Ach ten čas - článek pro všechny, kdo denně svádí marný souboj s časem... jako já ;-)

Patříte k těm lidem, co neustále něco nestíhají?
K těm, co jim takřka pravidelně ujíždí autobus před nosem?
K těm, co jsou všude na poslední chvíli,... a občas až po ní?
No...
Já bohužel jo...

Problém bude nejspíš v tom, že mívám až příliš dlouho pocit, že mám ještě spoustu času, v kterym zaručeně ještě stihnu dodělat..., dokončit..., zařídit...
A samozřejmě by byl velkej hřích ten čas nevyužít...
Jenže ono to skoro vždycky zaručeně trvá dýl, než jsem si myslela...
A pak najednou BUM!
Ten čas někam nepozorovaně vysublimuje a najednou jdu pozdě...

Respektive JDEME pozdě.
Mám totiž za zadkem tu svoji partičku sabotérů, připravenou spolehlivě zasáhnout ve chvílích, kdy už to nějakym zázrakem vypadá, že bych snad mohla někam výjimečně přijít včas.
Takovejch těch, co nevstávaj, neoblíkaj se, nesnídaj, pak zase ještě snídaj...
Po snídani si jdou zase lehnout, a když ne do svý postele, tak se nenápadně ukliděj do mý...
Pak nemůžou najít kalhoty, mikinu, boty... (Teď zas přijde navíc období čepic, šál a rukavic... Už se vyloženě těšim...)
To nejmenší z dětí je navíc schopný si v nestřeženejch okamžicích všechno obléknutý zase krásně svlíct...
A pak je tu ještě jeden bezvadnej záložní plán...
Vyložený eso v rukávu,... schovaný pro případ, že by snad hrozilo, že zvládneme vzdor všemu vyrazit včas.
Že onen plán právě přišel na řadu poznám obvykle z pronikavé hlášky: "Ci kakat!" od těch mladších... a nebo mi to dojde po zjištění, že mnou též potřebovaný záchod je obsazen některým z těch starších...

Podobný sabotérský triky pak maj děti v zásobě i v podvečer.

Kolem šestý hodiny totiž pravidelně začínám akci "Úprkem v prk* do úklidu, než dorazí živitel".
Živitel totiž obvykle doráží chvilku po sedmý, a pokud je doma jak po výbuchu a večeře v nedohlednu, bývá nejen unaven, ale i poněkud rozladěn.

A přiznávám, že někdy je docílit na čas uklizený domácnosti, připravený večeře, a ideálně i umytejch a v pyžamech převlečenej dětí, tak trošku nad mý síly...
Zvlášť když se děti rozhodnou, že spolupracovat nebudou...
Nevědi, kam patří jejich hračky...
Nemůžou najít důležitou součástku...
Zapomněly, že jdou do koupelny...
Ztratilo se jim pyžamo...

Ale teď ve středu, to šlo všechno jako po drátkách...

Hodiny na troubě ukazovaly 17:45, když jsem vypnula stroj, a vrhla jsem se s dětmi do úklidu hraček, jejich výtvarnejch počinů z průběhu odpoledne, vybírání odstřižků z koberce po mym šití, mytí nádobí, mytí dětí, přípravy večeře...

Když trouba hlásila 18:28, byli jsme na tom tak, že holčičky seděly u stolu v pyžamkách, nejstarší už taky umytý a v pyžamu ještě trochu vysával koberec, druhorozeňák drhnul vanu, aby se v ní po té umyl, a já potěšeně sledovala, jak mi to na plotně všechno hraje, chystala na stůl talíře a těšila se, jak bude manžel koukat, až za čtyřicet minut dorazí a děti už budou kompletně v pyžamech a najedený, a zrovna si budou čistit zuby, zatímco já mu k plnému talíři předložím ještě chlazený pivo, co jsem mu ten den taky koupila...

A v tom najednou zazvoní zvonek u dveří!

Odemknu muži a vesele švitořim cosi jako: "Jé, ty jsi tu brzy, ono ti střídání přišlo dřív?"
A muž na mne chvíli podmračeně hledí, a pak pomalu povídá: "Ty si ze mne děláš srandu..."
A já na něj čumim zcela nechápavě: "Ne, proč?"
"Vždyť jsem tady skoro o dvacet minut pozdějc!" vyhrkne trochu zoufale.
"Co? Né... Teď bude půl sedmý..." trvám na svym já.
A jdu do kuchyně, kde zkoumavě prohlížím čas na troubě...
Přesně 18:30...
Otočim se a luštim ručičkový hodiny nade dveřma...
Nějak z nich nejsem úplně moudrá, tak štrachám ještě mobil...
Ten tvrdí, že je 19:30!!!

A mně pomalu začíná svítat, že jak nám odpolko vypadly pojistky, a hodiny na elektrický troubě jsem tudíž následně znovu nastavovala podle hodin nade dveřma...
Tak jsem ty ručičkový jaksi blbě přečetla...

Muž mi pak ještě říkal: "A to ti jako nebylo vůbec divný, že máš celou hodinu navíc?"
"Ne, vůbec,... já se prostě radovala, jak konečně stíhám..."

No,... mě to prostě evidentně neni přáno... :-D



*Termín "úprkem v prk" (jestli se tomu teda dá říkat termín) používal můj tatínek... On vůbec tak různě blbnul se slovama ;-)