Spánková epopej

Spánek, to je jedna z věcí, který matky často řešej.
Ponejprv ten dětí a v důsledku pak i svůj.
Pravda, jsou i takové, které měly to štěstí, že ono věčný řešení toho, jak dítě spí, respektive nespí,  příliš nechápou. Mezi ty bych fakt docela ráda patřila... ale nebylo mi dáno.

Teď o Vánocích jsem si jednou ve vaně začala prozpěvovat "Chtíc aby spal..." Tuhle koledu jsem jako holka měla strašně ráda, hlavně pro tu melodii... No, tentokrát jsem spíš než melodii hluboce procítila právě ono "chtíc aby spal..." a "...miláčku SPI a ZMLKNĚTE andělové!" :-D

... A jak jsem to tak zpívala, znovu jsem si vybavila jednu noc zhruba tak dva měsíce po narození našeho druhorozenýho...
Manžel byl tehdy na noční a mladší synek jako obvykle v noci víc nespal než spal...
A pak, někdy kolem čtvrtý ráno, jsem najednou bila hlavou do polštáře tak půl metru od syna a v slzách jsem zoufale křičela: "SPI! SPI! SPI! SPI! SPI! PROBOHA TĚ PROSIM, UŽ KONEČNĚ SPI!"
O tom, jak silný to tehdy oné únorové noci bylo, a jak silná je moje vzpomínka na to, svědčí i fakt, že jenom jak o tom teď píšu, jsem si právě rozmazala poznámky k tomuhle článku slzama...

Ale to předbíhám, naše spánková epopej totiž začala už dva a půl roku před touhle krizovou nocí, kdy jsem ke zhroucení měla snad vůbec nejblíž za celou dobu svý "mateřský kariéry".
Tehdy se totiž narodil náš nejstarší, a ten... taky nespal.
A navíc...
Navíc jsme se ho snažili naučit od začátku spát samotnýho v kolíbce, neb tehdy nás ani nenapadlo, že by to snad mohlo jít jinak.
Každopádně, tak jak jsme se o to snažili, to nešlo.
I jsme zkoušeli takový ty kravinky, jak se k dítěti v pravidelnejch a prodlužujících se intervalech vracíte... Blbost.
A zapřísáhám všechny, kdo tyhle moje řádky čtou, pokud to fakt toužíte zkoušet, pokud vážně z nějakýho důvodu chcete i sebe sama ošidit o těch pár let, kdy vaše dítě bude toužit spát ve vaší bezprostřední blízkosti, pak to aspoň nezkoušejte víc jak týden.
Ano, jsou děti, kterým samostatné spaní vyhovuje. Pokud mezi ně nějakou náhodou patří i to vaše, poznáte to jistě během několika málo dní... tedy večerů a nocí. Fakt ho nemusíte trápit čtyři měsíce, jako jsme to v jakési absurdní dobré víře, že děláme správně, provedli našemu nejstaršímu tenkrát my... (A kdoví jestli ta jeho neschopnost zvládat emoce nemá svoje kořeny právě v tom...)
U nás to totiž v praxi vypadalo tak, že syn večer po koupání dostal mlíko, a po obvykle zcela marných pokusech o odříhnutí putoval polospící do kolíbky, kde se okamžitě probudil a začal řvát...
Vydržel řvát až do doby, než jsem ho teda po dvou hodinách od začátku předchozího kojení zvedla k dalšímu (mimochodem, na tohle pravidelný dodržování intervalu mezi kojenim taky s klidem pečte ;-)...). U tohohle druhýho kojení pak totálně vytuhnul únavou, a dvě až tři následující hodiny spal, než se vzbudil na další.
Po tomhle dalším, třetím, kojení znovu následovala téměř dvouhodinová epizoda řvaní v kolíbce, aby u čtvrtého kojení opět na dvě tři hodinky usnul...
A pak jsme si to zopakovali ještě jednou... Aby nám to vyšlo hezky až do rána...
Vybavuju si, že několikrát už jsem byla tak strašně unavená, že jsem prostě spala, i když on vedle mne v postýlce řval.
To třeba takhle jednou stál uprostřed noci nad synem u kolíbky manžel, a říkal mu přísnym hlasem: "To se dělá!?! Takhle v noci řvát! Pudeš na balkón!" ...a pak rezignovaně odkráčel do obýváku pařit nějakou hru na počítači...
A najednou, asi o hodinu či dvě později mne probralo kterak nade mnou stál, a ptal se mne: "Jak´s to udělala?"
A já se ho nechápavě ptala: "Co jsem udělala?"
"No že ti usnul?"
"On usnul?"
"Jo, takhle... ty spíš, i když on řve..."
"No a co mám dělat...? Nakojenej je, přebalenej je..."

No, a tak jsme to s nim takhle nevědomě plichtili... až...

Až se jednou vzbudil na to kojení, po kterym měly následovat dvě hodinky řevu, pět minut po tom, co manžel v pět ráno odešel do práce. A já si ho rozespalá vzala k sobě do postele a nakojila ho v ní, smějíc se u toho, jak jsem ho tam k sobě zahrabávala do peřiny, že "to je sranda, manžel vodejde do práce a hned mám v posteli jinýho chlapa..." A pak jsme při tom kojení oba usnuli a spali další tři hodiny krásně v kuse.
A tak jsem to další noc udělala nad ránem zas.
A asi po týdnu či dvou u nás spal už celou noc, a najednou, jako když utne, byl klid. Teda, ne úplně vždycky zcela stoprocentní, ale nesrovnatelně větší... Najednou byly i takový noci, který jsme jen se třema krátkejma pauzama na kojení prospali úplně celý.

Když mu pak bylo asi jedenáct měsíců, koupili jsme už do nového bytu postýlku a zkoušeli ho naučit spát v ní... Asi po pěti dnech jsme se na ty prořvaný pokusy definitivně vybodli. Postýlku zbavili bočnice a přirazili jí z boku k našim matracím, neb tehdy jsme ještě neměli postel, s tím, že až bude chtít, tak si tam vleze sám.
A zhruba o rok a kousíček později ta chvíle přišla.
Byl tenkrát asi dva týdny po odstavení, když se najednou v noci, (manžel byl na noční... jako většinu dramatickejch nocí ;-)...) poblil.
Takže jsem všechno svlíkala, jeho myla a oblíkala do čistýho... A když jsem pak povlíkala nově naši postel, brečel, že chce spinkat, a já říkala, že musí vydržet, než to povlíknu... A on nevydržel, a zalezl do tý svý postýlky, kterou jsme tehdy měli v nohách a usnul tam.
Další noc, tam šel spát automaticky sám už večer...
Tohle píšu hlavně pro ty, co se bojej, že jim v posteli to dítě bude chtít zůstat nejmíň do puberty, když ho rychle nenaučej spát samotný, ideálně ještě v šestinedělí ;-)

Zhruba půl roku po tom, co začal nejstarší spát v postýlce, kterou jsme v mezi čase místo k matracím konečně přirazili k nově pořízené posteli, (však už jsem taky z rostoucím břichem z tý matrace sotva vstala) se narodil náš druhorozeňák.
Ten tedy spal od začátku s náma v posteli. Už v porodnici jsem s nim tak spala, a do tý jejich pojízdný postýlky ho spícího odkládala, jen když jsem s nim potřebovala někam jet.
Večerní usínání tak tentokrát sice problém nebyl... Ale syn nám to s důkladnou pravidelností vynahrazoval alespoň v noci.
Kolem druhé se vždycky vzbudil a tak dvě hodinky a někdy i tři... řval jak když ho na nože bere.
A my sním různě houpali a natřásali ho, a cvičili mu s nohama a nahřívali třešňový jadýrka, a pochodovali s nim po bytě... a já nevim co ještě... No moc valný efekt nic z toho nemělo... Ale po čtvrtym měsíci se to postupně jakž takž naštěstí zase srovnalo... což zaplaťpánbůh za to, protože ty poslední dva měsíce po oné památné noci zmíněné v úvodu tohohle článku, jsem vážně mlela z posledního.

I druhorozeňák se sám od sebe, pár týdnů po odstavení ve třiadvaceti měsících přestěhoval do postýlky přiražený k boku naší postele. Ten starší spal v tý době už asi rok na takovym malym nízkym letišti cca 1,5 x 1,5 metru, který pro něj vyrobil manžel.

A mezi náma v manželské posteli, tak po dalším půlroce měla dost místa naše třetí...

A ta...
Ta najednou SPALA!
Kolikrát jsme na ní s manželem po ránu se zbožnou nechápavostí zírali, že: "Ona spí! Podívej se! Ona vážně SPÍ!... Už je devět. Ti dva kašpaři už od půl sedmý řvou... a ona spí..."
Tenkrát jsem často uvažovala, o tom, jak krásně bych se s ní vyspala, kdyby se narodila jako první...
Jenže...
Jenže, kdyby se ona narodila jako první, vůbec bych to, že krásně spí neocenila.
A naopak bych byla o to rozhozenější, až by to další dítě nespalo.
Teda samozřejmě že i třetí se budila v noci na kojení, ale to bylo tak nějak úplně v pohodě. Prostě vedle mne začala nespokojeně kňourat, já v polospánku vytáhla prso a přistrčila ho k ní, ona se přisála a za chvíli jsme obě zase spaly... ráno jsem ani netušila kolikrát jsem za noc vlastně kojila, jestli třikrát nebo šestkrát. A manžel pak tvrdil, že za a) kojim nonstop, a nebo že za b) se dcera obslouží už sama :-D
Ale jako tehdy jsme se vážně docela vyspali. Nebylo to teda stoprocentní... protože občas je prostě některý z dětí nemocný, brečí, blije, "kokrhá", má pod postelí příšeru, zdál se mu ošklivej sen, rostou mu zuby... Skoro každou noc se  ještě i dnes něco takovýho najde, a občas se toho sejde i víc... a když už vás pro jednou nevzbudí žádný z vašich dětí, tak stejně nemusíte mít vyhráno, že ano ;-)
Ale oproti prvním měsícům s klukama, to s holkama bylo o poznání lepší.

A ta nejmladší pokračovala v trendu, kterej nastolila třetí. Akorát na rozdíl od ní přece jen občas trpěla na prdíky... Ale oproti druhorozeňákovi, kterej se vždycky propínal do luku a řval jak šílenej byla naprosto úžasná... To že ona na ty prdíky trpí, jsem totiž prve zjistila úplnou náhodou.
Vzbudilo mne tehdy takový nespokojený soustředěný bručení. Tak jsem jí rozbalila a koukám na ní jak na zjevení... Ona se totiž v tý peřince všelijak kroutila a kroutila, až si prdla a spokojeně se zavlnila a spala dál...
"Ty si cvičíš sama!?!" děla jsem tehdy s úžasem, a s dojetím jsem dodala: "No ty jsi ÚŽASNÁ!"



Dnes je to šílené a vyčerpávající období trvalého nevyspání v zásadě za námi..., ale zkušenost mne naučila moc nejásat...
Zrovna týden a půl zpět, když jsem psala poznámky pro tenhle článek a říkala si, jak už jsme za vodou, mne následující noc nejmladší krásně vyvedla z omylu...
Vzbudilo mne že kašle, koukám že sedí v postýlce, a že dáví. Tak jsem jí zvedla, že jí vezmu do koupelny, kdyby náhodou fakt blila a v tu chvíli to hodila jak na mne, tak na sebe, tak na manžela spícího vedle... Fakt nás i všechno kolem ohodila vskutku důkladně. Skoro hodinu a půl jsem od cca půl čtvrtý skoro do pátý hodiny ranní měla co dělat... a pak v šest hezky vstávat a chystat snídaně a svačiny ;-)
Ale tohle všechno je prostě už jen slabej odvar ;-)


P.S.: Kdo ještě nezná stránky Prosím spinkej, tak vřele doporučuju ;-)