Prohledat tento blog

středa 24. května 2017

"Kozazezdola"

Dnes se vrátím k příhodě, jejíž vrchol spadá do doby před třemi lety.
Ale ještě před tím, se musím vrátit na začátek... ne ke starým řekům, ale do doby před osmi lety, kdy jsme se sem s téměř ročním, nejstarším synem přistěhovali.

Tenkrát pod námi bydlela starší paní. Byla už dost hluchá, což mělo tu výhodu, že si nikdy nepřišla stěžovat na kolenama dupající  a posléze běhající batole. Mělo to ovšem taky nevýhodu... když jsme šli spát, slyšeli jsme v posteli každé slovo z televize pod námi...
Jednou takhle jela televize několik dní v kuse, až jsme si říkali: "Člověče, je vůbec naživu, aby tam neseděla v křesle před řvoucí televizí mrtvá..." Asi den nebo dva na to, netekla v domě voda a já cestou z nákupu potkala u domu dvě jiný babky, kterak si sdělovaly, že tahle sousedka už nevychází, že jí teď byla donýst vodu, a že jí snad syn chce přestěhovat do nějakýho domova důchodců... Což se stalo záhy a pod náma nastal pilný ruch způsobený kompletní rekonstrukcí...
Nu což, i my jsme před pár lety páchali rekonstrukci a bylo nám jasný, že i v bytě pod náma je po těch letech nepochybně nutná.

Po necelém roce došlo na pár týdnů ke zklidnění,  načež se asi týden před vánoci 2013 začalo ze zdola ozývat trošku jiné bouchání a vrtání a hlavně hodně šoupání... a my si říkali: "Á, už se tam někdo stěhuje..."
První lednový týden pak dole začali výt psi... zavile vyli... na víly asi ne... a my si říkali: "No potěš koště..." ale brali jsme to s humorem... Jen když muž spal po noční, tak to bylo docela blbý no, ale co už... Vřískající andulky přímo v pokoji, když jsme první rok po svatbě bydleli u tchýně v obýváku na gauči, byly ještě o něco horší...
A pak zhruba po tom týdnu někdo zazvonil. Za dveřma dosud neznámá tmavovlasá slečna... a říká cosi v tom smyslu, jestli bysme nemohli být trochu tišší, že přítel nemůže spát po noční...
Byla jsem z toho tak vyplesklá, že jsem jí na to řekla jen: "Hm." Na víc jsem se v tu chvíli fakt nezmohla...
"Kdo to byl?" tázal se mne pak muž.
"No,... asi nová sousedka zezdola..." probouzela jsem se zvolna.
"A co chtěla?"
"Že prej jestli nemůžem bejt víc potichu, že přítel nemůže spát po noční..."
"A řekla´s jí, že já zas nemůžu po noční spát, protože jí tam vyjou psi?"
"Ne, já byla tak perplex, ...že jsem jí vlastně neřekla vůbec nic... No jako, chápeš to? Celou dobu odtamtud bordel, a najednou si přijde někdo ze zdola stěžovat..." potřásala jsem hlavou, jako bych z ní ten šok chtěla vyklepat...

Následující den, asi dvě minuty poté, co jsem s naší tehdy osmiměsíční třetí přisedla na gauč ke klukům a manželovi, kteří sledovali něco na youtube, abych jí nakojila, se ozvalo hlasité zabouchání, až jsem leknutím na gauči nadskočila.
Manžel hned vystartoval ke dveřím. Jemu vždycky všechno dojde rychleji. A já s očima dokořán užasle volala: "To je zezdola! Já za ty rány včera několikrát vynadala dětem!" ...Než jsem to dořekla, za mužem už se zabouchly dveře...
Když se vrátil, tak říkal: "Čéče, jsem tam zazvonil a docela se bál, co vyleze za vazouna, a on je to takovej střízlík, o hlavu menší než já... No tak jsem mu vysvětlil, že všichni sedíme na gauči a čumíme na youtube a co by si tak jako představoval, že bysme měli dělat, abysme byli ještě tišší... a že jestli si myslí, že my je neslyšíme, takže se plete, že v tomhle baráku je slyšet úplně všechno, jak se to nese, obzvlášť jejich vyjící psy že slyšíme velmi dobře... no tak uvidíme, jak mě pochopil..."

Asi dva dny nato, krátce před pátou hodinou ranní se domem pronikavě rozvyli psi. Vyli a škrábali na vchodový dveře bytu pod náma... Zřejmě nastal týden, kdy měli oba, jak tmavovlasá slečna, tak její přítel střízlík, brzkou ranní směnu...
Zatímco jsem si přikrývala uši polštářem, konstatovala jsem, že my si na ně ale vůůůůbec stěžovat nemusíme, protože tohle slyší kompletně celej panelák a dneska se v domě nevyspí už absolutně nikdo... snad jen našim dětem to nijak výrazně nevadilo...
Nu, bylo z toho po baráku pěkný haló, stěžoval si kdekdo, podle všeho jsme byli jedni zmála, kdo ten den nezvonil na správce se stížností... jak se ostatně dalo čekat... Na nějakej čas pak to hodně brzký vytí opadlo. Správce pak říkal, když jsem ho jednou potkala, že snad při těch ranních směnách dávaj psy někomu na hlídání...

Na jaře, krátce před velikonoci 2014, jedno odpoledne ve znamení úklidu, pár minut po tom co jsem vypnula vysavač... zase někdo zvoní.
Slečna ze zdola, v růžovém županu, výrazně nalíčená, (ta neobvyklá kombinace mi utkvěla v paměti) a s výtkou na hluk. V rámci hluk vytýkající plamenné řeči se nás otázala, jestli nám jako přijde normální, prát v jedenáct večer. To jsme jí s mužem ujistili, že my perem přes den, že to slyší pračku přes dvě patra, neb pani seshora se vrací z práce pozdě a tady, v tomhle baráku, je slyšet všechno, že my jsme nejpozději v devět všichni v postelích a slyšíme JE, jak tam dole mluvěj a smějou se... a já, jak už jsem byla rozčilená, tak jsem dodala: "I jak tam pícháte." A ona zalapala po dechu. A muž jí trochu smířlivěji povídá: "No, to se nezlobte, ale zrovna minulej týden jste odněkud přišli v jednu v noci, bouchli jste dveřma na celej barák a pak jste tam do tří vzdychala."... Z čehož byla slečna dost přešlá a když odešla, tak jsem se já ještě čílila: "To jako kvůli ní nebudu už ani vysávat, nebo co si jako myslí? ... Nebo bych měla vysávat spíš častěji, aby si zvykla... Jako ta naproti, co vysává denně... to by ta "kozazezdola" asi zešílela bydlet pod ní..."
A tady to začalo...

V následujících měsících  náš druhorozenej, tehdy krátce tříletej, vymyslel bezvadnou hru... Skákat z palandy... nebojte, z takový tý nižší, asi metr dvacet nad zemí...ale i tak no... rány jako blázen... a já mu to různě zakazovala, vysvětlovala možná nebezpečí, vyčítala ty rány... a pak jsem mu několikrát řekla něco jako: "Jestli si na ty rány přijde stěžovat "kozazezdola", tak jí to půjdeš vysvětlit sám, proč je tak strašně nutný skákat z palandy."
A následky na sebe nenechaly dlouho čekat...

Jednoho dne začátkem léta 2014, značně parného dne..., jedu s dětma z nákupu... plnej kočár, kterej sám o sobě má čtrnáct a půl  kila, na rukojeti přivázaný další dvě tašky s nákupem... a on nejede výtah.
Táhnu tedy naloženej kočár včetně roční dcery do schodů za vydatného halekání všech tří dětí...
Když jsme vyšli třetí patro, celá splavená jsem na chvíli zastavila, abych trochu nabrala dech a náš druhorozeňák začal hlásit: "Už jsme doma! Už jsme domaaaa!"
"Ne, nejsme," drtila jsem vyčerpaně mezi zuby, "...ještě jedno patro."
A on se zarazil, a pak se najednou jeho oči rozsvítily náhlým poznáním, ke kterému svým tří a půl letým mozkem právě dospěl a o které se vzápětí podělil nejen se mnou, ale vzhledem k intenzitě, kterou do hlasu vložil, i s celym barákem.
"Ahááá!" zařval nadšeně z plných plic, "tady bydlí kozazezdolá!!!"
A já na zlomek vteřiny zkoprněla a pak jsem popadla kočár a únava neúnava jsem briskně vyběhla poslední patro opakujíc si polohlasem úpěnlivé: "Ať nejsou doma, ať nejsou doma, ať nejsou doma!"

Poučení je nasnadě. Všechny ho známe. Ale občas není naškodu si ho připomenout... pozor na to, co říkáme před dětmi ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat