Obědy a koloběžky

Možná si někdo vzpomínáte na jistou narážku z článku o prvním školním dnu našeho druhorozeňáka... konkrétně mám na mysli tu, jak nás s manželem pobavila družinářčina zmínka o tom, že mezi skvělé vybavení družiny patří například koloběžky a taky tvrzení, že se rodiče nemusí bát, že děti na obědy do protější školy vodí, a že tam nikoho nezapomenou...
Tak právě o tom, proč jsme spolu tenkrát na sebe pobaveně mrkali a měli jsem co dělat abysme nevyprskli smíchy... jsem se rozhodla psát dnes ;-).

To jsem tak jednou, ani ne dva měsíce od prvního školního dne našeho nejstaršího, dorazila pro syna do školy. Zazvonila jsem na družinu, protože jsem podle času na hodinkách odhadovala, že spíš už z oběda dorazili, než že by ještě byli v jídelně ve škole naproti...
Po chvilince vykoukla nějaká učitelka, a že hned pro syna dojde, že už je v družině....
A pak, když už jsem si začala říkat, že to nějak dlouho trvá, otevřely se vchodové dveře... to jako ty zvenku, z ulice... a jima do školy přišla školnice z protější školy a cosi utěšujícího mumlala dítěti, který celý ubrečený vedla s sebou... Modří vědí... byl to náš kluk!
Zatímco ke mně začali stoupat po schodech, a já vstřebávala lehčí šok, že se kluk objevil z poněkud nečekaného směru, otevřely se i dveře za mnou, z nichž znovu vykoukla ona učitelka sdělujíc: "Já ho nemůžu najít."
A já se k ní otočila a se stoupajícím pobavením povídám: "On jde tady."...
No, dobře to dopadlo...
Ale víte: ...Nemusíte se bát, nikoho na obědě v protější škole nezapomenou, fakt ne ;-).

A pak jen o pár týdnů později to bylo ještě mnohem veselejší...
Syn si už v říjnu vymohl, že dvakrát do týdne bude chodit do družiny, aby si ještě s kamarádama pohrál... To už si tak kluci vymohli rok předtím ve školce... (To je mimochodem hrozně zajímavej pocit, když ostatní děti řvou, když je ráno nechaj maminky ve školce a vaše děti řvou, když pro ně po obědě přijdete... že néééé, že ještě nechtěj domu, že si chtěj ještě hrát!!!!!!!... Člověk byl skoro rád, když si loni třetí na školku zvykala celej týden, tedy celej ten týden chodila domů už po dopolední svačině... a občas za maminkou na rozdíl od obou kluků i brečela, a když pro ní přijdu, tak se ke mně dodnes radostně vrhá... To je pak takový zadostiučinění, a že konečně ve školce viděj, že jako nejsem divná matka, jejíž děti jsou radši ve školce než s ní... že jenom oni dva to tak jaksi holt měli, dobrodruzi mý ;-).)
Nu, a jednou takhle kolem půl třetí odpoledne věšim prádlo, naše třetí mi s tim pomáhá (nejmladší byla tehdá v břiše, něco kolem desátýho týdne)... a já si spokojeně říkám, jak super, jak dneska výjimečně všechno stíhám, že to dověsíme, oblíknem se a půjdem do školy, pak do školky, doma napíšem úkoly a připravíme večeři... a jak dnes všechno krásně stihnem a manžel bude koukat, že je jednou všechno hotový,  a děti najedený, umytý a v pyžamech, až přijde v sedm večer z práce... A do tohohle mýho optimistickýho uvažování mi najednou zvoní telefon... Volali ze školy... že syn v družině upadnul na koloběžce a má rozseknutý obočí, a že bych radši měla co nejdřív přijít...

Nu, prádlo jsme nedověšely... popadla jsem (při vzpomínce na to jak si rozsekl čelo hned nad obočím už rok a necelé tři měsíce předtím, když se honili po bytě a on zakopl o práh a narazil do pelesti) z lékárny náplasti, nůžky a desinfekci (neb tenkrát na to centimetrový a ne moc hluboký rozseknutí stačili dvě mašličky),  s přesvědčením, že se bude jednat určitě o podobný zranění. V rychlosti Jsem nás obě oblékla, přikšírovala jsem třetí do golfek a vyrazila úprkem ke škole...
I tak nám to od onoho telefonátu trvalo určitě pětadvacet minut.
Synátor seděl v klidu na chodbě, (to je u něj klasika, když o nic nejde, tak je totální hysterka, a všechno ho bolí, a nemůže chodit... a kdesi cosi, a když se něco opravdu děje, tak pak všichni čuměj, jakej je z něj najednou hrdina)... družinářka s ředitelkou, který chodily kolem něj, tak klidně nevypadaly... Ty vypadaly naopak dost nervózně... Každopádně mi syna předávaly s tím, že upadnul na školním hřišti na kolobežce, že nějak prudce zatočil a narazil se na řidítka, že mu tu ránu trochu vyčistily, a že by to asi chtělo někam na ošetření. Ujistila jsem je, že jen co odtud vyrazíme, tak zavolám švagrový a poradim se s ní, že ona je zdravotnice... A přesně to jsem o nějaký dvě minuty později, hned před školou, taky udělala. Švagrová hlásila, že se chystá do práce na noční, a že teda vyrazí rovnou, že se sejdem u školky a že se na syna koukne co a jak.

Jak jsme razili nahoru do kopce ke školce, začalo to synovi znovu trochu krvácet, a jak jsem tu ránu prohlížela, byla evidentně docela hluboká, taková skoba, hned pod obočím, u kořene nosu, vypadalo to jako by ta kůže byla trochu zahrnutá dospod... každopádně jsem neměla odvahu mu do toho hrabat, že mu tam akorát tak ještě něco zanesu.
Ve školce jsme se sešli i se švagrovou, a zatímco já jsem oblíkala druhorozeňáka, vyčistila mu trochu ránu, dala mu přes ní dvě mašličky... a konstatovala, že je to hluboký a rozvírá se to i tak, a že to bude potřebovat šití.
Zavolala svýmu muži, kterej akorát vyrážel s jejich dětma z plavání, aby pro nás přijel a odvezl nás do nemocnice...
Ten mi před nemocnicí navrhl, že ty dva mladší můžu zatim nechat u nich... Což jsem pro druhorozenýho s radostí využila, ale třetí, která dlouho měla takový to maminkovský období (tenkrát v plnym proudu) jsem si radši vzala s sebou.
Projeli jsme i s golfkama areálem až na dětskou pohotovost, kde měli asi za deset minut otvírat.
Po pěti minutách otevřela dveře sestra a vesele hlaholila: "Tak kdopak jde k nám?"
A já říkala: "Možná my. My jdem s timhle." A postavila jsem před ní syna.
Sestřička se chudák poněkud zarazila... a jak si tu krásu na jeho obočí prohlížela, povídá: "Nóó, to asi budete muset na chirurgii... Pane doktore... s tim a tim, na chirurgii, že jo?" "No, to určitě." "Chirurgie je tam v předu vedle příjmu... víte co, dojděte ke vchodům na informace, vona vás tam už sestřička nasměruje..."
A tak jsme šli zase zpátky...
Sestřička na příjmu na něj taky né moc vesele mrkala a říkala: "No, ty jo, to asi budou chtít vidět na očnim... Počkejte, já vám tam zavolám..."
A zatímco tam volala a popisovala jim o co jde, že tu má asi sedmiletýho chlapečka s tim a tim, tak jsem v duchu trnula, že teda to oko, co jsem si hned v začátku říkala, že aspoň že to netrefil do oka, teda možná přece jen neni nutně z obliga.
Pak telefon položila, s tim, že jo, že nás čekaj na očním a popsala nám cestu... A tak jsme šli zase zpátky, jen o patro výš, a kousek doprava, než před tím na tu dětskou pohotovost.

Tam syna přijala sestra... naštěstí i bez zdravotní kartičky, na kterou jsem si jaksi do tý chvíle ani nevzpomněla... Vyčistila mu ránu. To jsem málem omdlela, jak mu tu ránu rozhrnula.
A i syn v tu chvíli trošku protestoval.
Pak dorazila taková mladá blonďatá doktorka, krátce zkontrolovali, že oči jsou podle všeho v pohodě a šlo se na věc.
Syn dostal injekci, při který jen lehce syknul a šilo se.
Při tom si s doktorkou a sestrou nenuceně povídal... vybavuju si, že se ho mimo jiné ptali, jestli náhodou neví, jakže se jmenujou ty princezny z ledovýho království, že sestřiččina vnučka to má ráda, a ona že si na to celý den nemůže vzpomenout... a synek věděl a sestřička říkala: "No ještěže jsi za náma dneska přišel, já bych si vůbec nevzpomněla..."
A pak bylo hotovo... a s těma deseti malinkatejma úhlednejma stehama přetřenejma na závěr na zeleno vypadal syn hned o moc o moc líp...

A my jeli domu a cestou jsme koukali na protijedoucí autobusy z Prahy, že v jednom z nich určitě jede táta, kterýmu jsem během čekání v nemocnici volala a kterej jel vyzvednout druhorozeňáka ke švagrovi, a domů s nim pak dorazil jen čtvrt hodiny po nás...
A tam zase nebylo nic pořádně hotovo, ani to prádlo dověšený nebylo...
Protože mně to asi prostě přáno není a nebude, abych někdy stihla všechno. Když už to na to jednou vypadá, musí se prostě semlít něco takhle šílenýho... abych to zase nestihla ;-)...

P.S.: Ale sešila mu to ta doktorka fakt krásně... a mazali jsme po vyndání stehů na různý rady hlavně sádlem... a skoro to po těch dvou letech neni znát ;-).
P.P.S.: A za vyplacený pojistný jsme mu koupili koloběžku.
P.P.P.S.: Ano, máme poněkud svérázný smysl pro humor ;-).