Prohledat tento blog

sobota 19. května 2018

Můj nejkrásnější dárek ke dni matek ;-)

Tenhle článek bude vzpomínkovej... A nebude ani tak o dni matek letošním, (i když i k tomu se úplně na konci dostanu ;-)...) jako především o tom před pěti lety...
Aneb, kdo si stejně jako já potrpí na čtení porodních příběhů, ten si přijde na svý... kdo ne, ten může sjet až na tu část pod srdíčkem ;-).



Tehdy před pěti lety jsem totiž ke dni matek dostala ten nejlepší možnej dárek, jakej matka může dostat...Neb v 03:35 mne vzbudilo hlasitý lupnutí...

Vzbudilo i manžela a taky našeho nejstaršího syna, kterej začal něco povídat, a kterýmu jsem po té, co jsem zkontrolovala čas na mobilu za horečnatého uvažování, že to teda asi byla voda (u prvních dvou dětí mi voda samovolně nepraskla), sdělila, že pokud chce na záchod, ať jde hned, že pak tam bude maminka... Načež syn zase usnul a já se opatrně vysoukala z postele... Jak jsem se postavila, tak hotová potopa...
Našplouchala jsem notně po bytě, neb jsem došla ke dveřím ložnice a v mysli právě v tu chvíli došla k tomu, že až se vysprchuju, budu potřebovat kalhotky a vložku... Takže jsem zase šplouchala zpět k prádelníku a pak do koupelny. (Představte si, že nesete lavór plnej vody a jak jdete, hladina se rozkejve ze strany do strany a při každym kroku to udělá mohutné "plesk... plesk..." na podlahu... tak přesně tak to vypadalo :-D...) Od koupelny jsem šplouchala zase zpátky k ložnici, protože jsem slyšela manžela, jak za mnou něco volá...
Chtěl vědět, co teď jako bude...
"No... teď dám sprchu, pak to tu vytřu, dobalim., a pak aby jsme vzbudili děti a pomalu vyrazili..."
Jak jsem tak stála ve sprše a pouštěla na sebe vodu hadicí, neb sprchovou hlavici se mi dva dny předtím podařilo urvat při máchání hadrů po generálním úklidu pořádaném už tradičně u příležitosti dovršení 38 tt, (což mi samo o sobě přišlo v tu chvíli hrozně srandovní, sprchovat se hadicí,) ...šlo mi hlavou: "No vidíš, ty ses bála, jak jim řekneš, aby ti nepíchali vodu, aniž by ses zase stáhla a zastavila si porod jako minule... a mimčo to vyřešilo za tebe..." ... A jak jsem se tomu všemu začala smát, přišla první kontrakce a po osmi minutách další...

Když jsem vylezla z vany, zjistila jsem, že muž mezitím vytřel a sedí v obýváku u počítače se sluchátkama na uších a pouští si tam další díl Naruta, kterýho tenkrát sledoval.
Tak jsem chystala klukům do batůžku pití a sváču a když jsem se pak chtěla s mužem domluvit, že bysme jako měli vymyslet a zavolat si odvoz, tak mne pro samý sledování Naruta vůbec nevnímal, a přes sluchátka na uších ani neslyšel... a když si po chvíli, co jsem se opakovaně snažila získat jeho pozornost, konečně ty sluchátka sundal, tak jsem mu jaksi nic neřekla, neb jsem zrovna rozdejchávala kontrakci... Což byl moc fajn scénář, kterej se nám o chvíli později podařilo pro velký úspěch ještě jednou zopakovat :-D
Nakonec jsme ovšem někdy před pátou ráno zavolali k švagrovejm a šli vzbudit a oblíct kluky. Kontrakci v 05:18 už jsem rozdejchávala v rozjíždějícím se autě a další jsem si rozdejchala těsně před výstupem u nemocnice. Švagr odvezl kluky k sobě domu a my se vydali přes areál k porodnici.

Krátce po půl šesté jsme zazvonili nahoře na sály a v ústrety nám kráčela mladší tmavovlasá porodní asistentka, který se na tváři těsně před profesionálním úsměvem, s nímž nás zdravila, mihl krátký zděšený výraz, říkající něco jako: "Šmankote, koho jsem to zase vyfasovala?..."
A mě se na tváři rozlil od ucha k uchu úsměv vééélmi pobavený, neboť jsem si promítla, jak právě vypadáme... Manžel v mikině, s kapucí na hlavě a batohem na zádech vypadal spíš jak prototyp sprejera, než vzorového nastávajícího otce... a já v obrovském bílém triku, propínací starorůžové mikině s krajkou, s širokou manšestrovou sukní, rozcuchanými vlasy staženými v čemsi, co den před tím bylo nedbalým drdolem a nohama v botách na širokých podpatcích, do nichž jsem narvala tlustý ponožky,  (neb porod chce hlavně klid a nohy v teple ;-)... snad o ničem jiném to neplatí tak doslovně ;-)... páč bez toho se prostě neuvolníte a bez uvolnění to nepůjde, jak by mělo...), jsem taky nepůsobila zrovna dvakrát reprezentativně.
Zkrátka a dobře fakt podivný existence jí tam nakráčely :-D.
Nicméně už s úsměvem se nás ptala, s čím tam jdeme. Tak jsem jí sdělila, že před hodinou mi praskla voda, čirá, narůžovělá, a že poslední hodinu a půl jsou kontrakce zhruba po osmi minutách. Načež nechala manžela s taškama čekat na chodbě, kterou se nesl pláč miminka, co se právě narodilo na "jedničce"... a mne si odvedla na vyšetřovnu, či co to stálo na dveřích toho přijímacího pokoje. Usadila mne do křesla, že dáme monitor a sepíšem papíry... na kteroužto akci se k nám připojila ještě blonďatá porodní asistentka... A tak jsem odpovídala na otázky, z nichž asi 90% bylo totožnejch s těma, na který se mne ptali dva a půl týdne před tím o tři patra níž v prenatální poradně... takže jsem s pobavenou trpělivostí odpovídala a odpovídala..., občas si dala pauzu na prodejchání kontrakce a sledovala na hodinách nade dveřma, jak se během skoro čtyřicetiminutového výslechu interval mezi kontrakcemi postupně zkrátil z osmi minut na pět.
Následně mne nechaly se převlíct do místního stejnokroje rodiček, s tím, že doktor dorazí za chvíli, že je ještě na sále, a že si můžu dojít na záchod, jestli chci... což jsem chtěla. Na chodbě stále seděl manžel, kterýho jsem ujistila, že jo, že zůstáváme, že se teď čeká na doktora.

Ten, po té co po chvíli dorazil a vyšetřil mne, konstatoval že jsem otevřená: "Tak na pět, na šest..." načež tmavovlasá PA udělala lehce překvapené: "Aha! Tak já jdu připravit trojku." A zmizela.
Já se horko těžko seškrábala z kozy... to je prostě vždycky sranda s tim břichem... A následně se svalila na lehátko, kam mne nasměroval doktor s tím, že ještě kouknem na mimčo ultrazvukem, jak je asi veliký...
Sotva ho tim ultrazvukem našel, zazvonil mu telefon.
"Podržíte mi to na chvíli?" požádal mne s omluvnym výrazem.
"Jasně..." přijala jsem od něj s pobavenim ultrazvukovou sondu, zatímco on se jal hledat po kapsách vyzvánějící telefon.
Podle všeho, někdo známej spadnul z kola... "No to já přece odsud nepoznám, jak je to hluboký, jestli je to na šití... Zajeď na pohotovost a oni se na to koleno kouknou... Prosim tě já tady mám rodičky, nemůžu řešit rozbitý kolena po telefonu..." říkal doktor do mobilu, a já se se sondou v ruce dusila smíchy až se mi břicho třáslo.
"Já se moc omlouvám," říkal lehce zrudlej doktor už mně a bral si ode mne zpět sondu a znovu hledal dítě...
"Kolik vážily ty předchozí?"
"Tři kila čtyřistadevadesát a tři kila dvěstěosmdesát," sypala jsem ze sebe vzorně.
"Tak tohle bude podobně, určitě něco přes tři kila, ale velký nebude..."

Mezitím dorazila zpět tmavovlasá porodní asistentka a odvedla mne i s manželem na "trojku", kde jsme dali Yal gel, a zatímco jsem čekala na jeho účinek dorazila novorozenecká sestra a nachystala si věci pro mimčo...
"Bude to holka, nebo kluk?"
"Nevíme," odpovídala jsem skoro omluvně.
"Nevadí, tak připravíme obojí..." a vyskládala si na pult modrou i růžovou hromádku zavinovaček a čepiček.
Pak zapnula vyhřívanou postýlku vedle a na displeji se objevilo: Přijímám dítě... Což jsem pobaveně komentovala slovy: "Ty mi ňák věřej," a vzápětí odchvátala na toaletu a z ní se přesunula vedle do sprchy. Po dvou nebo třech kontrakcích v pohodě přišla jedna už vážně bolavá a já si v duchu (aspoň myslim, že to bylo v duchu) říkala: "Musíš se víc uvolnit, seš málo uvolněná. Nádech, výdech... Uvolni se. Pusť ho..."
Další kontrakce byla zase v pohodě a já samu sebe v duchu hrdě pochválila... načež jsem se při tý další pěkně zapotila a skončila vyčerpánim opřená bokem o zeď, a jen co přešla, vypnula jsem vodu s prohlášenim: "Je čas."
Manžel mne osušil, hodil na mne zpátky toho andělíčka, vyšel se mnou ze sprchy do pokoje a pomáhal mi na to křeslo... do kterýho jsem ale já najednou zabořila hlavu a funěla a funěla, jak se mi při tý kontrakci už chtělo tlačit a po ní mu povídám: "Tak jo, je čas je zavolat."
A on ukázal na to tlačítko nad postelí a prý: "Tak si to zmáčkni."
Tak jsem si to teda zmáčkla :-D. Načež přikvačila tmavovlasá porodní asistentka... Konstatovala, že jsem plně otevřená, že miminko je trochu vejš a že už můžu klidně "přitláčet"...

Zatímco jsem čtyři nebo pět kontrakcí "přitláčela" přišla i ta blonďatá porodní asistentka, doktor, novorozenecká sestra a novorozenecká doktorka a ve dveřích zakotvila jedna či dvě sanitárky, to už jsem tak přesně nevnímala... zkrátka lidí jak na divadle. Naštěstí nejsem nastavená jako některý maminky tak, že by mne to rozhodilo, třeba až ke zpomalení či zástavě běžícího porodu... mně to přišlo spíš strašně vtipný a napadaly mne věci jako: "Nechcete zavolat ještě někoho? Ty vole, táto, neměli bysme začít vybírat vstupný, když je to naše představení tak populární..." ...Ale tyhlety kravinky mi běžely jen kdesi na pozadí mýho pobavenýho mozku, ventilovat to jakkoli navenek nebyla absolutně kapacita, neb už jsem začala regulérně tlačit.
"Dejte nám nohy sem nahoru," říkala kterási z porodních asistentek a já jen votráveně nesouhlasně zabručela, nadechla se při právě začínající kontrakci, zapřela nohy a tlačila. Když jsem dotlačila, vyzvala mne znovu k tomu co předtím a já říkala: "Ne, takhle je to dobrý."
A zatímco se ona nesouhlasně nadechovala, doktor se naklonil, obhlídnul moje nohy zapřený tam někde o cosi a povídá lehce ležérnim tónem: "Ona si tam našla takovej žlábek." A tak mne teda ta porodní asistentka nechala bejt. (Ovšem tedy, kdyby mi tenkrát někdo pomohl se z toho sedolehu zvednout do kleku, bylo by to ještě lepší ;-)...)
Odtlačila jsem další dvě kontrakce a při druhý z nich mne chytla křeč do zadní strany stehna a půlky zadku k tomu. "No super!" říkala jsem si, "lepší jak v blbý komedii..." hodila jsem nohu do strany a zkoušela to rozmasírovat.
Po další kontrakci mi najednou ta bloďatá PA vzala ruku a začala mi do ní napichovat kanylu...a já se slyšela jak unaveně kňourám: "Co mi to dáváte, já nic nechci."
"To je jen prevence proti krvácení," zněla odpověď.
"Jasně," běželo mi hlavou, "takže oxytocin. Tak pojď miminko! Pojď! Pojď fofrem," vybízela jsem ho v duchu, neb jsem měla v paměti to, jak šíleně to bolelo v závěru druhýho porodu, kterej jsem po té, co jsem si porod zastavila, jela právě pod oxytocínem a měla tenkrát pocit, že pokud to dítě okamžitě nevytlačim spodem, tak mi praskne břicho a narodí se pupíkem.
A tak jsem při následující kontrakci tlačila jak zběsilá... až jsem najednou cítila ten stoupající tlak, stejně jako při prvnim porodu, a pak najednou pálení a hlavou mi běželo: "Ha, tak to je ten "kruh ohně!", co jsem o něm četla..." Neb u prvních dvou porodů mne zřejmě těsně před tímhle okamžikem střihli. (Popravdě, při tom druhym jsem přes ty oxytocínem zesílený kontrakce necejtila tam dole absolutně nic, ani jsem pak netušila, že už jsem porodila hlavičku.) O vteřinu či dvě později to krátce prudce zabolelo a já zařvala, muž pak tvrdil že jak medvěd, a všichni kolem volali: "Hlavička je venku!" což pro mne ovšem byla v tu chvíli celkem nadbytečná informace, neb mi to bylo samotný jasný a jen jsem udělala nádech, výdech, nádech a zatlačila naposledy... a jako něžný pohlazení mnou prošlo ven tělíčko...a vážně nekecám, když řeknu, že tohle a posléze následující porod placenty bylo fakt až příjemný.

"A tatínek se může kouknout, co se narodilo..." slyšela jsem tu tmavovlasou porodní asistentku, a pak mýho muže kterak říká cosi ve smyslu: "No jo, máš jí mít."
Nevim už přesně jak to řekl, vim jen, že to, že je to holka řekl nějak podobně nepřímo. A že zatímco mi jí dávali do náruče, jsem na něj ne zcela chápavě koukala a říkala: "Počkej, jako že je to fakt holka?"
A byla to holka. Krásná. A jak muž už v době, kdy byl nejstaršímu sotva rok, furt vykládal, jak chce tři kluky, a jak je to lepší a kdesi cosi... tak jí pak, už zabalenou, furt choval a koukal na ní jak na svatej obrázek a pomalu mi jí ani nechtěl půjčit... ještěže mne napadla ta záminka s kojenim, jinak by mi jí tam na sále snad vůbec nedal.. :-D
Odpoledne jsem pak zjistila, že krom toho, že je naše holčička nedělňátko, jak si furt přál manžel, neb sám je nedělní dítě, a taky květnová, jak jsem si zas coby květnový dítě přála já... že se navíc narodila na den matek... prostě ten nejkrásnější dárek ;-)...
Tři dny jsem s ní pak chodila po šestinedělí jak v transu a každou chvíli nahlas žasla: "Moje krásná holčička."



A pořád je krásná a úžasná... a já nad ní taky pořád žasnu... i když furt tak špatně mluví a na pětiletý prohlídce před třemi dny odmítala spolupracovat tak vehementně, až si vysloužila do průkazky zápis, že je "sociálně opožděná" (na tříletý jí pro změnu napsali, že je "negativista")... Ale já moc dobře vim, že je předevšim paličatej introvert, stejně jako já, a docela i chápu její postoj: "Ne já se tu před tou cizí ženskou svlíkat do kalhotek nebudu, a ne na tu váhu si nestoupnu a měřit se taky nechci a povídat si s ní o obrázku nebudu, mě se ta ženská nelíbí, a ty obrázky na zdi snad vidíte taky, tak co bych vám říkala co na nich je..." ;-).
Sice jsem jí o tom všem, že to tam bude dělat vykládala předem, a ona mi to s úsměvem odkývala, že ano, a že ukáže a poví... ale pak se hned po sestřiččině pokynu: "Tak se svlíkni" sekla a bylo...
Ovšem pak najednou doktorka povídá, že jinak vypadá dcerka v pořádku a že teda budem očkovat, čímž mne zaskočila... S tím jsem nepočítala a naši třetí na to nepřipravovala a hlavou mi běželo: "No potěš, jako by už teď neřvala dost..."
... A tak jí položily na břicho na lehátko a: "Držte ji pevně." A já jí držela a říkala si: "Tak už jí doprčic bodněte, dokud drží." A ona držela... a oni už uklízely... A já žasla, že už je hotovo a ona ani nemukla... A tak dostala obrázek aspoň za to očkování, že byla tak statečná.
A já si říkala: "Tak to vidíš, nakonec nejlíp zvládla to, na cos jí vůbec nepřipravovala..."


A ještě před tou pětiletou prohlídkou měly děti ve školce besídku ke dni matek, na který naše třetí úplně svítila radostí v tričku s makovou panenkou, který jí na něj namalovaly učitelky... půlka holčiček měla vílu Amálku a půlka tu makovou panenku a kluci zase buď krtečka nebo Rákosníčka a na hlavách měly děti večerníčkovský čepičky z novin a recitovaly a zpívaly věci z večerníčků a o večerníčcích a bylo to moc krásný a dojemný a dostala jsem žlutej tulipán, a navíc mi s ním k svátku gratulovala dcera a ne nějakej Olda...
Každopádně naše třetí byla z toho trička s makovou panenkou odvařená už několik dní předem a moc se na besídku těšila a vzala si ho pak nadšeně i na tu prohlídku, že ho nutně musí ukázat doktorce... Takže si říkám, že to byl asi další důvod, proč si ho u sestřičky nechtěla za žádnou cenu svlíct... :-)



A na závěr se ještě musim pochlubit dortem, co jsem páchala dcerce k narozeninám, neb jsem na její výslovné přání poprvé v životě dělala dort s panenkou... a takhle to dopadlo:


Panenku jsem nakonec musela do dortu zakleknout, korpus byl pečenej z piškotovýho těsta v bábovkový formě a ještě v malý dortový formě, kterážto část pak přišla doprostřed, aby byl dort vyšší, ale i tak to bylo málo... panenky maj nějak moc dlouhý nohy :-)... Ale jako první pokus o dort tohohle typu si myslim, že dobrý ;-)...

Žádné komentáře:

Okomentovat