Nákupy... dětí

Nedávno jsem psala o tom, jaká je to sranda nakupovat s dětmi.
Dnes se podělím o pár postřehů, jaké to může být, když děti nakupují samy.

Musím předeslat, že moje děti samy moc často nenakupují... Jednak patřím spíš mezi ty úzkostnější matky, co trnou strachy, co všechno by se dětem cestou bez dozoru mohlo stát... a "dvak" znám svoje děti a tak trnu i při představě, co by cestou a v krámě mohly bez dozoru provádět ony ;-).

První, kdo tak absolvoval víceméně samostatný nákup, byl před už víc jak třema lety náš druhorozeňák.
Nejstarší byl tenkrát ve školce a druhorozenej v rekonvalescenci po nějaký nemoci.
Jeli jsme z Kauflandu, totálně plnej "podkočár" nákupu, tašky i na rukojetích... A u Icelandu si syn všiml cedule, na který byly inzerovaný raketový zmrzliny v akci.
"Jo jo, cena je hezká... ale s tim nákupem tam přece nepolezem..." uvažovala jsem nahlas.
"Co, když ti dám korunky, zvládneš vzít jednu krabici s raketkama, dát je u kasy na pás a zaplatit?"
No, od druhorozeňáka jsem ani nemohla čekat jinou odpověď než nadšené: "Jasně! Jasně!" doprovázené vzrušeným poskakováním...
Odpočítala jsem mu korunky... "Tak běž a dávej pozor, ať žádnou minci neztratíš, já na tebe počkám u kasy."
Synek odskákal mezi regály a já pomalu zajela s kočárem s naší třetí čekat k pokladnám.
Z dálky jsem viděla, jak se syn ochomejtá kolem boxu s akční nabídkou, jak tam vyskakuje a říkala si: "A jé, je to na něj vysoký a hluboký..."
Vzápětí šel okolo něj jakýsi pán, přešel ho, pak zacouval zpět... Bylo vidět, že syn mu něco říká... Pak pán vylovil z boxu kýžené raketky, náš druhorozeňák je popadl, a s rozzářenym úsměvem hopkal ke kase... Kabrňák.
"Ty sis tomu pánovi řekl?"
"Jo."
"To si šikovnej. A poděkoval si mu?"
"Hmmmm."
"Tak příště poděkuj, ale jinak si byl perfektní...," říkala jsem mu, a hrdost z mýho hlasu vyloženě tekla.

Takhle si už od tý doby poradil několikrát. Třeba před prázdninama jsem zapomněla koupit takový karamelový vafle... a při uklízení nákupu jsem pronesla: "Jé, já chtěla vzít ještě dvoje ty karamelový vafle v akci." A on hned, že pro ně ještě skočí... Dostal korunky... Chvíli běhal po krámě.. Pak šel, popadnul akční leták, odchytil si prodavačku, ukázal jí vafle v letáku... Ona ho k nim dovedla, podala mu jedny, chvíli na něj koukala, on jí něco říkal, pak mu podala druhý... a už přískokem v skok šťastně mířil ke kase... Pes ten suverén...
Naposledy si takhle v srpnu řekl ochrance v Albertu o toffifee,  to jsem už vlastně zmiňovala, když jsem psala o tom karamelovym dortu pro našeho nejstaršího.
Asi nikdy nepřestanu žasnout, nad tim jak s ostatními lidmi jedná suverénně a zcela bez ostychu... I proto, že já sama s tim mívám dost problém... Vyloženě tuhle jeho schopnost obdivuju a doufám, že mu vydrží.

Od tý doby, co náš druhorozeňák koupil ty raketový zmrzliny, jsem takhle začala občas posílat nejstaršího pro zapomenutý pečivo. Stylem "Tady máš dvacku, naber do sáčku deset rohlíků. My na tebe počkáme u kasy."
A dvakrát šel do krámu sám i z domova...
Když to bylo před rokem poprvé, měl se u krámu setkat s tátou, kterej akorát šel s tim mladším ze školky...
Vypravila jsem ho... a  po chvíli jsem šla na balkon, abych ho aspoň na části cesty zkontrolovala pohledem... a on nešel a nešel... a nešel... A já celá nervózní volala manželovi, jestli už ho u krámu nevidí... že jsem ho neviděla projít, že byl asi moc rychlej... a on akorát přibíhal, úplně rozpálenej, protože to vzal tryskem...
Podruhý už jsem ho sledovat z balkonu stihla... Jo, taky letěl jak splašenej... jako by mu ten džus, pro kterej si šel, měli vyprodat...

A vůbec nejlepší nákupní příhoda byla ta, kvůli který mi asi před měsícem manžel volal z chalupy od strýce, kde měli kluci jednu ze svejch pánskejch jízd, aby se se mnou o ní (tu příhodu) pěkně za čerstva podělil.
Prý: Tak jsme si ohřívali párky, a já říkám, že budou jen s hořčicí, že kečup došel. Načež náš druhorozenej zpustil strašnej řev, že chce kečuuuuuup! Tak sem mu řek, že si ho musí koupit, že mně se pro něj už nechce, a on hned že jo...
Tak mu prej dal stovku, řekl mu, ať si řekne Filipovi (to je vietnamec, co prodává v tamějším krámě, ten z nás má taky vždycky svátek: "Čtyži děti máte!?!" ... Jednou se muž vrátil z krámu, když běžel narychlo pro něco, co ještě chybělo k obědu a říkal, že tam zrovna jako na potvoru byla fronta a on, Filip, říkal těm lidem: "Vy pustite pána, on toho má málo a on musí rychle važit oběd, on má čtyži děti." :-D)... že ten mu to podá, že je to vysoko.. a že mu na tu penízku ještě vrátí.
A pak že se kluk nějak furt nevracel, tak už byl nervózní a vyšel mu před barák na cestu naproti a kouká, že už jde a že táhne tašku... a že si říkal: "Ten hajzlík, on si určitě nakoupil nějaký bonbóny!"... Načež synátor celej rozsvícenej dotáhnul tu tašku až k němu a povídá:
"Táto! Táto! Moh´ jsem koupit buď šest malejch, nebo tři velký, tak jsem vzal tři velký a ještě mi zbylo!"
"Takže," uzavíral se smíchem vyprávění manžel, "teď máme zásobu kečupu tak na půl roku dopředu."