Youtuberky, beauty blogerky... a já

Tenhle článek by se také mohl jmenovat "Mateřské líčení aneb Proč nejsem beauty blogerkou".
Ale to trochu předbíhám...

To máte tak, můj muž se syny občas koukaj na youtube na různý lestplayery. Občas mne to unavuje i za ně...
Každopádně jsem se jednou muže ptala, proč radši sám nenatočí, jak hraje on. Dostalo se mi přednášky, že potřebná technika je moc drahá, a o něco později se mi dostalo návrhu, abych letsplay videa točila já, že by to třeba mohlo někoho právě bavit, koukat se, jak to někomu jinýmu jde ještě hůř, než jemu...
To asi muž narážel na to, jak jsem před lety zkoušela hrát Guild wars 2, když tenkrát ta hra vyšla... a jak se mi to nedařilo, hlavně vůbec ovládat pohyby postavy... než se mi podařilo před hrozícím výbuchem utýct, bylo vždycky pozdě, neb jsem měla strašněj problém trefit se do mezery v ohradě, různě jsem do ní narážela a vůbec se tam motala jak nudle v bandě...
Manžel na de mnou tenkrát nevěřícně kroutil hlavou a smál se až slzel a říkal, že jim zbořim server, že se všichni na mne přijdou podívat...:
"Pojďte honem všichni do úvodní lokace, se tam motá nějaká mesmerka... si asi nějaká babka koupila Gildu a teď se to snaží hrát!" říkal a smál se.
I já se smála, až jsem slzela... a hrála jsem díky tomu ještě hůř, jak jsem na to neviděla... :-D

Nu, pak jsem loni v létě narazila na youtube na vtipný video od Sejrošky, kterak si vyrábí fantastickej kozplej kostým (kdo neznáte, najdete zmíněné video tady), a klikla tenkrát na odebírat pro změnu jednou já.
A tak mi po čase přišel na mail z youtube odkaz na nějaký její další video. Muž tenkrát zrovna seděl vedle mne, a v první chvíli, to co zahlídnul na obrazovce chybně vyhodnotil, takže vzápětí zklamaně pronesl:
"Jéé, já už myslel, že si něco natočila a někdo ti to na youtube komentuje."
A když pak se mnou zkouknul nějaký její video o líčení, který ho teda moc nepobavilo, ale tak... on určitě neni její cílová skupina ;-), tak mi povídá:
"A proč ty nenatočíš nějaký video, o tom jak se správně hezky nalíčit?"
... a já na něj jen překvapeně zamrkala a začala se smát...

A proč že mi to přišlo jako povedenej vtip?
Jednoduše proto, že se prakticky nelíčim.
Nikdy jsem se totiž moc nelíčila... na střední jsem začala tím, že když jsem šla na ples, do divadla, nebo se fotit na doklady, přejela jsem si oči řasenkou... to bylo moje "večerní líčení".
Moje "denní líčení" pak spočívalo v tom, že jsem si před odchodem z domova rty a oči přejela jelením lojem (ty oči zavřené ;-), a to sice jedním tahem šikmo zezdola nahoru směrem ke konci obočí, ono to ty řasy tak trochu učesalo a lehce zafixovalo, což mi přišlo plně postačující).
Taky si vzpomínám, jak jsme se kdysi na střední v hodině rodinný výchovy bavily o líčení a vyučující vznesla dotaz, zda si myslíme, že je líčit se potřeba...
Moje odpověď, že: "Líčit se potřebujou jen blondýnky, nebo starý a nebo vošklivý," vzbudila tenkrát u blondýnek a u nelíčících se spolužaček velké pobavení, ovšem líčící se tmavovlásky se urazily a pro ten den už se mnou nemluvily... :-D
Každopádně já jakožto tmavovláska jsem se, věrna svému výroku, takřka vůbec nelíčila.
I moje svatební líčení bylo jen o řasence a korektoru, kterym mi ochotná družička opatrně zamatlala ty dva beďary, který se mi ve svatební den samozřejmě na obličeji musely objevit. Prostě musely, to už tak funguje... znáte to, ne? Ne??? Tak to jste dcery štěstěny ;-).

Teď, jak přece jen pomalu začínám stárnout, si při pohledu do zrcadla občas říkám, že by to možná trochu něco chtělo...
Jenže... já na nějaký líčení aktuálně prostě nemám čas.
Je to asi dva roky, co jsem si naposledy koupila novou řasenku. A protože nejsem zvyklá na to, že jsem nalíčená, stávalo se mi vždycky běžně, že jsem si tu černou krásně rozetřela do kouřovejch stínů aniž bych o tom tušila, neb si prostě a jednoduše oči promnu... a je to.
Koupila jsem tedy tenkrát bezbarvou, že to ty řasy, a třeba i obočí, aspoň učeše a zafixuje v požadované poloze, údajně to prý řasy i vyživuje, a případné (praktický jisté) rozmazaní nebude vidět...
Že si ty oči nestihnu v rámci ranního vypravování dětí do školy a školky upravit doma, mi bylo jasné už od počátku. Dala jsem proto tuhle řasenku rovnou do kabelky s tím, že v tom novym výtahu je přece TAK krásný velký zrcadlo...
Jenže... Moje obvyklá náplň činností v době, kdy jedu ráno výtahem zahrnuje přibližně následující: zapínání dítěte do kočáru, zapínání dětskejch bund, rovnání deky v kočáře, rovnání dětskejch čepic, zapínání mejch bot, hledání mobilu, často neúspěšné, napomínání mladších, ať tolik neječej, napomínání starších, ať se nemačkaj na mladší, neb ty pak ječej, napomínání starších, ať si probůh radši zapnou to či ono, a zkontrolujou si, že maj legitky a že: "Ne! Teď neni vhodná chvíle na "Kámen nůžky, papír teď"! Koukejte vystupovat."...
A ve výsledku jsem ráda, když se mi aspoň někdy poštěstí do toho krásnýho velkýho zrcadla na zlomek vteřiny mrknout a srovnat si trochu třeba čepici, abych nevypadala jako naprostej tydýt...
Jo! Já a beauty blogerka... Dobrej vtip ;-).