Prohledat tento blog

středa 10. května 2017

Cestování s dětma

Teď mám bezva čerstvej zážitek z cestování s dětmi. Před dvěma týdny jsme jeli do Prahy za zubařema... Manžel měl ten den v práci praktický zkoušky, tak že se pak sejdem po poledni a pojedem spolu odpoledne domu.
Ráno Nejstarší průjem... "Hezký!" říkám si a rovnou jsem mu dala dva živáče a do batohu k náhradnímu oblečení pro nejmladší přidala pro jistotu i dvoje trenky pro něj. Třetí jsme společně odvedli do školky a hurá na bus. Že nám ujede ten ve čtvrt bylo jasný a jak to jezdí dál jsem nevěděla, nicméně jsme měli velkou rezervu, takže klídek. V půl přijel bus, krásnej, novej, s pěknejma oranžovejma sedačkama (já oranžovou zrovna nemusim, ale tenhle odstín se zamlouval i mně)... Nějaká slečna prozíravě opustila svoje místo u okna (znáte to jak jsou volný komplet všechny sedadla do uličky) a přenechala dvousedadlo našim klukům, z nichž jeden si původně vybral, že si sedne k ní a druhej se s halekánim motal kolem, zatimco já zaplatila lístky a s nejmladší na břiše a batohem na zádech se drala úzkou uličkou k nim... sedla jsem si přes uličku k pani, co se usmívala na naší nejmladší... a Nejmladší byla zlatíčko, co se usmívalo na ní... 
Protože kdesi u letiště se zase silnice opravuje, dělaj se tam kolony, tak přímý busy často jezděj jinudy než obvykle... přes Velký přítočno a dál... no sotva jsme ho projeli, chytil Nejstaršího hysterák, že nemůže dýchat, nemůže dýchat!!! ať otevřem okno... nu, okna to otvírací snad ani nemělo, možná tak kladívkem... tož jsem zkusila přesvědčit k fungování větrání, ale bez výsledku, načež Nejstarší, že je mu zle a začal nadavovat... já začala v batohu hledat pytlík, což je strašná sranda, hrabat se v batohu přes dítě, který máte v šátku na břiše, a kterýmu se nová poloha, do níž ho díky tomu tlačíte strašně, ale strašně nelíbí, což dává hlasitě najevo... takže usměvavé zlatíčko je ta tam... a než se vám podaří zjistit, jestli kýžený pytlík vůbec v batohu je, tak váš nejstarší syn kolem sebe s patřičnou zvukovou kulisou začne házet shluky černočerných hlenů... (ano, jak si vzpomínáte, dostal ráno dvě tablety živočišnýho uhlí, ovšem pro lidi kolem, co tohle nevědi, to působí evidentně poněkud děsivě)... 
Naštěstí se paní vedle sama nabízí, že vám malou podrží, takže jí vysoukáte ze šátku, vděčně předáte, z batohu vylovíte sotva načatej balík vlhčáků a čistíte zeblitý dítě, ze sedačky naštěstí jen kousíček rohu a pak totální černou spoušť na podlaze, do který nejstarší už naštěstí nic nepřihodí, neb už nemá co, druhorozenej si zatim nevzrušeně čmárá prstem po okně, nejmladší je naštěstí v pohodě, zase je z ní zlatíčko... tlemí se střídavě na pani a střídavě na vás, která vytíráte vlhčákama podlahu... padnou na to komplet všechny a celý černý postupně putujou do toaletní taštičky, z který jste předtim vyndali kartáčky a pastu... ještěže míříte k tomu zubaři a máte tak aspoň to, když ne pytlík, kterej v batohu vážně neni... a když s akcí konečně úspěšně skončíte, tak už autobus staví na Dědině... na Veleslavíně pak celá rudá sdělujete řidiči co se stalo, nabízíte že jestli má v buse mop, či hadr (některý busy stopro mívaj), že to pro jistotu ještě přejedete... řidič nejdřív zoufale skládá hlavu do dlaní, ale nakonec to bere sportovně... co mu chudákovi zbejvá...
 Na Dejvický pak koupíte v lékárně Kynedril a v samoobsluze pytlíky a nový balení vlhčenejch ubrousků. Pokusíte se taky sehnat pro syna tepláky.. ale vietnamci maj jen dámský a pánský hadry, dětský ne.. a do toho najednou ten nejstarší spustí, že se asi pokakal... tak běžíte na Hradčanskou hledat záchod... Samozřejmě ten kruhovej podchod začnete obcházet z blbý strany, takže na záchody narazíte až na konci... v trenkách naštěstí jen čmouha... a když vyjdete nahoru na zastávku tramvaje, tak váš druhorozenej spustí: "Už jedeme domu?!"...
Když pak o cca čtyři hodiny později konečně zamíříme domu a vyrážíme na metro, tak se muž strašně diví: "Proč, jim prosimtě dáváš kynedril na tu chvilku v autobuse?" A vy se na něj jen dlóóóuze, významně podíváte a pomalu s důrazem odtušíte: "To ti pak povim..."
V autobuse pak po usazení konstatujete: "Šmankote, tenhle tu má koberce!" Cpete synovi do ruky pytel radši rovnou (zůstal už naštěstí nevyužit) a s nostalgií vzpomínáte na podlahu v ranním buse, s linem, krásnym, novym, bez prasklin a s dobře zapracovanejma spárama...

Sumasumárum, aktuálně mne při představě cestování s dětma opět jímaj mdloby. Neb cestování s dětma je mnohdy fakt adrenalin :-D

Žádné komentáře:

Okomentovat