DDK

I dnes se budu, stejně jako předminulý čtvrtek, ohlížet za létem, zatíco za oknem už padají první sněhové vločky. Tohle je totiž jeden z článků, který mám rozepsaný už od léta.

Pamatujete se, jak jsem v červenci zmiňovala ten dobrodružně zběsilej odjezd na akci do Prahy v článku Jak jsem si na netu objednala látky a čekala na jejich doručení? Tak to se tenkrát jelo na akci z níž pochází tahle fotka... A když už svoje přání, abych o "DDK" napsala něco na ten svůj blog, podpořila hostitelka oné akce i zasláním předmětné fotografie, na který dokonce vypadám skoro normálně... No tak to by bylo, aby na to nakonec přece jenom nedošlo.
A jestli se pamatujete na článek Mateřské tlachy a potlachy... Tak i s ním tenhle článek souvisí.

To máte tak, mám kamarádku, která žije ve Švýcarsku... Za stejnou dobu, co já stihla povít čtyři děti, stihla jich ona na tenhle svět přivýst pět, a letos v zimě nádavkem ještě šestý. A na rozdíl ode mne, je tahle kamarádka celkem dost akční a společenská a dokáže skoro pokaždý, když do vlasti dorazí, uspořádat nějaký to fajn setkání, ať už v bytě jejích rodičů, a nebo za pěkného počasí na zahradě jednoho vnitrobloku Pražských Dejvic, v kterejch jsem i já strávila zatím největší část svýho života... (Neb od sedmi do sedmadvaceti let to bylo kousek přes dvacet roků, což je zatím pořád víc, než polovina mýho věku...) A já se na tahleta setkání vždycky moc ráda nechám pozvat, neb co si budeme povídat, trocha toho mateřského sdílení čas od času naživo, a né jen on-line, je prostě k nezaplacení. Neb člověk, a matka na dlouhodobý rodičovský zvlášť, občas zkrátka potřebuje setkání s nějakou tou sociálně podpůrnou skupinou...;-)
A protože na těchhle setkáních bývají i děti, a nebejvá jich málo ;-), přijdou si na svý i ty mý čtyři obludy... Zejména druhorozeňák se zařadí do tlupy vždy okamžitě a pak tam lítá, až je celej totálně splavenej.
A mezi všim tim jejich pobíháním a přibíháním a vyrušováním si toho stihnem říct tak akorát tolik, aby jsme věděly, že se prostě budeme muset sejít zas a pokusit se si něco dopovědět a něco dalšího zase nakousnout, aby opět bylo co dopovědět příště...
A že některý z těch vyprávění teda stojej za to. S vůbec nejnapínavějším tentokrát přišla sama hostitelka, která se s námi podělila o barvité dojmy ze situace, kdy jejich osmičlenou rodinku jedoucí v sedmimístném vozu zastavila německá policejní hlídka. Jaksi nestihli dostatečně včas reagovat na další přírůstek v rodině pořízením opět většího vozu.

Jo, a abych nezapomněla vysvětlit název tohohle článku... Tak za ten může bratr hostitelky těchhle fajn srazů, (sám zasloužilý otec tehdy ještě čtyř a teď už možná pěti dětí... nejsem si jistá, na kdy to pátý čekali...), kterej celou scházející se skupinu sestřinejch kamarádek nazval "Dámským dejvickým klubem".