poté...

V neděli to byl už rok, co se narodil nejmladší a šestý člen naší rodiny.
Naše krásná malá holčička.
A já se nořím do vzpomínek...

Kterak jsem malou přemlouvala, aby vydržela aspoň do druhýho června do odpoledne, neb náš nejstarší měl tehdy s koncem první třídy slavnostní pasování na čtenáře v místní knihovně, na který jsem se těšila už od doby, co jsme se sem přištěhovali a já se o něm prve dočetla v místním plátku.

Kterak jsem to ráno před pasováním manželovi, jenž se vrátil z noční říkala, co kde který dítě má, až se mne po několika minutovém výkladu nervózně ptal: "Počkej, to se jako chystáš dneska rodit?" A já říkala: "Nevim, celou noc se cítim divně, klidně je taky možný, že si mne tam po kontrole nechaj. Fakt nevim..."

Kterak mi pak odpoledne na kontrole doktorka kladla na srdce ať určitě jedu hned jak něco, že už je to na spadnutí, klidně každou hodinou, a já se smála a říkala: "Abych to stihla a nerodila vám ve výtahu." A ona se trochu zmateně ptala: "V kterym výtahu? V tom našem?" A pak se taky smála a říkala: "Néé, v tom našem krásnym novym výtahu neroďte, to přijeďte včas."

Kterak jsem v noci ze čtvrtka na pátek znovu přemlouvala mimino, ať vydrží aspoň do sedmý ráno, až se vrátí tatínek z noční, že fakt nevim, kam bych teď uprostřed noci upíchla jeho starší sourozence.

Kterak jsem ve čtvrtek a pak v pátek marně muže zkoušela přemluvit, ať na víkend nikam nejezdí, že si myslim, že budu rodit a on opakovaně tvrdil, že né, že budu rodit až v pondělí šestýho šestý, že on s dětma odjede na víkend ke strýci a já si na to pondělní rození krásně odpočinu, že on ví, že to bude v pondělí a že to bude kluk a... "Důvěřuj mejm jasnovideckejm schopnostem..." opakoval tehdy několikrát...

Kterak jsem si myslela, že teda budu vyšívat, když mám teda ten klid, a nanosila si do postele vyšívání s hromadou bavlnek, ale i notebook a misku jahod... a nakonec jsem jen koukala na net, a jedla jahody...  miminku sdělila, že nejlepší by bylo, kdyby s "vyloďovacíma" akcema počkalo na neděli aspoň do půl jedný odpoledne... a už kolem půl desátý jsem usnula.

Kterak mne najednou vzbudilo lupnutí... mobil ukazoval 00:29 a já miminku sdělila: "Tak to ses o šestatřicet hodin sekla... teda seklo." (Stejně jako u třetího těhotenství jsem měla občas tendence mluvit k miminu jako k holce a pak jsem se opravovala do neutrálu, neb jsme si nikdy nenechali říct, co to bude... ale podvědomí asi zřejmě ví ;-). )

Kterak jsem si vzápětí řekla: "Třeba to nebyla voda... To zaspim... Uvidim ráno..."
... Ale pak mi to přece jen nedalo a vysoukala jsem se z postele, abych následně v koupelně ověřila, že opravdu praskla voda... Načež jsem, s nohama vibrujícíma pod náporem adrenalinu, psala muži SMS... že tentokrát už porod opravdu nestíhá, neb mi právě prdla voda...

Kterak jsem pak vyklízela z postele notebook a vyšívání, s myšlenkou, že děti jak se vrátěj, tak zaručeně skočej do postele rovnou na ty nůžky... zatímco se objevily první dvě kontrakce, a hned po pěti minutách a já si říkala: "AHA. Takže rychlou sprchu, žádný dlouhý ráchání, a radši abych volala..."

Kterak jsem po sprše ještě polonahá držela v ruce mobil a váhala, jestli už mám volat, nebo mám ještě příliš mnoho času... "Ale jo, pro jistotu už jim zavolám..." a vytočila jsem 155...
"Dobrý den, tady ta a ta, z toho a toho města, já bych potřebovala odvýzt do porodnice..." sdělila jsem operátorce na úvod. Po otázce na přesnou adresu, pokračovala v tázaní: "V kolikátém jste týdnu těhotenství?"
"Dneska přesně třicet osm."
"A kolikátej je to porod?"
 "Čtvrtej," děla jsem s úsměvem...
"A vy jste doma sama?"
"Nojo," tlemila jsem se už od ucha k uchu, "manžel vodjel s dětma na víkend, že prej si mám před porodem odpočinout, že prej to bude až v pondělí."
Na to paní na drátě udělala: "Áha! Tak já vám posílám sanitku."


Kterak mi o pět minut později, po té, co jsem se dooblíkla, vzpomněla si, že občanku mám v kabelce a přidala jí do tašky k porodu k ostatním papírům a začala se obouvat, najednou zvonil mobil, a já na něj udiveně koukala, kdo mi to volá v jednu v noci... "Anó?" ... a ona ta paní s předchozího hovoru, že už pro mne jedou, a v kterym že jsem patře. "Ve čtvrtym, ale já už se obouvám a jdu dolu." Načež jsem se obula, rozdejchala další kontrakci, pátou, a vyrazila z bytu před dům.

Kterak jsem před barákem zjistila, že interval se už zkrátil na tříminutovej... "Teda já nechci plašit, kluci, ale pojeďte fofrem s tou sanitkou, ať nerodim na chodníku..." pronesla jsem do tmy, načež se můj pohled stočil stranou na ty nový dlažky u keřů, a kdesi v hlubinách mé mysli se jakýsi potutelný skřítek bavil představou, kterak si babky v baráku následující den vyprávěj: "Víte, jak ta z čtvrtýho patra už byla ZASE těhotná??? Tak včera v noci rodila na chodníku před barákem! No představte si TO!"

Kterak jsem vzápětí na to slyšela přibližující se auto a začala fandit: "Buď sanitka! Buď sanitka!"... z poza rohu se začínalo vylévat modré světlo... "Anóóó?"... a pak se objevila zpomalující sanitka.. "Jo!"

Kterak po té, co mne naložili a jeden ze záchranářů si sedl se mnou dozadu a připoutal mne se slovy: "Pojedem trochu svižnějc," a "Kdyby se vám, chtělo tlačit, tak hned řekněte," se mne po vyptávání a zapisování do nějakejch papírů, najednou při další kontrakci poněkud vyděšeně ptal: "To už je to po dvou minutách?" A já s pohledem na mobil v ruce, kde jsem pořád hlídala čas, jsem ho ležérně klidnila: "Já myslim, že ještě po třech."... načež on pronesl perlu, která mne zpětně moc baví, a tenkrát mne naštěstí vůbec nevykolejila: "Tak vy s tim máte víc zkušeností jak já."

Kterak jsme jeli tím krásným novým výtahem, kde jsem se kroutila v další kontrakci, neb jsem se po návrhu, když jsme zastavili u porodnice: "Chcete tam odvýzt, nebo myslíte, že dojdete?" rozhodla: "Já myslim, že radši dojdu," protože na lehátku to bylo TAK nepohodlný... a v tom výtahu ten saniťák zase povídá: "Teda za váma se zaklapnou dveře a hned porodíte."

Kterak se mne porodní asistentka, po té, co mi pomohla se převlíct, ptala: "Půjdeme ještě sepsat papíry? Nebo by jste už radši na sál?" A já se tak zvláštně zavlnila v těle a pak prohlásila: "No. Já myslim, že už radši na sál."

Kterak jsem o chvilinku později ležela na sále na monitoru, po krátkym vyšetření a sdělovala jsem porodní asistence, že jsem měla pozitivního toho streptokoka, a že bych měla dostat antibiotika. A ona jen s klidem odvětila: "S tim si teď nedělejte starosti."

Kterak jsem si o kontrakci později říkala, že to takhle už dlouho nevydržim a ptala se jí poněkud u toho funíc: "Na kolik jsem byla?"
"Na devět. To už bude za chvilku."
Načež jsem při další kontrakci začala řičet: "Jóó! Chci tlačit!"

Kterak jsem se jen o chvíli později koukala do uklidňujících očí krásný mladý doktorky s dlouhym ohonem vlasů, která si natahovala rukavice a tázala se mne, zda u předchozích porodů byl nástřih. "U prvních dvou jo, u třetího ne," vzdychala jsem jí zmoženě v odpověď.
"Tak nám sem dejte nohy a jdeme na to."
"Já nechci nohy nahoru, já chci zvednout," namítám poněkud otráveně a kňouravě zároveň.
"Dejte nám sem nohy a my vás zvednem."
Trochu zklamaně přistupuju odevzdaně na kompromis.
O tři kontrakce později se stahuju zpět.
"Au! To bolí!" Podezírám doktorku, že do mne hrabe rukou, nebo aspoň prstem. A ona hlásí: "To už jde hlavička!" (V papírech při propouštění pak čtu v kolonce komplikace za porodu: Vztyčená zadní ručka... a směju se na malou: "Tak to ty si mne tam hrabala rukou!... Tři děti ze čtyř s rukou vedle hlavy! Jen třetí mne šetřila...") ...

Kterak jsem se naposledy podívala na břicho a viděla v něm obrys dítěte stočeného na bok a ke straně... a pak jsem zatlačila... naposledy...

Kterak mi jí dali hned na břicho, s tím, že je to holka, a já jí šťastně olíbávala a očuchávala a tlačila jí vzhůru směrem k prsu... a pak jsem se podívala na hodiny na stěně a užasle pronesla: "Ty bláho, tři čtvrtě na dvě... před hodinou jsem měla první kontrakci..."

Několik dní jsem ten fofr rozdejchávala...
A žasnu nad událostmi té noci ještě dnes, po roce...

Po roce, v němž naše nejmladší zvládla tolik pokroků...
Dnes nám vesele žvatlá, "zpívá", obchází nábytek, suverénně leze, šelmovsky se usmívá, s druhorozenym se hádá, s třetí na sebe ječí a všechno jí zajímá a všechno krámuje... kouzelná, sladká, malá... roční princezna :-)


P.S.: Kdybych tenkrát s tim telefonátem ještě deset minut otálela, mohla jsem rodit akorát v tom krásnym novym výtahu :-D

P.P.S.: Na sále se pak taky dobře bavili, když po akci došlo na otázku, kde je tatínek, jestli hlídá ty starší...
"Jojo, odjel s nima na víkend ke strýci, že prej ať si před porodem odpočinu... že prej to bude až v pondělí... že mám důvěřovat jeho jasnovideckejm schopnostem říkal... a taky říkal, že to bude kluk..."