Prohledat tento blog

čtvrtek 8. února 2018

Ochutnávači

Možná by se podle názvu mohlo zdát, že tenhle článek nějak souvisí s tím nedávným o svačinách ... chutných i nechutných... ale není tomu tak. Tenhle článek je totiž o tom, co naše děti, respektive dvě z našich čtyř dětí, za ty roky ochutnaly, aniž by jim to kdokoli ochutnat dal.

Popravdě... dlouho jsem váhala, jestli tenhle článek vůbec psát... konkrétně asi tři a půl měsíce, tedy od doby, kdy došlo k poslednímu takovému ochutnání... neb si říkám, že mne tyhle historky jakožto matku nestavěj do úplně nejrůžovějšího světla. Nicméně, třeba někomu dalšímu budou k užitku a k poučení.

Nejzdatnějším ochutnávačem v rodině je jednoznačně náš nejstarší. Doufám že naše nejmladší se ho nebude snažit co do četnosti ochutnávek dohánět, a že jí to jednou stačilo.
Prostředních dětí se naopak žádná z historek přímo týkat nebude.

Příběh první

To byly našemu nejstaršímu čerstvě tři roky a druhorozenýmu něco kolem devíti měsíců. Manžel byl ten den na denní... a když jsem si tak v průběhu odpoledne konečně na chvilku sedla v klidu ke kojení, a mladší po chvilce začal usínat, přikráčel najednou do pokoje z kuchyně starší a mával mi v ústrety lahví Sava, kterou se mu evidentně podařilo vyhrabat zpoza velkýho akvária, který jsme tenkrát měli v kuchyni, než nám v něm všechny rybičky úspěšně pochcípaly, a za kterym ho měl manžel schovaný.
Vyděšeně jsem mu jí s jakýmsi hysterickým výkřikem vytrhla z ruky, abych se následně uklidnila pohledem na trysku, která byla v poloze zavřeno... Jenže vzápětí mi to nedalo a pro jistotu jsem zkusila stisknout páčku... a ono to malinko i když jen slabě prostříklo!
V dalších vteřinách jsem položila polospícího druhorozeňáka na zem, jala se čuchat k puse nejstaršího, z něhož skutečně slabounkej závan Sava cítit bylo, takže jsem ho popadla a hystericky křičíc ho odnesla do vany, kde jsem mu vyplachovala pusu a brečela a on taky brečel... a do toho za náma přilezl též brečící, logicky se probudivší druhorozeňák, kterej se mi zezadu sápal na nohy... a tak jsme všichni asi dvě minuty v koupelně zoufale řvali jeden přes druhýho... Pak jsem pročítala poznámky na láhvi, zatímco nejstarší brečel mokrej ve vaně a mladší se na mne řvoucí stále snažil pověsit. Volala jsem tchýni, neb je dětskou sestrou... to už z něj Savo cítit nebylo a pusa po ohledání vypadala zcela v pořádku, jen z kraje jazyka byla taková malá začervenalá skvrnka, která mohla, ale stejně tak nemusela být znakem drobnýho poleptání... nicméně jsem následně do syna nacpala živočišný uhlí a taky nějaký mlíko tenkrát povinně pil... Mezitím volala švagrová, taky zdravotnice, neb jí volala tchýně, její maminka, a že se na nás zajede podívat, dorazila i s tenkrát asi čtyřměsíční dcerkou... prohlídla ho... a konstatovala, že to určitě maximálně jen olíznul, že i kdyby to zkusil stříkat, tak nemá takovou sílu jako já, že jemu by to asi neprostříklo... kterémužto tvrzení dost nahrával i fakt, že moje ruce ještě pořád cítit savem byly ač jen po tom jednom promáčknutí a i přes to, že jsem si je během všeho toho oplachování a vyplachování taky docela důkladně vyráchala, zatímco ze syna nebylo cítit nic už po těch prvních pár minutách v koupelně...
No, i tak jsem si definitivně oddechla, až když ráno po té vykadil plnej nočník živočišnýho uhlí.

Příběh druhý

To bylo asi o osm či devět měsíců později... někdy koncem jara, či spíš už na začátku léta. Samozřejmě měl ten den manžel opět denní...
Tenkrát jsem někde viděla v rámci inspirace Montessori pedagogikou bezva nápad na činnost v boxu s pískem... a protože jsme takovou krabici s pískem měli tenkrát bůhvíproč zrovna na balkóně, nechala jsem v ní kluky si hrát, cosi tam stavěli s kamínky, klacíky a šiškami... a hlavně ten písek hojně rozhazovali všude kolem... bohatě ho bylo i na podlaze v kuchyni a samozřejmě i v jejich vlasech. Takže jsem je po téhle bezva činnosti rovnou naložila do vany, což se jim ostatně taky moc zamlouvalo, až na to mytí vlasů teda... Pak jsem si je v osuškách krásně vysmátý odnesla do postele, oblíkla je a po chvíli společného dovádění jsem je tam nechala a vydala se rychle vytřít ten písek z koupelny, chodby a kuchyně, dokud jsou zabavený skákanim v peřinách a hrou na "bazinga", protože jak tim projdou bude písek i v obýváku...
A tak si tak hezky v rychlosti stírám hadrem písek z podlahy, a když už jedu kuchyni tak najednou přikráčí ten starší a povídá mi: "Mami, pošim, otevžít! Mám chut."
... A já koukám, co mi to podává? A on Nurofen!
Tak jsem mu to vyškubla, zkontrolovala, že bezpečností zavírání evidentně neselhalo a že synek tenktokrát po jahodách fakt nevoní, sdělila mu, že: "Nurofen se na chuť nežere!" a obloukem tu flaštičku hodila na kredenc...
A jak jsem hadrem přejížděla poslední tři metry směrem k balkónovejm dveřím, dumala jsem, jak se probůh k tomu Nurofenu dostal, když je nahoře nad přebalovákem v kapsáři, a já sama na něj ze země dosáhnu tak akorát... a z toho dumání, mne ve chvíli, kdy jsem měla hlavu mezi balkónovejma dveřma, vytrhl jasný hlásek našeho druhorozeňáka: "Pápá! Pápá!" volal vesele... a já strnula. Ten hlásek jsem totiž slyšela zvenku!
Na následující dvě tři vteřiny jsem se proměnila ve Flashe a rychlostí blesku prolítla z kuchyně kolem jádra, kde jsem za běhu mrskla hadrem do koupelny a vřítila se do ložnice... tam na bedně s vyřazenym oblečenim, kterou si umně přisunul pod okno, stál na špičkách náš tehdy rok a půl starej druhorozenej synek, a vesele mával z okna, na kterym se mu záhadnym způsobem podařilo zdolat bezpečnostní páčku! Naštěstí měl parapet někde v úrovni ramen, ale i tak jsem byla na infarkt.
(Přes léto jsme pak radši pořádně ani nevětrali a na podzim jsme nechali udělat plastový okna s bezpečnějšim větránim na takovou tu sklápku.)
A abych nezapomněla, další bedny s vyřazenym oblečenim byly naskládaný pod přebalovákem, čímž se objasnila záhada, jak se ten starší mohl dostat pro Nurofen.
Holt Nurofen našemu nejstaršímu vždycky chutnal, už na první dobrou, tenkrát v těch čtyřech měsících, jak měl svůj druhej zánět středouší... vycucnul tehdy odměřenou dávku a dožadoval se další... a já prohlížela tu flaštičku a říkala mu: "Jo, brouku, to je hezký, že ti to chutná, ale máš smůlu, tady píšou, že další ti můžu dát až za osm hodin."
Jo, to bylo jedno z dalších bezvadně adrenalinovejch odpolední v mym životě... tehdy ještě coby dvoumatky...

Příběh třetí

Zase asi o půl roku později, někdy na podzim... a zase ten nejstarší... přistižen jak se krmí marťánkama. Přiznám se, že už netušim, jak se k nim tenkrát do lékárny dostal... ale oni naši kluci byli vždycky výškolezci, hlavně ten druhej teda... Pamatuju si, jak jsem všechny zbývající marťánky vysypala, přepočítala, počítala od kdy je máme, jak často je měl... a dopočetla se, že teda snědl něco mezi pěti a dvanácti kousky... Následně zkoušela google, kterej na mně vyplivl nějakou poradnu, kde se jakási pani ptala, už asi rok před náma, že jí tříletá dcerka snědla asi deset marťánků, co s tim, jestli jí to nějak neublíží... A dotazovanej lékárník jí odpovídal, že když je to takhle jednorázově, tak ne, ať jí teď aspoň týden žádný vitamíny nedávaj, a že můžou čekat, že bude mít průjem, jak se toho přebytku vitamínů bude chtít tělo zbavit...
Načež náš nejstarší asi hodinu či dvě na to nakadil plnej nočník lehce narůžovelějch a po marťáncích citelně vonících hovínek... a bylo.

Příběh čtvrtý

To bylo na podzim 2013, tedy asi rok po marťánkovožrací akci.
Tenkrát jsem byla ve čtvrtek u doktorky s druhorozeňákem... Laryngitida.
A v pátek jsem tam byla znovu s naší třetí, který tehdy nebylo ani půl roku... Laryngitida.
"No, to vás čeká pěknej víkend..." děla tehdy doktorka, a to ještě netušila, co se všechno semele...
Později odpoledne... ano, manžel měl ten den opět denní, jak jinak... jsem už notně vyřízená z předchozích prochrchlanejch a proštěkanejch nocí, nadávkovala druhorozenýmu a taky naší třetí Fenistil, nechala ho nepředloženě sice zavřenej, ale volně přístupnej na konferenčnim stolku a svalila se na gauč, abych nakojila naši třetí...
Načež jsem se o pár vteřin později probrala do výbornýho šoku... Náš nejstarší, tehdy krátce pětiletej, na mne vesele mává z protější strany stolku prázdnou lahvičkou Fenistilu, která byla předtím asi ze třetiny plná!
Hysterie!
Pročítání příbalovýho letáku.
Telefonát tchýni.
Živočišný uhlí.
Telefonát na pohotovost...
"Radši přijeďte..."
Výprava, která nebrala konce.
Cesta autobusem, kde nejstarší začal usínat, a já ho budila, a pani vedle mu vesele říkala: "Nespinkej. Jak tě pak maminka odnese, když má v kočárku sestřičku?"... o skutečné povaze jeho útlumu netušila...
Na pohotovosti mu změřili tlak. Tou dobou už byl syn zase čilej. Pochválili mne za ty dvě tablety živočišnýho uhlí... aspoň nějaká náplast na zraněnou duši matky... A konstatovali, že kdybych mu zvládla kontrolovat puls, že by ho i se mnou pustili domu, ale že maj obavy, že když mám doma dvě nemocný děti, tak to asi nemusim zvládnout... Což jsem byla nucena připustit, že se obávám též.
Takže jsme šli nahoru na příjem na dětský oddělení, že si tam synka nechaj přes noc na pozorování.
Tam nás shodou okolností příjímala milá mladá doktorka, která necelýho půl roku předtím přijímala naši třetí po porodu na novorozenecký.
V rámci příjmu se ptala mimo jiné, jestli je jinak zdravej, a já říkala: "Jo, von jo, to ti dva mladší maj laryngitidu."
A ona na to povídá: "No jo, je mi to jasný, a jemu bylo líto, že žádný kapky nedostal."
Pak mu přidělili postel u takový skoro slečny, která se mu strašně líbila, neb mu účesem a hlasem připomínala nejmladší z jeho tet. Takže jí hned vesele něco vykládal, zatímco upíjel černej koktejl z dalšího živočišnýho uhlí a koly...
A já pak s těžkym srdcem jela s tim zbytkem domů, cestou jsme se potkali i s manželem...
Celou noc jsem pořádně nemohla spát, strachy, jestli je všechno OK a jak to tam ten můj kluk asi zvládá. Ráno jsem tam volala, dozvěděla se, že všechno je v pořádku, a že si pro něj po desátý můžem přijet.
Takže jsme tam úderem desátý dorazili, ptali se po synovi, a dozvěděli se, že je v herně... a jemu se z tý herny k nám ani nechtělo, už si tam našel kamaráda... Já na něj volala, a on asi po třetím zavolání jen tak líně vzhlídnul od hry: "Jo, jo," prej a zase si hrál dál... a já si říkala: "Tak to vidíš, ty strachy nespíš, jak to tam ten tvůj chudáček sám zvládne, a on po tobě ani nevzdechne..." :-D
Pak přišlo na řadu propouštěcí papírování, přesvědčování syna, že už jdeme domů... a cestou jsme ještě v pokladně zaplatili stovku za pobyt... A manžel mi pak cestou domů najednou povídá: "Čéče, to neni vůbec špatný, celonoční hlídání se snídaní za stovku... vždycky když budem chtít jít třeba do divadla, tak přivezem děti, řeknem že něco snědly, nebo vypily, necháme je tu přes noc na hlídání, tři děti za tři stovky, to je krásný... a máme pro sebe celej večer i noc až do rána do desíti. No to je úplně perfektní..."
A já se na něj velice dlouze a značně nevesele, skoro až ledově dívala... a pak jsem z důrazem pomalu pronesla: "Ty VOLE! To uděláme třikrát, a pak nám je přijede sebrat sociálka, že je nějak často trávíme a všechny najednou, že to je ňáký divný... Bože, ty si VŮL!" A vytřásala jsem ten jeho nápad z hlavy.

Příběh pátý

Po akci s vycucnutym Fenistilem byl dlouho dlouho klid.
Nejstarší konečně tomu ochutnávání odrostl (i když dodnes si žere aspoň rukávy a taky pastelky z penálu...). Ti dva prostřední naštěstí na ochutnávání podobnejch věcí tak nějak nebyly... Až teď na podzim bylo zase veselo.
To tak jednou večer buzeruju děti, aby uklízeli hračky, ohřívám k večeři bramboračku, snažím se v rychlosti uvést domácnost aspoň do trochu příjemnější stavu, aby se náhodou můj pořádkumilovnej manžel ve dveřích po příchodu z práce zase hned neotočil a neodkráčel na večeři radši někam do hospody... Pak okrajově zaregistruju, že naše nejmladší kráčí pryč do chodby, tak jí jdu po nějakejch deseti vteřinách pro jistotu zkontrolovat, kam se to jako zase vydala, průzkumnice zvědavá, nenechavá... a v chodbě vidim, že je ZASE! otevřenej záchod (to se asi děti zavírat nenaučej už nikdy, jak to tak vypadá...) a z něj akorát vychází zase zpět naše nejmladší a kašle a tak trochu dáví... a v ruce třímá tu debilní vůni, kterou manžel asi tři týdny před tím koupil, že prej chce mít voňavej záchod... a kterou se naše nejmladší od tý doby opakovaně pokoušela ze záchodu vyndat...
Takže jsem jí tu vůni sebrala, popadla jí hned vedle do koupelny nad umyvadlo a snažila se jí přimět, ať to vyzvrací, což se mi nedařilo, tak jsem jí aspoň pořádně vypláchla pusu. Řvala jako tur a já se snažila rozluštit ten čtvereček s vykříčníkem na flaštičce s vůní, kde bylo jakési číslo... jenže se mi pod náporem adrenalinu strašně třásly ruce, takže jsem prostě nic nepřečetla, tak jsem jí šla dát prozatim aspoň živočišný uhlí. Než jsem ho našla, našla ona svojí flašku s vodou a pila jak duha... a pak ještě... A já konečně rozluštila jakési telefonní číslo na tý flaštiččce a zkusila ho vytočit. Na druhé straně mi automat sdělil zhruba následující: "Smůla, děláme jen do čtyř, můžete si zavolat na centrálu kamsi do Německa na následující číslo..."
"Jo, tak tam si asi nepokecám..." děla jsem otráveně a zavolala tchýni...
Ta situaci vyhodnotila tak, že radši jet na pohotovost. Někdy v průběhu tohohle telefonátu dorazil z práce manžel.
Tak jsem popadla batoh, s tím, že si nás tam určitě nechaj přes noc a hodila do něj asi pět plen, dvě bodýčka a pak si řekla, že tam nejdřív zavolám.
Dali mi číslo na toxikologii s tím, že oni by tam stejně volali a říkali by jim to, co jim teď řeknu já a pak by mi volali zpět, že bude lepší, když se s nima domluvim přímo, že mi i řeknou, jestli mám na tu pohotovost vůbec jet...
Na toxikologii to vzal pán se strašně příjemnym a uklidňujícím hlasem. Opravdu byl úžasnej a už jen způsobem mluvy mne neskutečně uklidnil... V klidu se na všechno vyptal, co přesně to bylo, a kdy a kolik toho asi vypila... "No, ona to hned dávila, ale já myslim, že jednou polkla..."...co všechno jsem s ní od tý doby dělala, a jak vypadá teď... "No, teď tu vesele chodí, a je chudák celá mokrá a černá, mokrá jak jsem jí vyplachovala pusu a černá od živáče..."
Dozvěděla jsem se, že tyhle vůně jsou něco podobnýho jako jar, že to jako voní a pění, že to neni přímo na životě ohrožující a že to moc nechutná, že to většinou ty děti právě zase hned dávěj, že když se nepodařilo vyvolat zvracení, tak živočišný uhlí dobrý, že na pohotovost určitě jezdit nemusim a jestli mám něco jako Espumisam, tak jí to mám taky dát, aby jí to v těch střevech moc nedráždilo, a hlavně to hodně naředit, to je dobře že pila, to jí dejte napít ještě, ať hodně hodně pije... a ano polívka k večeři bude taky fajn... a pak si jí zapsal jménem a rodnym číslem, aby měli zadokumentováno, co že se to za dítě pokusilo ochutnávat věci, co k ochutnávání určeny nejsou... a bylo.
No, malá to vstřebala... a já celou příhodu po pár dnech jakžtakž taky...

Ale řeknu vám, FAKT STAČILO... :-/

Žádné komentáře:

Okomentovat