Možná si vzpomínáte na náš adventní seznam. Musím přiznat, že některé z bodů, jsme stíhali se zpožděnim, třeba vánoční přáníčka jsme vyráběli asi o týden později a posílali je úplně na poslední chvíli... a čtyři z bodů jsme s dětmi nestihli splnit vůbec. Dva tedy především proto, že tatínek si nabral nějak moc směn, aby pak měl přes svátky volno, takže s dětmi Betlém z perníku ani neupekl, natož aby ho následně sestavoval... Já jsem pro změnu s dětmi nezvládla perníčky ozdobit a pro nedostatek času jsem nakonec odložila i výrobu sněžítek.
Ke sněžítkům jsme se tak s dětmi dostali až před týdnem. Alespoň jsem měla čím je zabavit, když manžel zrovna spal po noční, a děti byly na nějaký courání po venku příliš nachcípaný (a já ostatně ještě nachcípanější).
Veškeré potřebné věci jsem postupně kupovala už v průběhu prosince, takže jsme se mohli vrhnout rovnou na věc.
V obchůdku nad albertem jsem potkala tyhle krásný andílky...
Nejstarší si vybral toho s holoubkem, druhorozeňák chtěl původně toho modlícího se, ale když jsem tomu jednomu domalovala srdíčko, chtěl hned toho. Že toho s růžovými kvítky v náručí bude chtít naše třetí, mi bylo jasný hned jak jsem ho v obchodě uviděla. A ten se žlutym motýlem byl po tom s kvítky tak nějak nejvíc holčičí, takže ten byl pro naší nejmladší...
... a taky třyptky byly v tom krámku ke koupi, bílý i ty barevný. Bílý jsem vykoupila skoro všechny.
V lékárně jsem si už v první půlce prosince nechala připravit lahvičku glycerínu, kterej po přimíchání do vody má způsobit, že "sníh", tedy třpytky, se k zemi, tedy na dno, snáší pomaleji.
Na sněžítka jsem asi dvakrát v prosinci a pak znovu minimálně jednou v lednu uhájila před vyhozením pět schovaných skleniček od jogurtu... a několikrát změnila místo jejich úschovy, neb vždycky jak na ně někde manžel narazil, tak to bylo: "Co tu zase tohle dělá??? Vyhodit!" :-D
Každý z dětí si jedno po druhym natřelo jedno z víček zlatou akrylovou barvou.
Pak jsem rozehřála tavnou pistoli a zase brala děti jedno po druhym, aby si přilepily každý svýho anděla.
Potom jsem si zase brala děti postupně, ve skleničce od jogurtu si každej dřívkem od nanuku smíchal vodu s troškou glycerínu, asi třetinu obsahu krabičky s bílými třpytkami a asi čtvrtinu obsahu krabičky s barevnými.
Přiznám se, že tuhle část jsem nefotila... měla jsem plné ruce práce u toho děti ukočírovat...
Následně jsme sklenice uzavřeli a koukali, jak "sníh" v nich padá... vzhůru.
Což zejména druhorozeňák strašně prožíval, že jako co to je za blbost...
A tak jsme ulívali vodu s glycerínem a víc to ředili a doplňovali třpytky, co nám při ulívání utekly do odpadu... několikrát... dokud sníh nepadal zase dolů...
Při všem tom ulévání a dolévání se nám podařilo smýt většinu zlaté barvy z víček... takže jsme je pak museli natřít barvou znovu a následně jsem je po uschnutí pro jistotu ještě přelakovala bezbarvym lakem na nehty.
A takhle nakonec naše sněžítka dopadly :-)
Vtipný bylo, když ještě dosychaly a já najednou při pohledu ven volala z kuchyně na děti: "Jé, hele venku teď taky sněží vzhůru..." A z pokoje se ozvalo druhorozeňákovo užaslé: "No jo!"
A pak jsme hotová sněžítka vyskládali vedle sebe na parapet...
A různě s nima třásli...
A kochali se padajícím "sněhem"... Za oknem i ve sněžítkách...
A kochali se...
A kochali...
Sněhem bílým, zeleným, modrým, růžovým i fialovým...
... snad jen žlutým ne.. "...žlutej sníh, brrr fujky!"
Jsem moc ráda, že jsme to zkusili... děti byly nadšený a zatím se sněžítky každej den někdo z nich třepe... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat