Moje vánoční dítě

Dnes se celý den i přes předvánoční shon (nestíhám absolutně nic, cukroví je pořád neslepený a nenaplněný, všude jak po výbuchu, do toho děti rychle potřebovaly kostýmy na anděla, dnes měla besídku třetí a byla absolutně nádherná a zítra maj jít za anděly oba kluci... takže jsem stříhala další křídla, aby jsme měli dvoje, a pak při zkoušení třetí ječela, že ty první jsou její a že je bráchovi nepůjčí... no prostě předvánoční mateřské radosti v plném proudu ;-)...) v myšlenkách opakovaně vracím o sedm let zpět.
Tehdy se totiž narodil náš druhej syn...

Vzpomínám si, jak na jedné zářijové oslavě u manželových příbuzných tenkrát všichni řešili, co budou dělat o Vánocích,... kdo bude mít denní, kdo noční, kdo bude mít směnu až na Boží hod... a já k tomu říkala: "No, to já vůbec netušim co budu dělat o Vánocích, kde budu a jak budu. Jestli budu ještě celá, nebo ne, nebo jestli zrovna pojedu do Prahy do porodnice a budu rodit v autobuse někde u Makotřas..."  A švagrová (porodní asistentka) se smála a říkala, že v tom případě
by to chtělo jet tim autobusem, co tam má ten velkej prostor pro kočár :-D
Nicméně pak jsem doma koukala do diáře na ty dny kolem Vánoc (termín jsem tenkrát měla 29.12.2010) a tak nějak mne v něm přitahovala dvacítka a jednadvacítka... a na klín se mi dral náš nejstarší syn, tehdy krátce dvouletej a já mu říkám: "Co myslíš, kdy se nám to miminko narodí?"
A on ukázal na tu dvacítku, pak na jednadvacítku a pak se zase vrátil k dvacítce... a já říkala: "Že jo, viď, já si taky myslim, že to bude jeden z těchhle dnů."
Od tý doby jsem byla přesvědčená, že v jednom z těch dvou dnů porodim, a že nejpozději na Boží hod pojedeme z porodnice domů. A tak jsem k tomu datu směřovala i veškeré přípravy.

V úterý 14. prosince jsem byla ještě dovyřídit nějaký papíry na sociálku a pani, když viděla v lejstrech můj termín porodu, říkala: "Koukám to máte devětadvacatýho, tak to se snažte, od prvního bude zrušený porodný... a třináct tisíc dobrejch." A já v prvním zlomku vteřiny chtěla říct něco v tom smyslu, že to určitě bude zase o něco dřív jako minule, ale pak jsem si pomyslela cosi o zakřiknutí a jen jsem jí to s úsměvem odsouhlasila.
A pak jsem šla přes zasněžený město (tenkrát bylo nádherně nasněžíno snad celý prosinec, pamatuju si, jak jsme druhýho prosince jely se švagrovou na první kontrolu do porodnice, a skoro jsme nevyjely, protože u nás byly protažený jen hlavní silnice) a sháněla poslední dárky... Prošla jsem centrum, zajela do Tesca nejen pro dárky ale i pro nějaký ty zásoby mraženejch potravin, aby ti mý chlapy měli z čeho snadno vařit, až tam pár dní nebudu. A pak jsem se dokoulela ještě do Dráčka, kde se mi podařilo sehnat velkou dřevěnou vláčkodráhu v kulatý krabici, kterou jsem si původně vyhlídla v Pompu, ale než jsem se tam dovalila, stihli mi jí v něm vyprodat a taky kolotoč nad postýlku s medvídkem Pú, tygrem a Sloniskem, kterej si teď při večerním pokoupelovym mazání a oblíkání pouští naše nejmladší... A jak jsem vyšla ven, na zádech plnej batoh a v rukou tašky s legem, hracim kolotočem a tu velkou krabici s vláčkodráhou, cítila jsem ten tah a tlak na břicho a říkala si: "O ou, to sem trochu přepískla." A ač jsem byla vždycky zvyklá to naše sídliště šněrovat z jedný strany na druhou pěšky, svezla jsem se tenkrát radši domu busem.

Ve středu jsem byla přesně 38tt a tak jsem dokončila poslední cukroví a (stejně jako při prvním těhotenství) jsem spáchala velký úklid. A večer padla do postele vyčerpánim.
V noci mne pak vzbudila kontrakce. Po šesti minutách další. A po pěti ještě jedna... a já říkala miminku: "Néé, teď fakt né. Já jsem strašně unavená. To neni dobrej nápad. A ty si radši taky pořádně vodpočiň. Von je to docela záhul, víš..." Načež jsem usnula... a ráno ticho po pěšině...
Jela jsem do Prahy do porodnice... a bylo mi KRÁSNĚ... cítila jsem se strašně klidná a vyrovnaná...
Všude byl sníh.
Autobus jel krokem.
Autobusák poslouchal country rádio... "Klidné rádio do neklidné doby... Království za country!"... a já měla příjemně nostalgickou náladu, neb tohle rádio vždycky poslouchal náš táta...
Do toho mi volala švagrová a ptala se jestli jedu na kontrolu, že jim hodně těhotnejch dnes pro kalamitu nedorazí... "Já jedu, sice jedem krokem, tak nevim kdy dojedem, ale určitě dorazim."
A na kontrole mne doktor po prohlídce poslal ještě na monitor... a já si tam ležela na boku a prohlížela prasklinku na zdi a kolem ní se loupající omítku... a do toho se mne najednou sestra, která si přišla prohlídnout ten papír, co to plivalo, ptá: "Vy jste teď měla kontrakci?," čímž mne vytrhla z mého spokojeného těkání myšlenkama... "Nó, trošku mi ztvrdlo břicho," připustila jsem v odpověď na její dotaz.
Pak mi doktor sdělil, že jsem tak na dva prsty otevřená a že teda jak chci, že zatim se nic moc neděje, tak že by mne jako i pustili domu, ale že se to může rozjet taky pěkně rychle, a že jak cokoli, že bych měla rychle vyrazit... a já se usmívala od ucha k uchu a jenom jsem kývala hlavou, že jo, že dobře... a on i další sestra, co tam byla, ze mne byli nějak zaražený a furt mi zdůrazňovali, abych určitě hned vyrazila, jakmile se cokoli začne dít... asi jsem na ně působila neadekvátně klidně :-D.

Potom jsem jela domů... v metru mne ihned zmerčila jistá dáma kolem padesátky, taková ta matrona v dobrym smyslu toho slova... a hned mne pouštěla sednout... jenže než já se tam dokulila, tak už se na to místo cpal nějakej chlap a ona ho hned vypakovala příkrym: "No snad jsou tady ňáký těhotný!"
Usadila mne, pak si mne důkladně změřila a povídá: "A jak na vás tak koukám, nejedete vy zrovna rodit?"
A já (opět s úsměvem od ucha k uchu) říkala: "Nené, dneska mne ještě pustili, ale tvrdili, že do neděle to bude."
A ona mi pak vyprávěla, že její dcera teď rodila (snad) někde v Brazílii... a že po tom, co viděli, jak vypadaj tamní porodnice, se rozhodla porodit radši doma, že to bude bezpečnější... (No, jestli to tam vypadalo podobně, jako v tý fotoreportáži o tom, jak se rodí ve Vietnamu, co jsem asi o rok a půl později potkala na netu, tak se jí vůbec nedivim.)

Domů jsem dorazila unavená... a tak jsem většinu odpoledne prospala. Ale v pátek už jsem zase hledala, do čeho bych píchla a tak jsem si řekla, že zkusim ještě udělat ty pařížský rohlíčky, na který jsem krátce předtim získala recept.
V sobotu jsem pak znovu vytřela a v neděli zas. Prostřela jsem vánočně stůl a když jsem kolem sedmý večer montovala stromek rozdejchávala jsem první kontrakce... dvě hodiny byly nepravidelně po sedmi až dvanácti minutách... další tři hodiny pak po osmi... Během těch nás švagr odvezl do porodnice a staršího synka, kterej nejdřív strašně nechtěl jít spát, a jak jsme ho začali oblíkat, že teda jedem, tak zase chtěl spát strašně moc a snažil se s náma prát, že se nechce oblíkat, že jde spinkat, jsme cestou (kterou konečně usnul) nechali u manželovy sestry a maminky.
Do porodnice jsme dorazili krátce před půlnocí a osm minut po druhý hodině ranní se vyklubal na svět náš druhej kluk.

Tentokrát jsem vstala už sedm hodin po porodu, což jsem po minulejch dvanácti vnímala jako strašnej úspěch :-).
Náš druhorozenej sál jako zjednanej a na rozdíl od nejstaršího skoro vůbec neblil... takže druhej den po porodu, když ho na vizitě vážili, povídala sestřička překvapeně: "Von už přibral."
A tak mi řekli, že až navážim na jedno kojení víc jak dvacet, že už vážit ani nemusim, a že to asi navážim brzo... No navážila jsem to prve už během dopoledne... ale stejně jsem ho vážila dál, páč jsem byla sama zvědavá, kolik že toho vlastně vycucne :-).
Pak si ještě z tohohle pobytu vzpomínám, jak jsme se spolubydlící, která byla taky druhorodička, doma měla dvouletýho kluka a u sebe čerstvou holčičku, řešili, že nás teda fakt dost bolí zavinující se děloha, že to je na úrovni těch prvních stahů, kdy už člověk hledal hodinky, aby zkontroloval jak je to častý, že je to nějak silný. Konzultovali jsme to i se sestrou, která se na nás přišla podívat s otázkou jestli něco nepotřebujeme. A ta nám řekla: "No jistě, protože to tělo moc dobře ví, že rodilo už podruhý a že poprvý rodilo nedávno, a že je potřeba se starat ještě o to větší mládě, protože prvorodička, ta si může pískat, napodruhý se to tělo musí rychleji dát do kupy."
A ještě si, co se spolubydlící týče, vybavuju náš rozhovor o tom, že oni maj pro kluka k Vánocům lego duplo hasičskou stanici a my lego duplo farmu :-).

Poslední den jsem pak byla na pokoji opět sama, stejně jako při svym prvnim pobytu na šestinedělí, a tak jsem před každou návštěvou sprchy nejdřív synka zavezla k sestřičkám... Jednou jsem pak využila chvíli, kdy si synka vzali na odběr krve z patičky... a když jsem se pak už hotová, na chvilku opřela ve dveřích, a čekala, až dorazej, slyšela jsem zezadu sestru jak říká: "Jo! A Zase to tam sází! No nic, já už ho znova nepřebaluju, jdu ho vrátit matce..."
A já se dusila smíchy, neb mi bylo zcela jasný, že řeč je o tom mym průtokovym ohřívači. Náš druhorozeňák totiž od druhýho dne po porodu kadil před i po kojení a občas klidně i mezi tim, takže obvykle dvakrát až třikrát během dvou hodin. Den před propuštěním nám došly přidělený plíny a já neměla vlastní... naštěstí nám sestřičky nějaký další přidaly navíc.

Taky si vzpomínám, jak jsem ho jednou, v době kdy jsem byla sama na pokoji, měla opřenýho o rameno na odkrknutí (druhorozenej na rozdíl od nejstaršího krkal... a možná i proto na rozdíl od něj skoro neblil) a on si mne tak strašně chytře a dlouze prohlížel... takovym pohledem, jako kdyby mne už tenkrát odhadoval, co si ke mně bude moct dovolit... a já jsem mu tehdá říkala: "Co na mne tak koukáš? Ty budeš chytrej, viď? Hmmm, ty budeš chtít na vysokou. To jsem zvědavá, jak to uděláme, když to ti magoři chtěj zpoplatnit."

A jo! Je chytrej... i jeho učitelka ho v tomhle směru chválí... dostává od ní i speciální těžší úkoly z matiky, aby se nenudil a nevymejšlel lumpárny. On totiž neni jen chytrej, on je přímo až vychytralej, a pořád zkouší co si ke komu může dovolit...
Taky je velmi tvůrčí... bohužel i ve vymejšlení těch lumpáren...
Prvňák jeden...
Náš... ;-)

P.S.: A abych nezapomněla... Jak se narodil toho dvacátýho, a už ve dvě ráno, pustili nás nakonec domu už 23. 12.
Na Štědrej den jsme tak byli už všichni doma hezky pohromadě... a naštěstí k nám přijela i moje sestra, pomohla nám se salátem, kterej by jinak byl asi až v devět večer a došla do kostela na odpolední půlnoční a přinesla Betlémské světlo.
Muž sice vykládal, jak je to hloupý, mít čerstvý mimino o Vánocích, že nic neni hotový (což on ovšem říká vždycky ;-)... navíc značně přeháněl, jako ostatně obvykle ;-), bylo tenkrát tak naklizíno a napečíno - 17 druhů... že letos se mi o tom může leda zdát ;-)...) a že ti, co říkaj, jak je to krásný, mít vánoční dítě, vůbec nevědi o čem mluvěj...
No, ale za mne to BYLO krásný... Byl to pro mne jeden z nejkrásnějších Adventů v životě... První, kterej už pořádně vnímal náš nejstarší, zdobil se mnou okna a otvíral si kapsičky v látkovym andělu, kterýho jsem tenkrát ušila... A prožívat Advent s novym životem v břiše, očekávat, že se každým dnem narodí... to tomu prostě dává zvláštní hloubku...
Miluju vzpomínání na tu dobu :-)