Teda aspoň ty dvě, u kterejch nějaký to sportovní nadání pozoruju...
To takhle nějaký tři čtyři roky po svatbě muž povídá: "Já jsem vlastně nikdy neměl nějak vyhraněněj typ,... jakože by se mi líbily jen blondýnky, nebo tmavovlásky... Akorát jsem vždycky chtěl, aby ta moje byla sportovně založená... A PAK jsem si vzal TEBE! No, chápeš to?!?"
No,... nevim, jak se v tomhle směru mohl při výběru seknout,... ale signály z mý strany byly celkem jasný.
Jako, v dlouhejch šatech a sukních ke kotníkům, s rozevlátejma vlasama, a ve střevíčkách na podpatku snad nikdo sportovkyni nečeká... ;-)
Ostatně pár dnů předtím, než jsme spolu začali chodit, jsem ho vzala na přepad tábora našeho dívčího oddílu, kde jsem tehdy už třetím rokem nevedla...
Několik dní jsme tam pobyli na návštěvě, a v programu zrovna byla nějaká ta olympiáda, kterou jsem si náááramně užila, a skoro všechny disciplíny jsem s přehledem prohrála...
Když jsem si pak hrdě běžela pro souhrnnou medaili za poslední místo, tleskal mi se smíchem celej oddíl...
Takže musel velice dobře vědět, že se vrhá do vztahu s vílou kříženou se šaškem, a nikoli se zažranou sportovkyní...
Pamatuju si, že v těch každoročních "olympiádách" na táborech jsem se slušně umístila vždycky jen ve stoji na kůlu, případně v navlíkání kolínek, nebo nošení ešusu na hlavě... Jinak jsem měla ve všem jistý minimálně jedno z posledních dvou míst... Častěji to poslední.
Jednou jsem třeba byla nečekaně předposlední i v "maratonu"... To protože Marcela si dala cestou pauzu na trhání malin...
Pokud tedy po někom naše sudý děti zdědily sportovní talent, tak rozhodně po manželovi, kterej i chodil na nějakou tu základku se sportovnim zaměřenim, a kterej občas projevuje různý takový snahy, jako jít si s klukama zaběhat, vyrazit na koloběžky, měřit jim čas na opičí dráze a podobně...
A kterej čas od času zkouší k nějakýmu sportu přemluvit mne...
No... ten bowling tenkrát nebyl úplně marnej... a docela mne i bavil,... ale...
Lásko, smiř se prostě s tim, že hrát míčový hry zkrátka neumim, a běhat s tebou taky nikdy nebudu...
Zato s tebou klidně zkouknu všechny zbývající série Supernaturalu a budu s tebou víst sáhodlouhý disputace třeba o tom, kam odcházej zavražděný andělé a démóni...
A pak si můžem dát třeba Zaklínače ;-)
P.S.: Pro přesnější ilustraci mejch sportovních dovedností připojuju dvě historky, na který jsem si nedávno vzpomněla během jistý facebookový diskuze v rámci skupiny patřící k blogu Zpátky na podpatky,... což mne následně inspirovalo k sepsání tohohle článku ;-)
1.
Párkrát jsem v životě hrála ping-pong.
Když jsem ho někdy v roce 2004 hrála s jednim kamarádem, tak z mýho stylu hry vytřel smíchy stůl i podlahu... a i přes slzy v očích suverénně vyhrál.
Pak jsem ho hrála ještě s našima klukama, během dovolený v červnu 2015.
Hraní mi opět moc nešlo, ale složila jsem při tom hraní básničku, tak se kluci tlemili jí, a ne mejm hracím schopnostem ;-):
Byl jeden King Kong,
měl moc rád ping-pong.
Ptal jsem se ho: "King Kongu,
jak sis užil ping-pongu?"
"Ping-pong jsem si užil.
Síly svý jsem tužil.
Ping-pong, ten já mám moc rád.
Pojď ho se mnou taky hrát!
Užijem si míček,
úskoků a kliček...
Užijem si ping-pong!"
Děl v odpověď King Kong.
2.
Jednou na mne vyšla řada na základce při baseballu...
Dali mne až jako poslední... Nepochybně v naději, že na mne řada nedojde vůbec.
Ale jednou přece došla...
Mávla jsem teda tak nějak tou pálkou, a pak ji zase spustila dolu a čekala, až někdo najde míček a budu se muset připravit na další nadhození...
A všichni kolem řvali jak šílený: Běž! Běž! BĚŽ!!!"
A já ještě pár vteřin nechápavě koukala, než jsem, slovy mé kamarádky, "opatrně odložila pálku, asi aby se jí nic nestalo a moc se nepotloukla, a odcupitala na metu".
Každopádně, díky tomu, doběhli lidi, co stáli na těch dalších metách, a vyhráli jsme...
Jako,... já si fakt nevšimla, že jsem ten míček trefila...
Zřejmě jak můj mozek prostě tu eventualitu vůbec nepřipouštěl... ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat