O finanční gramotnosti a přidružených radostech

Tak jsme se včera s mužem dostali k sérii přednášek na toto téma. Tedy, ne že by jsme tohle téma s dětma dosud nikdy neřešili. V minulosti jsme ho už nakousli mnohokrát, ale obvykle spíš jen okrajově... a hlavně to nikdy nebyla tak plamenná řeč se silnym emočnim zabarvenim, jako včera.
Mohl za to náš druhorozeňák... ehm, jak jinak, že ;-).

To máte tak, asi dva nebo tři týdny zpět se mi po plavání, na který na začátku února začali se školou chodit, pochlubil, že si vzal ze svý kasičky nějaký penízky a koupil tam: "Kolový lízátko, mami!"... a to sice šesti různejm kamarádům a ještě nějakejm klukům z druhý třídy.
No, tak už tenkrát jsme přistoupili s mužem k menší intervenci...
Ovšem včera, včera to bylo ještě lepší.


Ráno totiž druhorozeňák hlásil, že si vezme na plavání zase peníze... A já mu to zakázala.
"Ne, dneska si žádný peníze neber! Nemůžeš furt takhle utrácet za půl třídy," zněl můj verdikt.
A odpoledne cestou ze školy, mi ten dobrák ukazuje krabičku od tikťaků a chlubí se... Že si je koupil. A ještě jedny nějakýmu kamarádovi. A že mu na ně nějakej další kamarád půjčil...!
No, nepochválila jsem ho.
Dostalo se mu dlouhé přednášky na téma dluhy, kterou jsem ukončila slovy: "Počkej, co ti na to poví táta."
"Né, neříkej mu to, mami!" prosil on. Až mi ho skoro bylo líto.
"No to musim, brouku," nenechala jsem se přesto zviklat.

A tak po večeři, neb manžel se z denní vrací až na ní, čekala druhorozeného přednáška ještě plamennější, než ta první, neb můj muž je vzorem spořivosti, a pro potřebu hostit druhé i za cenu dluhů fakt nemá příliš velké pochopení. Tedy, ne že by byl škrt, ale půjčit si na zbytnosti u něj vážně nehrozí.
Povídali jsme si o tom, jaká úskalí půjčování může mít. Jak ten, kdo půjčí, pak někdy může vyžadovat vrátit těch peněz víc, než půjčil. Jak my jsme si po dlouhym zvažování půjčili akorát na byt. Pak jsme ze vzpomínek vytáhli každej jednu příhodu, kdy jsme zjistili při placení, že máme málo a museli si půjčit od kamarádů (manžel na pivo, já na oběd) a jak jsme se přitom cítili blbě a rychle to pak při první příležitosti splatili.. a tak dále a tak podobně...
Spočítali jsme kolik peněz má ještě v kasičce, a společně se dopočetli k tomu, že když každej týden koupí šesti lidem lízátko, nebude mít v kasičce za dva měsíce nic.
Pak jsme ho taky pochválili, že je hodnej, že myslí na kamarády... ale...
Taky jsme si povídali o tom, že kamarádi, kteří se nechaj koupit za přísun lízátek a tikťaků, ve skutečnosti vlastně žádní kamarádi nejsou.
A na závěr muž synka vyzbrojil praktickou hláškou pro případ potřeby. Tedy pro případ, že by některej z těch kamarádů za ním přišel s požadavkem na další lízátko... a to sice ve znění: "Teď je řada na tobě."

Vypadal, že to chápe... jestli opravdu pochopil... uvidíme.
Dnes dostal za úkol fofrem splatit svůj dluh.

P.S.: Tak si říkám, jak to tak po sobě čtu, že se ještě budeme muset ujistit, že správně pochopil, jak jsme to mysleli s využitím tý hlášky "teď je řada na tobě". Že to není o tom, že má za těma klukama jít a vyžadovat od nich, aby teď oni koupili něco jemu, ale že jí má použít pouze v případě, že oni přijdou s tim, aby jim něco opět koupil... chm... ;-).