Milujete výlety s dětmi?
Já ohromně...
Vždycky je pak tak týden rozdejchávám... :-D
Zrovna před tim týdnem jsem v sobotu zase na jeden dětičky vytáhla.
Už nějakej čas jsem měla v plánu vyrazit s nima do planetária...
Původně jsem to měla v kalendáři zapsaný na tu sobotu po Štědrym dnu, ale tou dobou jsem díky chřipce byla ráda, že zvládnu rodince uvařit čaj s citrónem.
Takže jsme vyrazili až teď...
Zatímco čtyřotec dorazil z noční, a chystal se jít před další noční spát, my se chystali opustit domov, aby vůbec spát mohl...
Cestou jsme se stavili pro proviant, a vybírali ho tak důkladně, že jsme i přes původní opravdu velkorysou časovou rezervu měli nakonec co dělat, aby jsme vlak stihli...
Paní u kasy na nádraží mne trochu vykolejila z mého nadrčeného způsobu objednávání, když mi začala klást otázky typu: "Zpátky pojedete taky s náma?"
Navíc jsem pak zjistila, že mám v ruce těch lístků nějak strašně moc!
Ale to už jsem hnala děti na perón, a o chvíli později je cpala do vlaku, kde na mne vzápětí od průvodčího, třídícího náš paklík lístků na hromádky TAM a ZPĚT, čekalo vysvětlení, že zpáteční lístky se už neprodávaj, že prej o ně byl malej zájem, tak jsou od prosince zrušený.
Nicméně to nebylo celý vysvětlení těch zvláštních otázek paní na pokladně...
To přišlo až cestou zpět...
Ve vlaku se dcerky vykukovánim přes okraje sedadel seznámily s jistym malym chlapečkem, s kterym pak chtěli jít i venku, kde se k nám na chvíli přidaly i další dvě holčičky, aby dojem školky byl ještě věrohodnější...
Nicméně se záhy ukázalo, že každá rodinka míří jinym směrem a brzy jsme zůstali sami... tedy jen v pěti...
Když jsme svým hlemýždím tempem konečně dorazili do planetária, pochválila nás paní na pokladně, že jdem lístky na odpolední představení koupit už dopoledne, že se to rychle plní...
Následovala akce "vyfoť se s hrdinama filmu"
Vyfotit jednoho, kterej chce, je ještě docela brnkačka...
Vyfotit čtyři, z nichž jeden rozhodně nechce, je ovšem něco úplně jinýho...
... prostě... něco úúúúúúplně jinýho ;-)
A jak třetí ten návrh na společný focení celou rozhodil, řvala ještě dalších pět minut na schodech, z kterejch se jí bráchové marně snažili odvíst, zatímco nejmladší trénovala celá šťastná pózování na červenej koberec...
(Jo, ten černo-zeleno-růžovej hlouček na schodech v pozadí jsou oni, vidíte je dobře ;-)...)
Pak jsme si dali dvouhodinovou pauzu s obědem na nedalekém hřišti...
Kde jsme za tu dobu slyšeli dvě rodiny mluvit anglicky, dvě rusky, jednu německy a jednu francouzsky... a zatímco já si dumala o kosmopolitismu, děti lítaly sem a tam jak šílený, že skoro nejedly...
Mimochodem, je docela sranda, když si vaše tříletý dítě na houpačce, mezi výkřikama: "Až do vesmílu!" z plných hrdel procítěně prozpěvuje: "Vo o o o, co z tebe bude...?"
No a potom hurá do planetária, prohlídnout si, co všechno zajímavýho tam vystavujou...
Deset minut před promítáním jsme s holkama obsadili záchod, aby pak to skoro padesátiminutový promítání vydržely...
A pak už jsme seděli v křeslech v temnoucím sále a Raj... pardon... Radek nás vzal ke hvězdám...
Děti chvíli skoro bez dechu čuměly nad svoje hlavy...
Naši kluci se mohli přetrhnout, jak se furt na všechny Radkem pokládaný otázky jeden přes druhýho hlásili...
A já občas docela trnula, co z nich vypadne...
Po hvězdném nebi a asi dvacetiminutovém výkladu přišel na řadu slibovaný film Polaris, v jehož páté minutě nejmladší prohlásila, že chce čurat...
A že fakt nutně...
Tak se spolu plížíme ze sálu...
Dojdem až dolu k záchodům, kde se já zarazim u tý zahrazující stuhy, ale mladší pod ní suverénně proleze a hrr vedle na záchod: "Fajn, buď rychlá, počkám tu na tebe..."
Chvíli tam vztekle řve, než zas vyleze... polonahá, že se nemůže oblíct... Vzadu u lemu má navíc kalhoty trochu vlhký, tak jí přes to při oblíkání s povzdechem přetáhnu triko i mikinu, a jdem se plížit zase zpátky...
Naštěstí Jamese s Vladimírem (což je tučňák a lední medvěd z promítané pohádky) zastihnem těsně před tím, než narazí na svoji vesmírnou ponorku, opraví ji, a odletí s ní do vesmíru,... tak snad zas o tolik nepřijdem...
Po promítání hned obě holky hlásej, že chtěj zase čurat...
"Kluci, prohlídněte si to tu zatim, a hezky, v klidu, my jdem na záchod..."
Na záchodě už při svlíkání zjišťuju, že nejmladší má z boku od půlky stehna až dolu úplně mokrou nohavici oteplováků... ale úplně, krásně nacucanou...
"Jak se ti to povedlo?" žasnu nevěřícně... "Tos tam v tom celou tu dobu seděla... no, to je skvělý..."
Venku pohledem hledám někoho z pracovníků v bleděmodrym tričku...
Když ho konečně zahlídnu, ozve se hlášení...
Mám si jít pro druhorozeňáka k šatnám...
Borec...
Asi mu bylo líto, že si na rozdíl od bráchy, kterýmu se povedlo ztratit se půl roku zpět v místním obchoďáku, ještě nenechal nikde vyhlásit maminku...
"Prosimtě, vždyť já jsem tady, přímo v hale... buď tu taky a neodcházej ven, já bez tebe taky neodejdu... já teď musim rychle něco vyřídit, než za čtvrt hodiny začne nahoře další promítání... tak si tu něco prohlídni, a už si mne, prosimtě, nevyvolávej..."
Znovu hledám někoho v modrym triku, až zahlídnu dvě slečny a vyrazim k nim...
A zatímco jim omluvně vysvětluju, že mám takovej problém, že po dceři asi bude mokrý to a to sedadlo, cítim, jak bezvadně rudnu...
Ale dobrý... prý: "Stane se... hlavně, že jste to řekla... tak já to jdu zkontrolovat... kterýže sedadlo?..."
Popravdě..., i když byly milý a chápavý, nesebrala jsem už odvahu se následně zeptat, jak ohledání inkriminovaného sedadla dopadlo...
Nu... pak ještě kluci vydyndali mapu hvězdný oblohy (starší) a pohlednici mlhoviny (mladší)... pak mne šatnářka během značně zmateného vydávání bund přidělila novýho manžela... a pak jsme konečně opustili planetárium...
A mně se honilo hlavou, zda značně nepřehodnotit svůj původní plán, vrátit se sem cca za měsíc na druhej díl Polarisu, a raději se planetáriu po tom všem jednou provždy vyhnout...
Zároveň ovšem bylo potřeba vyřešit ještě jeden problém...
Mokrou nejmladší v tý zimě...
O kus dál na nás mávala cedule, hlásící, že tam a tam je lidl...
Všimla si ho i třetí a hned radostně hlásila: "Mami! Tam jsme mi koupili oblečení, když jsem se poblila!"
"Ano, přesně na to koukám... jdeme tam..."
Ukázalo se, že lidl je součástí obchodního centra Stromovka... kde jsme nakonec zakotvili v Pepcu, a zatímco já se snažila vybrat leginy, kalhotky, kalhoty, respektive jsem vzala místo kalhot tepláky, triko, mikinu a ponožky, protože přesně všechno to bylo mokrý, nebo aspoň vlhký...
Nejmladší se mezitim dožadovala různejch šatů, nejvíc těch, co byly vlastně kostým včely... takže to byl docela náročnej nákup...
Pak následovalo podobně náročný převlíkání na záchodě, během něhož nám volal manžel...
"Tak co? Kde teď jste?"
"Prosimtě..." povzdechla jsem si hluboce..."teď jsme na záchodě, tady v ňákym centru Stromovka, jsem vykoupila místní Pepco, a převlíkáme nejmladší, páč si všechno počurala. Ještěže jsem nevěděla, kolik budou stát ty lístky do planetária a vzala si rezervu... Kluci šli vedle na klučičí, ti už asi čekaj venku... teda doufám, že čekaj venku..."
Muž se směje: "Tak mne pak prozvoň až dorazíte domu, ať se o vás nebojim..."
Jen to položim, rozezvoní se telefon znovu...
"Mami??? Kde jste???"
"Prosimtě, pořád jsme na záchodě. NIKAM neodcházejte! Čekejte na nás! Pořád jsme na záchodě..."
Asi o deset minut později konečně vyrážíme (já totálně propocená) na vlak...
Ten přijíždí vzápětí po našem příchodu na nádraží, a my se hrnem dovnitř...
Vnitřek vlaku mne však zarazí... velká světelná tabule s výpisem budoucích stanic a mapkou, podobnou jako známe z posledního vlaku směr chalupa manželova strýce, kde místo českejch drah jezdí GW train regio...
"Ty bláho!... Padáme ven! No, šup, zase vystupujem! To je Arriva! Na tu nemáme lístky!..."
"Mami? Vždyť máme lístky!"
"Ale na český dráhy! Tohle je Arriva..."
Venku zkoumám jízdní řád, zatímco mnou holčičky cloumaj na všechny strany...
"Tak proto se mne ráno ptala, jestli jedem zpátky s nima..."
Další vlak za půl hodiny...
Tak jdem zatim aspoň koupit pití, beztak nám skoro došlo...
Nejstarší zůstává před krámem...
"Jééé, tři děti! No, to máte náročný!"
Jen se pobaveně culim...
A pak už konečně sedíme ve vlaku...
Je půl šestý pryč...
A já mezi rozháněnim holek, který se do sebe opakovaně pouštěj pro každou pitomost, hledánim kapesníčků, utíráním vody z podlahy a vybalovánim zbylejch svačin, ťukám SMS muži...: "Prosimtě, my jsme teprve ve vlaku, ten předchozí byl Arriva, tak jsme ho pustili... tak se nediv, že budem doma fakt pozdě... půjdou rovnou spát..."
Šli...
A já šla záhy taky...
Vyčerpávající akce...
P.S.: Ale to planetárium rozhodně doporučuju ;-)
I jsme si pak v týdnu stáhli a vytiskli ty pracovní listy, co maj na stránkách ;-)
A jak teď na ty stránky koukám, abych vám sem dala odkaz... tak tam maj i ceník, kterej mi předtim úplně unikl :-D
No... a třeba si za nějakej čas troufnu jít tam s nima zas...
Ale určitě ne, dokud to bude na oteplováky... ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat