"Převrat" bysme nepřežili...

Tak jsem asi dva týdny zpět viděla film... V noci... Thriller...
Manžel by mne nepochválil... ale ten byl na noční.
A vždycky, když je on na noční ponocuju i já... ne a ne se odebrat na lože, a i když už jsem v posteli, tak ne a ne usnout...

Za ten poslední thriller, co jsem viděla před lety, mne taky nepochválil... To jsme ještě bydleli u jeho maminky, když přišel jednou pozdě večer domů, vešel do pokoje... a tam v jednom křesle spala jeho maminka a v tom vedlejším jsem já, s břichem v osmym měsíci, a očima navrch hlavy zírala do obrazovky... Z který v tu chvíli už na první pohled bylo jasný, že nejde o žádnou slaďárnu...
"Na co to, proboha, koukáš???"
"Když ono to začalo tak pěkně... ona mu oznámila, že je těhotná a byly tak hezky šťastný... a pak se to najednou tak zvrtlo..."
No jo, no. To už tak u thrillerů bejvá.

Tentokrát na mne v televizi vybafnul film "Převrat". Kdo nezná, najde info o filmu třeba tady.
(A pozor, pokud by jste to snad rádi zhlédli, upozorňuji že tenhle článek bude plný spoilerů ;-).)
Ani tentokrát jsem se nezvládla odtrhnout, ačkoli jsem při sledování chvílema přecházela nervně po pokoji a zcela regulérně jsem se napětim třásla.
Což je u mne při sledování podobnejch filmů celkem běžný... Vzpomínám si, jak jsem kdysi v závěru filmu "Síť", tam jak se hrdinka schovává na těch můstcích na střeše někde ve stínu a záporák jí tam hledá, stála na jedný noze na taburetu, rukama si rvala vlasy a volala na ni: "Nehejbej se! Nehejbej se! Nehejbej se!"
Můj tatínek v těch chvílích obvykle mé počínání komentoval slovy: "A jé, ´Kašpárku, jsou za tebou!´"... Což je údajně výrok nějakýho dítěte sledujícího divadelní představení. Nevim, jestli to táta slyšel vyprávět, nebo to zažil jako divák, či jako herec, neb náš táta, kdysi hrával ochotnicky divadlo, takže je možný, že tahle historka spadá mezi ty "jeho divadelní".
... A ještě jindy, aby mne uklidnil, říkaval v takovejch chvílích: "Klid. Dvacetkrát to zkoušeli, a když byl režisér konečně spokojenej, museli to vzít znovu, protože zjistili, že jim mezitim usnul kameraman."
A to docela pomáhalo, to připomenutí, že teď vážně nejsem přímym svědkem právě probíhající reality.
I tentokrát jsem si to pro zklidnění několikrát opakovala... sama... ale málo.

Ovšem k čemu jsem během sledování filmu zcela jednoznačně došla je, že naše rodina by podobnou situaci prostě nepřežila...
A neni to jen tim, že bysme na dva zdrhající dospělý měli s sebou hned dvakrát tolik dětí, co aktéři filmu... I kdyby jsme měli jen libovolný dvě z tý naší sbírky, bylo by to bez šance.
Copak otec rodiny, tam si troufám doufat, že ten náš by to snad dal plus mínus podobně jako ten ve filmu... ale my ostatní... My bysme mu to dokázat ani neumožnili.
Za sebe jsem sice přesvědčená, že fláknout ze zálohy lopatou hajzla držícího pistoli u hlavy mý holčičky, bych rozhodně neměla problém. Popravdě jsem u filmu už byla nervní, kde ta matka je, proč už něco nedělá a první ránu kvitovala úlevnym: "No konečně!" A pak, plna adrenalinu, jsem jí povzbuzovala: "A bí ho, hajzla, dokud se hejbe!"
Otázkou ovšem je, jestli bych díky jednoznačné síle motivace alespoň v tom totálnim afektu zvládla udeřit dostatečně silně, a jestli by mne opravdu bylo umožněno úder opakovat dokud by bylo třeba.
Ale i kdyby ano... já bych se nejspíš až do tohohle bodu příběhu živá stejně nedostala.
Třeba ten skok ze střechy na střechu... no, možná že s bandou střílejících magorů za zády, s vědomím, že když to nezkusim, tak umřeme všichni tak jako tak... Ale doskočila bych? Při mý tělesný konstituci, mý vejšce a kondici, se středoškolským rekordem ve skoku do dálky okolo dvou a půl metru... skoro určitě... ne!
A pak to chytání... já vždycky před míčem docela obratně uhýbala.... ale nikdy jsem neuměla chytat... Takže z představy, jak mi manžel hází děti a jejich život závisí na tom, že on dohodí a já je chytim... To je mi teda úplně zle... Copak on, on by asi dohodil, kdyby se teda nevzpíraly... A to naše děti by se zaručeně vzpíraly ještě víc, než filmová Lucy... a pásek by měl jen jeden...
Fakt jsem se v tu chvíli u filmu modlila, že tohle nechci nikdy zažít, a že nikdy nechci mít příležitost zjišťovat, jestli bych zvládla skočit...

Jenže já bych tu příležitost zaručeně neměla... nedostali bychom se totiž ani sem...
I kdybych nakrásně stihla zablokovat už už otevírající se dveře v hotelovém pokoji, neudržela bych je. Navíc by vrahoun z druhý strany dveří ve svym snažení neměl důvod polevit... ale právě naopak...
Naše děti totiž nejenže by neposlechly a vylezly z koupelny... ale navíc by na rozdíl od filmový holčičky rozhodně nedokázaly být zticha... Mohla bych si gestikulovat jak bych chtěla, a ony by stejně spustily leda tak větší a větší řev...
A to jim můžu do zblbnutí vykládat, jak je nevýhodný pořád jen řvát a upozorňovat na sebe, jak to může bejt i životu nebezpečný, že pak všichni vědi o tobě a ty o nikom... Bez efektu.
Akorát druhorozeňák by při týhle akci výjimečně neřval. Byl by v tu chvíli totiž pryč, stejně jako filmová Lucy.
I on by zaručeně zdrhnul bez dovolení napřed do bazénu... V tomhle jsem ho viděla hned od chvíle, kdy jí začali v hotelovym pokoji hledat. Neb to je přesně jeho parketa, dělat si co si zrovna umane a ani se nezeptat, zda smí. Akorát můj chlap by mne před odchodem pro něj ještě stihnul vynadat, jak to, že mi zase mohl utýct...
A pak ten upuštěnej plyšák... naše třetí by řvala ještě víc a dýl a nejspíš by byla schopná se i vyrvat z náruče, ve snaze se pro něj vrátit...
A to čurání... Jo... "Čurej do kalhot..." "Ale já už jsem velká holka." "Já vím, drahoušku, to je v pořádku..."
Jo! Tak to by u nás taky neprošlo... Úplně jsem slyšela ten řev, co by následoval: "Néééé, já neci cůat do kahot!!! Já ci jít cůat! Hnééééd!" (A ani by se jí nemuselo nijak extra chtít... :-/.)
Tu nejmladší ani nezmiňuju... s jejím věčným ječenim, výskánim, žvatlánim, brečenim... Nezvládnem se ani proplížit kolem ložnice ven z bytu pro třetí do školky, aniž by nevzbudila muže spícího po noční... Oni tvůrci dobře věděli, proč do scénáře nenapsali roční batole... Projít to s nim, by totiž bylo už absolutně nereálný.

No prostě úplně a zcela bez šance by jsme byli...
Na webu CSFD (viz ten odkaz výš) se někteří z komentátorů pozastavovali nad tím, jak ty děti ve filmu byly otravný a zdržovaly...
No, já vim, že ve srovnání s tim, co by předvedli v jednotlivých situacích ty moje... byly obě filmový holčičky pořád ještě zlatíčka.

Takže za mne: Bože dej, ať se k něčemu podobnýmu nikdy nenachomýtnem... nepřežili bysme. Bez debat.