Naše nejmladší má už rok a půl!

Tenhle týden je u nás ve znamení předvánočních úklidů... po tom včerejším úklidovym maratonu, mám bezvadně namožený svaly na nohou, hlavně stehna z vrchu, vůbec nejhorší to je, když si sedám, to to bolí jako prase... Ale vzdor tomu všemu mne žene vpřed vidina, že snad už zítra bude hotovo a já se budu moct vrhnout na pečení... Pečení cukroví je totiž pro mne za odměnu ;-)... za to ten úklid je hotový martyrium...
Každopádně si i tak musím dnes udělat čas alespoň na tenhle článek.
Toužim se totiž nutně pochlubit naší nejmladší, neb v pondělí jí byl právě rok a půl a je strašně šikovná.

Kolik měří netušim. Při prvnim pokusu o měření zdrhla, a pak už jsem si na to nějak nevzpomněla.
Kolik váží netušim. Nemáme doma váhu... (zrovna minulý týden měl nejstarší bezva úkol do prvouky, zjistit a napsat, kolik váží... takovej krásnej jednoduchej úkol... a byla z toho hádka, že nemůže napsat: "V srpnu jsem vážil 25,5 kg. Kolik vážím dnes, nevím, nemáme doma váhu.", že prej to bude za pět, a že pani učitelka řekne, že jsme divný a hloupý, když nemáme doma váhu, že každej má doma váhu... a jo, měla bych hned teď běžet a jít  jí koupit... Tak zas bylo jednou u psaní úkolu veselo :-D...).
Takže tyhle údaje se dozvim až za týden u doktorky.
Ale ty nejsou až tak podstatný... Podstatný je to
, že je spokojená, zdravá, veselá, šikovná a vůbec úžasná v každym směru ;-).

Tak třeba už docela krásně mluví... ne tak moc jako v jejím věku druhorozeňák, kterej byl ovšem nadprůměrně napřed, ale líp jak nejstarší... a svoji o tři roky starší ségru už timhle tempem za chvíli i dožene. Naší třetí už manžel tuhle říkal: "Prosimtě, vždyť ona bude nakonec mluvit dřív jak ty..."
A nejmladší celej den jede a hubu nezavře... ani při jídle: "Nam nam! Nam nam! Távu!" (To jako že "šťávu"... ale když dostane šťávu, tak jí nechce, ona chce vodu... ale říká jí šťáva, protože šťáva říkaj pití ty starší ;-).)
A po jídle mi pak nese misku do dřezu a zpěvavě povídá: "Papa-a!" tedy: "Spapala!"... to mne vždycky spolehlivě dojme...

Její první slovo po ránu v posledních dvou týdnech zní: "Esa!" Čímž se hned po probuzení dožaduje puštění pohádky Ledové království... ale jsem na ní zlá, teď jí neviděla už dokonce tři dny ;-). Trošku problém je, že jak jsme jí viděli v posledním měsíci asi dvacetkrát, zněj mi v hlavě ty písničky, a jak si nějakou zanotuju (voni jsou fakt pěkný), tak jí ta malá opice spolehlivě pozná a už křičí: "Esa!" a už se hrabe pro DVD a se zcela zřejmým požadavkem mi ho podává...
Taky venku na procházce se hned zastaví u každý holčičky, která má na sobě nějakej kousek oblečení s timhle motivem a hlásí: "Esa!"... (takže je jasný, že k Vánocům jsem holkám prostě musela koupit nějaký legínky s Elsou a taky panenky Elsu a Annu a rovnou jsem koupila i baličák s nima, protože je prakticky jistý, že to bude mít totální úspěch nejen u naší třetí, ale i u tý nejmladší ;-)... ostatně jsem k tomuto tématu už před časem psala článek Ledové šílenství...)
Ale jsou i jiný slova, který venku hlásí, jako: auto, pes, haf, bum, bác, mimi,...
Taky všechny zdraví a mává... a jak někde řeknu: "Nashledanou," tak se hned přidá a mává a volá: "A-oj! Pápá! A-oj!"
Pak má ovšem ve slovníku taky nějaký ty zápory, tedy zpravidla velice rozčíleně sdělované: "Ne!" Neci!" Případně důraznější: "Néééé!"
No jo no, holt mám doma samý silný osobnosti s jasnym a pevnym názorem ;-).

Tahle je navíc pěkná herečka. Nejenže na sebe umí dělat úžasný ksichty do zrcadla a rozkošnym způsobem napodobovat ty naše... Umí si taky lehnout na zem, tváří k zemi, kopat nohama a předstírat zoufalý pláč... a když nad ní stojim a pobaveně vyčkávám (neb od jejích starších sourozenců, zejména od druhorozeňáka, jsem už zvyklá na lecos), tak po chvíli přestane, opatrně se po mně otočí, a když vidí, jak jí s pobavenym výrazem ve tváři sleduju, tak se zvedne a jde se realizovat jinak.
Taky je to tanečnice... pořád se natřásá do rytmu... a docela dost jí to jde. Dneska tančila v albertu, hráli nějaký "zdžezovaný Jingle bells" a jí to úplně pohltilo. (A pak že jazz je pro malý děti moc složitej ;-)...) A já zůstala stát mezi regálama a jen jí s úsměvem sledovala... tančila i když už dohráli... uvězněná v tanečním opojení...  "Pojď už nehrajou..." "Ne!" "Jó, už pojď, musíme taky něco nakoupit, až zase zahrajou, tak si zas zatancuješ."... Veselo :-)

Kromě tančení zkouší chodit pozadu... to často skončí pádem... a já se jí pokaždý ptám: "Co? Byl to dobrej nápad?" A ona na mne tak kouká... a asi mi i rozumí, páč ten den už to pak nezkouší. Někdy to nezkouší i dva tři dny po té... pak asi zase zapomene a jde možnosti chození pozadu prozkoumávat znovu.
Taky leze po vejškách, jako lezával druhorozenej... oni jsou si vůbec povahou i vzhledem dost podobný. Každou chvíli jí sundávám ze stolu... asi tak šedesátkrát denně.
A houpe se na houpadle...To kdysi dostal náš nejstarší k prvním narozkám, takovou červenou plastovou houpací motorku z Ikey. Nejmladší je drobounká a skoro nedosáhne nohama dolu, ale vyleze tam, houpe se a zpívá si k tomu: "Oupy, oupy, totata, oupy, oupy, totata."
To jak má ode mne naposlouchaný:
"Houpy, houpy,
kočka snědla kroupy
kocour hrách
na kamnách
koťata se hněvaly
že jim taky nedali
houpy houpy
všichni byli hloupí..."
Zpívá to i se správnou melodií, opice naše. (Ona má vůbec evidentně dobrej hudební sluch, dneska venku cestou ze školky do krámu dost věrně nepodobovala nějaký ptáky, zvuk teda rozhodně nebyl stoprocentní, ale ta melodie absolutně.)
A občas někomu sedícímu zezadu vyleze na hřbet, a volá: "Oupy! Totata!"
To jí taky sundávám, jako z toho stolu, a říkávám jí ukazujíc na houpadlo: "Támhle si jdi houpat koťata."
Prostě veselo ;-).

Krom toho je, podobně jako ségra, o poznání empatičtější, než bejvali kluci. Nejenže se krásně stará o panenku miminko, chová ho a krmí... ale tuhle se ke mně přichomejtla, když jsem na konci října vybalila zbylý bonbony (vexty) z našeho celodenního vejletu na hřbitov (máme to za dědou, mym tátou, poněkud daleko). A když jsem jí jeden dala, udělala dva kroky do pokoje, pak se zarazila, podívala se na sestřičku, která si tam s něčim hrála, pak se podívala na bonbón ve svý ruce a běžela zpátky ke mně, že nutně potřebuje ještě druhej... a pak štastně bežela za ségrou jí jeden dát. Řeknu vám, to mne teda dostalo ;-)... "Ty si šikovná, ty už takhle krásně umíš myslet na ségru," říkala jsem jí a žasla.

No prostě je úžasná :-)
Hezky papá, zas o něco líp, než ty předchozí tři. Docela hezky spí, asi podobně jako ségra, která vždycky spala výrazně líp jak kluci. Zkouší kreslit a taky hrát na pianko a na xylofon...
Taky se umí svlíct, s výjimkou bodýčka. Ovšem teď z toho moc velkou radost nemám, neboť na běhání bez ponožek a tepláčků to jaksi moc neni. A vůbec nejlíp jí bohužel jdou svlíct rukavice s čepicí, který věčně sbírám venku ze země, teď často z bláta a z louží... a pak se snaží vyskočit z kočáru a křičí: "Tap tap!"
Je strašně společenská, i když na ty co se jí moc nelíběj se dokáže velmi nedůvěřivě a vytrvale mračit. Taky je strašně zvědavá a objevuje odvážně svět... a pak vždycky přiťapá ke mně, natáhne ruce, ať jí zvednu a hrabe se mi do výstřihu důrazně se dožadujíc mlíka... :-D
Zlatíčko moje nejmladší...
A vůbec nejradši mám, když se ke mně jen tak přitulí a ani to mlíko nechce, a jen mne tak objímá a leží mi v náručí... a já jí líbám do vlásků a říkám jí: "Děkuju, že jsi za náma přišla..."