Nabité dny na zabití

To jsem tak měla předpředminulej týden zase jednou nabitej. K prasknutí. Hlavy tedy určitě ;-).
A fakt, že tenhle článek píšu už dva týdny, a postupně před slovo "minulej" přidávám ono "před", taky o něčem svědčí ;-)

V pondělí jsem tehdy vyrazila se třema mladšíma dětma k zubařům do Prahy. Ti dva prostřední měli poslední kontrolu po loňskym zubařskym zákroku... jak jsem o tom psala tady a tady.
Autobus ovšem přijel už s patnácti minutovym zpožděnim. No co, říkala jsem si, máme rezervu.
Dalších deset minut nabral cestou kolem letiště... No, pořád ještě bysme to mohli stihnout... Musíme bejt rychlý. To dáme... Hecovala jsem se...
A pak jsme z metra místo uprostřed Václaváku vylezli nedopatřením dole na Můstku...
Nezbylo, než volat a omlouvat se, že budem mít cca sedm minut zpoždění.
Pani z recepce, že v pohodě, a nehoňte se... No, stejně jsem se s nejmladší, která cestou chtěla třikrát čůrat (neproměnila ani jednou), hnala ulicí vzhůru v náručí a chvílema popoháněla ty zbylý, který naštěstí od metra vedla babička, jinak by třetí skončila zaseklá bůhví kde... a k zubařům jsem dorazila s jazykem na totálně propocenym svetru.
Druhorozeňák byl na kontrole v pohodě. Napsali mu do výstupní zprávy poznámku, že spolupráce dobrá, jen breptá a vrtí se.
A třetí? No to BYLO zase dlouhý přemlouvání... delší než minule... Ale nakonec jí ty zuby přece jen prohlídla.

Následně jsme šli společně vybrat dárky pro křtěňátko, neb na sobotu byly náplanovaný křtiny třetího syna mý sestry, na nichž všechno moc hezky klaplo.
Takže jsme vybraly za stálého sundavání nejmladší z takovýho toho "schůdku", co je u některejch prodejních pultů na odložení tašky, a z kterýho se velmi briskně a úspěšně sápala po vystaveném zboží, křestní roušku, krásnou svíci, přívěsek s modlícím se andělíčkem a k němu i řetízek a krabičku a taky Misálek pro děti... a když jsem to všechno platila, tak mi začal vyzvánět telefon...

"Jo jo, byl to manžel," konstatovala jsem, když jsme pak vyšli ven a já zběžně nakoukla do mobilu.
"Ty mu nezavoláš zpátky?" divila se moje máti.
"Až budem v nějakym většim klidu, tady fakt ne."
O pět minut později, nějakejch deset metrů za roh od rušný křižovatky na konci ulice, jsem znovu koukla do mobilu...
Kromě zmeškaného volání jsou v něm tři zprávy.
Dvě z toho od manžela. Neví v kolik má jít pro nejstaršího do školy...
Nepřekvapuje mne to... určitě se bude ptát "kdy dnes končej" ještě v červnu... Co na tom, že je na zdi v chodbě rozvrh.
V rychlosti ťukám odpověď.
Třetí zpráva je připomínka zítřejší návštěvy dentální hygieny.
"To naťukám později, to zatím nehoří..." myslim si a schovávám mobil do kabelky a znovu chytám vysmeknuvší se nejmladší... Která se vzápětí snaží vytrhnou znovu...
Jasně! Ve výloze je delfín od Stérimaru. Musíme si ho spolu prohlídnout.
O dva baráky dál se pro změnu zastaví babička: "To je určitě ta a ta z toho a onoho města. Ta dělá takový věci..." hlásí při pohledu do vytríny jakéhosi butiku a pak se musí nutně podívat dovnitř.
Nejmladší uvnitř hned zaujme zrcadlo...
Po půl minutě pakuju děti ven a nechávám vykecávající se babičku uvnitř.
Dochází nás o deset minut později a dva baráky dál.
Míjíme další rušnou křižovatku.
V dalšim bloku babička ukazuje, že v jakémsi podniku je dobré sezení.
Za další křižovatkou zaujme pro změnu něco mne. Ve výloze je dvoupatrovej talíř s vánočníma motivama... vyloženě na cukroví... Postupně zvedám obě holky, abych jim ho ukázala...
"Ale mami, vždyť ty máš..." namítá třetí.
"Ano já vim, ten třípatrovej bílej, co mi loni donesl Ježíšek... Já ho nebudu kupovat, to já jen že tenhle má takový hezký obrázky..."
Následně máti řeší, že "tady sídlí Konarovská..." a já jí vyprávim o kamarádčině Caresse... (Mimochodem, o tři dny později při další cestě do Prahy jsem se tam konečně dostala, koupit si nějaký ty prsa místo těch vykojenejch pytlíků, co mi po skoro osmi a půl roce kojení v průběhu deseti let na hrudi zbyly... A ano, pochodila jsem tam velmi dobře... prsa zase mám ;-)...) Do čehož začnou obě prostřední děti vykřikovat, že chtěj do mekáče, neb jeho blízkost jim samozřejmě neunikne... Babička se o mekáči okamžitě začne vyjadřovat s těžkym pohrdánim přímo odkapávajícim z tónu jejího hlasu... Druhorozeňák vyjadřuje nesouhlas s jejím tvrdým soudem... a schyluje se k půtce...
Naštěstí je před náma další přechod... A za ním babička řeší, odkdy je tam ten dům, co jsou v něm Levný knihy, že to tam určitě postavili nově...
"Nevim, kdy to tam postavili, ale určitě jsem v tom krámě byla ještě na vysoký..." odpovídám já...
Pak nás čeká ještě poslední blok, v němž se zasekneme u krásný výlohy plný historickej foťáků a dalších podobnejch věcí. Potom u další, kde jsou dětský kalhoty s holčičkou "Gorjusskou" na zadečku... "Hele, to je taková panenka, jak vám šiju na halenky!" zdržuju pro změnu zas já...
A z další výlohy na nás mává královna Alžběta II., a vedle ní jsou hrnky se zajíčkama "Hádej jak moc tě mám rád..."
To musej taky všichni vidět a všichni bejt zvednutý...
... No, skoro by si jeden oddychnul, že konečně lezeme do metra, kdyby nás tedy nečekaly jezdící schody, z kterejch mám osobně s dětma dost strach... Ale dali jsme to... dovnitř i ven.

Na zastávce autobusu fronta jak hrom... Jeden má jet zhruba za deset dvanáct minut a další až půl hodiny po něm... No, snad se vejdem, říkám si a snažim se přepočítat množství lidí před náma, zatímco se mne nejmladší snaží odtáhnout z fronty pryč.
Autobus přijíždí až ve chvíli, kdy má podle jízdního řádu odjíždět... Než všechny odbaví trvá to rovnejch dvanáct minut.
Naštěstí je dlouhej a úplně vzadu jsme našli dokonce posledních pár míst k sezení. Poslední třetina fronty už to štěstí neměla... A všichni v autobuse jsme měli tu smůlu, že obě naše holky byly z celýho toho výletu unavený a protivný... Celou cestu se strkali a různě se zlobili, jako snad nikdy... A samozřejmě že u toho patřičně řvaly a ječely... občas na střídačku a většinou duetem...

Pokračovaly v tom ještě dvacet minut po vystoupení už v "našem" albertu... Prodavačka na ně zkoušela takový to, že si je tam nechá... Byly z toho zaražený jen chvilku, načež vesele pokračovaly dál ve svym vřeštění.
Cesta z krámu taky stála za to... Pěkně těžkej a k prasknutí narvanej batoh... ten den mi na něm praskla šňůrka... mne strašně tlačil do zad, neb jsem tam dala blbě mlíka... hezky hranou na ledviny :-/... Do toho protivný a zároveň zdržující děti... No lahůdka.
A doma se mi manžel smál, když jsem po svlíknutí dětí uklidila nákup, svlíkla se do prádla a pak pět minut ležela mrtvá na posteli s rukama rozhozenejma do stran a sbírala sílu na zbytek dne a on se na mne přišel podívat...

V podvečer pak manžel nemohl najít klíč od komory a já si vzpomněla...: "Ten jsem někde viděla úplně blbě... Někde na zemi ležel, v předsíni, ale až na opačnym konci, než co je komora..."
"A proč si ho nezvedla, když si ho viděla?"
"Nevim, měla jsem plný ruce, něco jsem někam nesla, pak jsem něco řešila s dětma a pak už jsem o něm nevěděla..."
Po nějakejch pěti minutách výměny názorů, nesoucí se ve stylu "to je to proč neni doma nic hotový, protože to neuděláš hned, něco vidíš a neuklidíš to..." vyšlo najevo, že s nim kluci hráli na schovávanou.
Následně běhali po bytě, že naposledy ho dali určitě tam! Né, tak tam! Aha, tak tady taky neni... Jó! Já ho dal tam! Ne, vlastně naposledy byl tam!... Ne. Nebyl nikde...
(A dodnes ten klíč nemáme... nemohli jsme tak na prodloužený víkend zabalit do batohu, kterej zůstal zamčenej v komoře a museli se tahat s nemotornym kufrem... Ale hlavně, hlavně jsme trnuli, že jak vypadnou pojistky, tak je nenahodíme, když jsou zamčený taky tam! Naštěstí minulý pondělí dorazil manželův strýc, dvě hodiny se snažil do komory vloupat... a nakonec ten zámek musel odvrtat.)


A pak jsem se v noci, po tom nabitym dni, krátce před půl pátou ráno vzbudila na záchod...
Mimochodem, to je teď poslední měsíc novinka, že se už téměř výhradně budim sama a až takhle nad ránem, pokud teda výjimečně nepotřebuje třikrát za noc čůrat naše nejmladší... jenže ještě ten měsíc zpět se třikrát za noc jaksi taky kojila...
A jak tak tedy sedím na tom záchodě, najednou mi v mozku dobloudí jedna zapomenutá myšlenka konečně na to správné místo...
Dentální hygiena! Nepotvrdila si to!
Chvíli jede mozek v režimu "Panika"...
Nakonec píšu na růžovej papírek z poznámkovýho bločku "SMS!" a lepim lístek s nápisem přímo před dřez...
Následně si jdu lehnout a po půl hodině konečně znovu usínám.


Ráno, po výrobě svačin a snídaní a čajů, a před buzením dětí, konečně pípám SMS, v níž se především velice a moc a taky velmi omlouvám...
Kluky vzal do školy manžel a já o nějakejch dvacet minut později vyrazila s holkama na autobus do Prahy. Cestou jsem ještě pro jistotu volala, že se znovu omlouvám a ujišťovala se, že ta dnešní dentální hygiena platí.
Autobus měl opět zpoždění, ale tentokrát jsme s holkama měly rezervu skoro dvojnásobnou.
Přijel narvanej, takže jsem je v uličce usadila na schody a jeli jsme.
Cestou jsme se opět setkaly s mojí maminkou, která pak holky v čekárně hlídala, zatímco já jsem si užívala svoje půlhodinové "wellness" v křesle dentální hygieničky. V polovině sezení přichází sestra a podle toho, že hlásí: "Á tady je ta hříšnice, co nepotvrzuje návštěvy a pak se stresuje...." poznávám, že je to ta, s kterou jsem si ráno volala. Pak ještě dodává, že pak půjdu k nim, a vytrhnou mi bonusově zub... Šprýmařka jedna.

Po akci dentální hygiena jsme se rozloučili s babičkou a vyrazily pěšky na autobus směr Ikea, kde jsem už delší čas potřebovala nutně koupit pár věcí.
Nejdřív jsme teda zkusily vlízt do jakési pekárno cukrárno kavárny, neb holky spustily, že maji hlad... Ale zase jsme rychle vycouvaly... Holky teda protestovaly, ale prostě jsem jim suše sdělila, že třicet  nebo dokonce pět a třicet korun za deseticentimetrovou tarteletku je přece jen trošku nad naše poměry a vybalila jim obložený housky z domova společně s příslibem, že přece formy na tarteletky doma máme, že si je někdy můžem upíct samy...
A pak jsme kráčely kolem mý starý školky, která už dávno nebyla hnědo červená, jak si jí pamatuju, ale hrála úplně jinejma barvama... A na zahradě jsem ani neviděla ten šeřík, co jsem ho kdysi otrhávala, aby měly panenky zásoby na zimu a určitě tam dávno nebyla ani ta stará klouzačka, na který jsem si kdysi při branném dnu roztrhla zadek...
Potom jsme šly ještě kolem Kajetánky, kam jsme kdysi chodívaly jako děti krmit s maminkou kačeny a pak dál, kolem místa, kde kdysi bejvalo hřiště, kde jsme si hrávaly v kořenech starejch stromů na kuchyňky... každej kořen byl nějaká polička, sporák a tak..., a kde jsem jednou zůstala viset za hlavu v prolejzačce a maminky, včetně tý mý, se seběhly z laviček okolo a tahaly mnou na všechny strany ve snaze mne dostat ven, kteroužto snahu jim komplikovaly i moje vysoko a do stran vyčesaný culíky, a já se tenkrát bála, že mi tu hlavu utrhnou... Živě jsem si to vybavila, když jsem o nějakejch deset let později četla Saturnina a dědeček tam zapadnul mezi kameny a ostatní volali: "Táhněte vpravo!" "Ne! Táhněte vlevo!" a dědeček volal na ně: "Táhněte k čertu! Vždyť mne přetrhnete!"... A o nějakejch dalších deset let později jsem se pak na tu scénu těšila ve filmu... a oni jí tam úplně zazdili... Z dynamický situace bylo takový ucajdaný nic bez náboje... Asi autoři filmu nikdy neviseli za hlavu v prolejzačce a nikdo s nima při tom necloumal do všech stran ve snaze jim pomoct, tak to holt nepochopili tak dobře jako já... ;-)
Každopádně, to hřiště a ty stromy už tam nebyly... místo toho tam stál novej barák s asi dost drahejma bytama... a na mne padla nostalgie jako prase...
A pak už jsme byly na zastávce a autobus měl jet za tři minuty... Takže o minutu později chtěly obě holky logicky čurat... Ale vyšlo to přesně akorát, svršky jsem jim rovnala už v autobuse...

V Ikee jsme samozřejmě musely na záchod hnedka zase... A pak už jsme se procházely těma jejich krásnejma pokojema a holky si musely sednout snad úplně na všechno... A ta mladší se neustále snažila ztratit. Behandlu, kterou jsme chtěla koupit už od prázdnin, abych tu naší kuchyňskou linku dala konečně trochu do pořádku, neb ta po pořádnym zbroušení a novym napuštění olejem brečí už vážně žalostně, jsme málem přešly... Najednou jsem koukala, že už jsme v pracovnách, tak jsme se zase vracely kousek zpět do kuchyní a ptala jsem se s mladší v náručí a se starší mnou cloumající do stran pána na příslušnejch informacích, kde mají ten olej na dřevěnou linku...
"Tak ten máme hned tady..." říkal a natáhnul se za regál vedle sebe... "a takhle Vám ho rovnou podám..." děl on.
"Super! Děkuju moc. My ho úplně přešly..." odpovídala jsem mu já a pak jsme šly s holkama najít žlutou Ikeáckou tašku, aby jsme to pomalu měly do čeho skládat.

Velkej zásek nás samozřejmě čekal v dětskejch pokojíčkách, kde třetí neustále vařila a uklízela všechny vystavený kuchyňky. V každý našla nějaký porůznu poschovávaný jídlo a nádobí a musela to uspořádat. Prostě musela. Nebylo zbytí.
Nejmladší se zas musela snažit vylízt na každou postel. Naštěstí maj ty vysoký jištěný, ale bůhví, jestli by jí to její výstup skutečně znemožnilo, kdybych k ní v mezičase vždycky nedoběhla a nesundala jí... Taky prolízt tunel v jednom z pokojů musela... dvakrát, a to dvakrát z každý strany.
A pak, pak jsem si asi půl minutu prohlížela něco v regále vedle znovu nějakou kuchyňku přeskládávající třetí, když nejmladší zase zaběhla za regál a vzápětí za nim nebyla... Ani za tim vedle, ani za tim naproti... A já jí volala a ona nic. A když už jsem o další dva regály stranou byla docela hysterická, zaznamenala jsem, že nějaká růžovovlasá maminka na konci dalšího regálu mi ukazuje do strany a říká něco jako: "Neni támhle?"... a já si v tu chvíli uvědomila, že jí znám a na okraji mozku mi probliklo Jane Laur... zatímco jeho převážná část stále řešila ztracený dítě... A po ověření, že... "Jo, je to ona, koza jedna mrňavá, zalezla si do domečku..." už mi nějak bylo blbý, tý mamince říkat, že jí znám... Stejně jako kdysi jednomu kamarádovi z diskuzního fóra, když jsem ho prvně náhodně potkala naživo, ač podle violoncella ve futrálu a faktu, že při spořádávání svačiny čumí do vitríny plný Tolkienovejch knih, bylo neoddiskutovatelně jasný že ANO! JE TO ON!

Po obědě v Ikea restaruraci, kde holky jen tak ochutnaly kuličky, snědly pár hranolek a vrhli se na růžovej princeznin dortík, jsme šly dohledat další věci do přízemí... Konkrétně dětskej krájecí nůž se škrabkou, kterej už jsem chtěla dlouho vyzkoušet... (mimochodem, třetí se jím už stihla říznout, i pod dozorem, ale jenom maličko), dřevěný šanony pro kluky na věci do školy, neb to že se jim ty věci válely na rohu pracovního stolu skutečně vadilo i mně, ač si to manžel zjevně nemyslel, a pár beden na věci, abych těm přeplněnejm policím v předsíni dala konečně trochu řád...
Než jsem ty dřevěný šanony složila do tašky, byla nejmladší opět pryč... Tak jsem složila tašku s nákupem na zem a nejdřív jsem běžela jednim směrem, nikde nic, pak druhym... a jak jí volám, tak mi nějaká pani povídá, že taková malá běžela támhle do rohu... A tam naše nejmladší vybírá doplňky do koupelny... No jednou mne z ní vážně klepne...
Výběr krabic prořvala držená za ruku..."Ne, nepustim tě, už tě nechci znova hledat..."

Nicméně jsem jí přece jen znovu pustila u kas, kde byly šílený fronty, takže jsem se po chvíli osmělila, že zkusíme tu samoobslužnou (a ještěže tak, i když mi to "samoobsloužení se" trvalo věky, i tak jsme byly pořád hotový dřív, než ti, co byli v původní frontě před námi).
Když jsem konečně pochopila systém a všechno to tam napípala včetně jedný modrý tašky, abysme to měly v čem odnýst. Měla najednou třetí ty modrý tašky dvě. Tak jsme jednu vrátily a já začala bojovat s placenim... v mezi čase jsem hledala naší nejmladší... která se naštěstí jen usadila naproti pod druhejma samoobslužnejma půltama. Nakonec mi to zavolalo obsluhu... a že musim platit kartou, že hotově to nejde... Naštěstí jsem jí s sebou měla, a naštěstí jsme nějaký dvě hodiny před tím nevybraly vedle v Tescu z účtu všechno, ale jen dva litry, tudíž tam další dva zbyly...
Pak jsem chtěla uložit to zboží do tašky... a najednou jsme pro změnu neměly žádnou, neb třetí v mezi čase uklidila i tu druhou... Rozbalování modrý tašky jsem musela přerušit, abych nejmladší, která už podlahu pod protějšími kasami prohledala dostatečně a tak se vrátila k nám, vytrhla z ruky snímač kódů s tim, že "Ne! Do tohohle světla se nekouká!"...A když jsme konečně vyrážely s uklizenym nákupem, volala na nás pani, co přicházela ke kase po nás, že jsme tam nechaly peněženku... Jo! s těma vybranejma dvěma tisícovkama!
No, ještěže já mám takový štěstí na lidi na všech stranách... Fakt že jo! ;-)

Plánovanej autobus ze Zličína jsme ovšem o pět minut nestihly... No aspoň se holky během toho čtvrthodinovýho čekání stihly vyvenčit.
V autobuse se zase bezva zhádaly, podobně jako toho předchozího dne, a hádaly se dokud z toho nejmladší neusnula vyčerpánim, a já střídavě tupě čuměla z okna držíc si hlavu se sbírající se migrénou a střídavě se snažila třetí zabránit vzbudit nejmladší...
Pak ještě další přestup pro kluky do školy... a pak dalším busem k domovu a s plnym batohem, plnou Ikea taškou a zástupem dětí ještě na nákup do "našeho" Alberta...


No řekněte.. vlastně by to bylo spíš divný, kdyby po takovejch dnech člověk neskončil s kapitální migrénou... Večer jsem se umyla rovnou s holkama, vzala si ibalgin... a usnula dřív než ony...

A víte co, vždycky když mám migrénu, mám pocit, že to snad nikdy neskončí... ale ráno je bolest ta tam...
Teda aspoň většinou ;-)