Prohledat tento blog

úterý 27. března 2018

Můj neplánovaný dopolední úklid... hloubkový úklid ;-)

Dlouho to tu nebylo... ale to by bylo, aby to tu nebylo zas ;-).

Dnes ráno, těsně před odchodem do školky, mi oblečená a nasnídaná třetí oznámila, že se vyblinkala do postele. Tedy, asi na po pátý se mi podařilo porozumět tomu, co se mi snaží říct... tedy porozuměla jsem jen tomu, že jde o postel a o blinkání, protože, jak už jsem psala několikrát, jí skoro rozumět neni. Nejdřív jsem myslela, že si tam nablinkala teď, tedy po snídani, ale vyšlo najevo, že blinkala už v noci.
Okoukla jsem v rychlosti poblitej polštářek s žirafou, zvedla ho a pod nim viděla malinkou loužičku zvratků na kraji postele až úplně vzadu. "To bude dobrý," prohlásila jsem a polštářek cestou do předsíně hodila do vany v koupelně. Třetí jsem ještě vyčistila zuby a pak už jsme chvátali, aby jsme nepřišli pozdě do školy.

Po návratu z kolečka školka škola a převlečení sebe i nejmladší, jsem předvyprala ten žirafí polštářek a vyrazila zlikvidovat zbytek...
A pak jsem nacházela další poblitý místečka a místa... "Co tenhle polštář? Jo! Ten princeznovej? Taky! A co pyžamko? Taky trochu. Peřina? No! Kapitálně!" Tak jsem to poodnášela do koupelny, předeprala, nacpala do pračky a že k tomu přidám ještě to povlečení, co je teda naštěstí jen malinko...
A jak to tak svlíkám, zjišťuju, že je poblitá krásně i bočnice a zeď za postelí, a že je to tam vůbec krásně poblitý úplně všude.
Takže jsem to dosvlíkla a zatímco se to začínalo mlít v pračce, naplnila jsem kýbl, popadla hadr... chvíli před postelí sbírala odvahu vrhnout se do hlubin postele, neb při představě setkání s osminohým kamarádem na mne jdou mdloby vždycky... a nakonec jsem odhodlaně vytáhla šuple z pod postele a vydrhla nejdřív to. Pak jsem s patřičným funěním vysoukala z postele matraci (máme trojpalandu, kdy prostřední postel je nohama zasunutá mezi klasickou palandu, takže nad nohama spodních dvou postelí je jen něco kolem půl metru místa, proto ten boj s matrací ;-)...)  a zjistila jsem, že rošt nesundám... Úplně jsem zapomněla, že tam manžel ty prkýnka tenkrát přitloukal. Na těch dvou vyšších postelích už je děti dávno zespoda vykopaly...
Nicméně mně se manželovu práci likvidovat nechtělo... Ovšem lízt pod postel se mi nechtělo taky. Jednak nerada strkám hlavu tam, kde je zvýšená pravděpodobnost jistého setkání, jehož se tak obávám, jak jsem psala výše,... a "dvak" mám v živé paměti, jak jsem před čtyřmi lety vlezla po břiše do toho rohu mezi prostřední a horní postelí, a pak nemohla ven! Zůstala jsem tam zaseklá, funěla jak stará ježková, na čtyři jsem se zvednout nemohla na to tam nebylo místo, a zvednou se jen na plížení, to mne moje absolutně povolený břicho nenechalo... A manžel? Ten se mi akorát tak patřičně tlemil, že ano.
Takže jsem nakonec narvala svá něžná lýtka do těch mezer mezi prkny a jala se drhnout poblitou zeď a koberec pod postelí... na koberci to blití teda částečně pobraly dříve tam spadnuvší a vysypavší se papírový kapesníčky, ale i tak to stálo za to.
Naštěstí aspoň na testování stávající intenzity mojí arachnofobie nedošlo. S lejtkama natěsno zaseklejma mezi prknama roštu by se mi panicky zdrhalo dost blbě. Fakt jsem měla docela problém se z nich pak vyrvat ven.
Asi všichni pavouci dávno utekli před smradem těch zvratků :-D.

No nic jdu pověsit ty vypraný cejchy ;-)...
A doufám, že mám zase na nějakej čas, co se blití týče, vybráno ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat